Po republice se objevily plakáty s chlapákem, který má místo rukou lopaty. Někdo se nás ptá: "Chceme být eurolopatou?" Přečteme-li si menší a méně důležitá písmenka, najdeme tam poukaz na nedostatečné zastoupení lidí, kteří se vzdělávají na vysokých školách, nebo je už absolvovali v české populaci.

Magie demonstrací je všeobsažná a mobilizující. Probouzí okoralé emoce a polarizuje společnost na PRO a PROTI. Také demonstrace učitelů poodkryla doutnající kráter, jenž chrlí lávu problémů na poli vzdělávání. Učitelé na sebe strhli nejvíce pozornosti; byla zkritizována jejich schopnost k výkonu profese, zájem o práci a věčná nespokojenost s finančním oceněním. Školáci a studenti byli hodnoceni jako ignoranti hazardující s vlastní budoucností, se zájmy oscilujícími mezi holkami, pivem a drogami a cílem ukončit jakoukoli školu, nejraději vysokou (ty, kterých se to netýká, prosím za prominutí). I stát dostal svůj díl; disproporce mezi proklamací a skutkem, přísliby a činy, přehlížení oboru formujícího budoucnost státu, kvalitu života jeho obyvatel -- a v čele resortu osoby, které se před ministrováním živily vším možným, a nejméně vzděláváním. Emoce propukaly po celé dva dny -- a v den třetí? Nic mimořádného, jen jiní bojovníci za jiné pravdy zbavili přetlaku jiný papiňák. Veliké plátno pro Hieronyma Bosche!

Nechci se vyjadřovat meritorně k polemice Milana Kundery s Václavem Havlem o "českém údělu" z přelomu let 1968/69. Chystám k danému tématu samostatnou úvahu a nerad bych své argumenty rozdrobil na drobné už teď. V článku Zdeňka Vyšohlída je však několik obecných tvrzení či tezí, které nemohu ponechat bez povšimnutí.

Historik formátu Viléma Prečana by se neměl uchylovat k ignorování faktů historie tak nedávné, jakou je davové cinkání klíči na českých náměstích, o kterém se podařilo několika dramaturgům, několika scénáristům a několika režisérům vzbudit dojem, že se ho snad tehdejší systém lekl tak, že se rozpadl... Nejhorší píárista je ten, který uvěří vlastním konstrukcím. "Odvaha tváří v tvář mocenským, policejním a soudním aparátům komunistického režimu"- tak Havla charakterizuje Prečan ve spekulativním propojení socialismu s lidskou tváří, s "neziskovým" humanrightismem nepolitické politiky, která otevřela Pandořinu skříňku tunelářům a divokému "transitions" východoevropských politik a ekonomik. Ona prominentní figura pražského disentu se prosazovala tak snadno mimo jiné proto, že se stala dobře formovatelnou figurou na šachovnici jiných. Stala se bonsají, která měla potenciál přerůst ve strom nového vývoje. Tak proč si tu hru na japonského nadačního šlechtitele nezahrát?

Diskuse, která vznikla v Britských listech v posledních několika příspěvcích nad významem Václava Havla, ZDE ZDE ZDE mi přijde nesmírně zajímavá. Vilém Prečan samozřejmě má pravdu, když poukazuje na naprosto neohrožené vystupování Václava Havla proti komunistickému režimu v normalizační době sedmdesátých a osmdesátých let. Štěpán Kotrba má ovšem zase pravdu, když si stěžuje, že se ve svém příspěvku Vilém Prečan už nezabývá historií a osobností Václava Havla od roku 1990, kdy se jeho postoje, jak se zdá, podstatnou měrou změnily a "zpragmatičtěly" - britský politolog John Keane v této době zaznamenává Havlovu proměnu z idealistického moralisty v pragmatického, možná až cynického politika.

Svět chce být klamán. Tato věta se mi vkrádá na jazyk vždy, když čtu, kterak přesládlý mýtus o pravdě a lásce vítězí nad složitou, mnohavrstevnou a určitě ne černobílou realitou. Skutečnost byla taková, že dohoda z Malty určila konec RVHP i způsob provedení, včetně sametového rámce tam, kde proces bude probíhat hladce. Herci znali své role a režiséři scénář. Znali ho dlouho. Konkrétní režii měli na starosti konkrétní lidé. Nikde a nikdy to nebyla náhoda, ani moc davů na náměstích.

24. června se v českých médiích objevila infornace o zařazení Václava Havla na seznam 100 nejvlivnějších intelektuálů současné doby, publikovaného americkým portálem Foreign Policy. Co se skrývá za tímto úspěchem našeho ex-prezidenta? Proč zrovna Havel? Podívejme se na toto ocenění analyticky a pěkně zblízka...

Český parlament není jistě sborem plným vzdělaných, poctivých a pracovitých mužů a žen, kteří mají po určitou dobu tu moc, že mohou do značné míry rozhodovat o směřování naší země především tvorbou legislativních norem. Jistě by bylo velmi potěšující, pokud by většina našich zákonodárců splňovala ty nejvyšší nároky na pracovní výkon a silný morální kredit.

Minulý týden ministryně obrany Vlasta Parkanová zrušila soubor Ondráš. Podle slov nějakého člena velení armády (podle Ihned.cz) se jednalo o soubor, který sloužil zejména k tomu, aby hrál na svatbách, oslavách a večírcích generálního štábu.

To krásně charakterizuje přístup armády k jedinému profesionálnímu folklornímu souboru v ČR. Ondráš je soubor s 55letou tradicí, který představuje folklorní špičku. Ročně má asi 200 vystoupení po celém světě - prezentuje naši zemi v zahraničí, účastní se tuzemských festivalů a všude šíří dobré jméno, kulturní tradice a umění našich předků prostřednictvím českého, moravského, slovenského, ale i cikánského folkloru. Záběr Ondráše je nesmírně široký při zachování špičkové kvality - technické i umělecké. Hudební zpracování písní je jedinečné, choreografické řešení je vždy nápadité a odpovídá zpracovávanému regionu, píše Martin Pobucký.

Cituji dva titulky ze včerejška: '"Americká ekonomika klouže do náladové hloubky (US-Wirtschaft schlittert ins Stimmungstief" a "Strach z prodělku' (Furcht vor Verlusten)". Z obou článků by mohl nepředpojatý čtenář získat dojem, že se stalo něco neočekávaného. Odborníci ale už dlouho věděli, že přijde, co je neodvratitelné. Otázkou vlastně bylo jen, kdy to poznají spotřebitelé a kdy se o tom bude moci oficiálně mluvit v kruzích bankéřů, ekonomů i politiků.

Írán zůstává jedinou, sice trochu zjednodušeně, ale přeci jenom veřejně označovanou zemí, která je prý hrozbou České republiky , USA, Evropy i světa. Proto bychom s vědomím této situace měli zajistit a jsme k tomu vedeni, účinná protiopatření. Podívejme se ale na podstatu iráckého „darebáctví“ trochu z blízka a přitom s odstupem.

¨ Předesílám k této své poznámce, že si práce Britských listů, a tedy především J.Čulíka a Š.Kotrby, v zásadě velmi vážím, snaží se většinou skutečně svědomitě aplikovat principy poctivé žurnalistiky "všech horizontů" a dávat prostor k věcným a hodnotným diskusím, které téměř úplně absentují v naší mainstreamové publicistice.

Nicméně zejména pan Čulík má tendenci vysvětlovat evidentní jednostrannosti "naší" publicistiky jakýmisi rezidui minulosti či nevyvinutostí našich "postkomunistických" poměrů a dávat ji do kontrastu s (virtuálním) objektivním přístupem v "západních" médiích. Tato snaha je ovšem, pokud se jen trochu skutečně nezaujatě podíváme na fakta, dosti směšná.

Jinak nepřesvědčím lidi, jako je Pavel Janíčko, kteří věří, že je moc celosvětově provázaná, všichni jsou rukojmími "globálního kapitálu" a pluralita, nestrannost a kritická novinářská práce neexistuje.

Naopak působí a po dlouhá desetiletí působili v Evropě i na jiných kontinentech odvážní a nezávislí novináři, kteří se vždy hrdinsky zasazovali za veřejný zájem, spravedlnost a právo a za slabé a bezbranné ve společnosti.

Velmi vlivným pozůstatkem této tradice zůstává dodneška rozhlasová stanice BBC Radio 4, konečně, poslouchejte si ji sami. (Ta má dodneška 9 milionů posluchačů a jednotlivé její pořady mívají kolem milionu - což je, jak nedávno poznamenal jeden britský deník, něco, co se v oblasti roztříštěného televizního vysílání už neděje.)

Není sporu o tom, že míra primitivního propagandismu je u nás nesrovnatelně větší než v zemích s delší a nepřerušovanou demokratickou tradicí. Ovšem není to žádným zázrakem, ani morální vyspělostí západních novinářů. Jedná se především o systémovou záležitost, kde na jedné straně stojí mnohem aktivnější a reálným kapitalismem poučenější veřejnost a na druhé sdělovací prostředky. Vzájemný tlak těchto sil pak dává reálný výsledek, který nám Jan Čulík dává za vzor. Má v tom pravdu, ale jen částečnou. Především je nutné celek posuzovat podle jeho převládající části, nikoliv podle výjimek. Mohli bychom posuzovat úroveň sdělovacích prostředků v USA podle internetového Z Magazinu , ale také podle úrovně zpravodajství takového CNN o válce v zálivu či stanice TV Fox apod. Tyto dominantní sdělovací prostředky přispěly v USA k tomu, že většina veřejnosti byla přesvědčena, že za útoky z 11. září stál Husajn.

V Americe jsou komerční televizní stanice, jako je Fox či CNN, špatné, avšak přesto je tam sofistikovaná struktura dalších médií, a z nich i mainstreamové kvalitní deníky (Washington Post, Los Angeles Times, New York Times) publikují ostré protivládní analýzy. Washington Post v aféře Watergate kdysi svrhl prezidenta! Ostře protivládní analýzy publikuje třeba časopis New Yorker (Seymour Hersh). Kromě toho, televize v současnosti podstatně ztrácí na významu.

Michael Moore i Noam Chomský mají jistě zajímavé argumenty, ale otázkou je, do jaké míry je zejména Chomský apriorně zaujatý. Pravičáci si zase stěžují, že skoro veškerý intelektuální tisk v USA mají pod kontrolou politicky korektní levičáci, a není to úplně nedůvodná kritika.

Souhlasím s Milanem Valachem, že i na Západě existují špatná média, která mohou být velmi vlivná, avšak nikde tam neexistuje takový myšlenkový mediální monopol jako v médiích českých.

Opravdu to asi nebude zrovna systémový problém. Andrew Stroehlein, který pracoval v České televizi koncem devadesátých let, svědčil o tom, jak se snažil televizní novináře přesvědčovat, aby neohroženě hájili veřejný zájem a zájem slabých. Odpovědí mu bylo: "To já dělat nebudu, to by mě ohrozilo, musím živit rodinu." Fabiano Golgo svědčí o tom, že v jižní Americe existovaly i v diktaturách neohrožení novináři - hrdinové, kteří přese všechno zastávali veřejný zájem. V Čechách se jaksi tento druh moc nevyskyuje.

Je pro mě docela velkým zklamáním, že Lída Rakušanová, kterou považuju za dobrou novinářku, která prožila dlouhá léta v demokratické společnosti v NSR, a měla by tedy dobře znát zásady nestranné novinářské práce, zdiskredituje léta své novinářské činnosti tím, že svolí, že bude moderovat nevyvážený rozhlasový pořad, a tak se z novináře stává propagandistou.

Politikové příliš často nedělají překvapivé a pozoruhodné věci, aspoň nikoliv ve svém veřejném životě. Avšak dosavadnímu konzervativnímu stínovému ministru vnitra Davidu Daviesovi se to podařilo. Ten šokoval své kolegy ve Westminsteru, když oznámil svou rezignaci na poslanecké místo, na protest proti nejnovějšímu protiteroristickému zákonu britské vlády. Davies oznámil, že rozhodnutí vlády dovolit věznění osob podezřívaných z terorismu bez soudu až na dobu 42 dní je součástí pomalého zaškrcení občanských svobod.

Pořad You and Yours rozhlasu BBC pozval v úterý Davida Daviese do studia k hodinové diskusi s celou řadou odborníků, které se také účastnili telefonicky četní posluchači. V diskusi se zkoumala otázka, zda je skutečně schválení 42 denního věznění osob bez soudu, všeobecné používání průmyslových kamer v britských ulicích a shromažďování vzorků DNA získávaných od občanů v policejních databázích postupným zaškrcením svobod v demokratické společnosti.

No, snad bychom měli být vděčni za jednu věc. Zdá se, že jeden západní politik konečně zaplatí za svou účast ve válce proti Iráku. Po pěti letech katastrofálních chyb konečně bude učiněno spravedlnosti zadost a očekávám, že mnoho čtenářů bude potěšeno, píše v konzervativním deníku Daily Telegraph konzervativní primátor Londýna Boris Johnson a pokračuje:

Před dvanácti lety se mezinárodní společenství právě na tomto místě dohodlo, že vymýtí hlad ve světě. Tehdy byl vytyčen úkol snížit do roku 2015 počet podvyživených lidí na polovinu. Tento cíl, skromný a nedostatečný, se dnes jeví jako chiméra. Světová potravinová krize není náhodným fenoménem. Závažnost jejích nejnovějších projevů ve světě produkujícím dostatek potravin pro všechny je zřetelným odrazem její systémové a strukturální povahy.

Hlad a podvýživa jsou důsledkem mezinárodního ekonomického pořádku, jenž udržuje a prohlubuje chudobu, nerovnost a nespravedlnost. Země Severu nesou nesporně zodpovědnost za hlad a podvýživu 854 milionů lidí. To ony nadiktovaly obchodní liberalizaci mezi evidentně nerovnými partnery a finanční recepty na strukturální změny. Přivedly k úpadku mnoho malých producentů z Jihu a učinily čistými dovozci potravin země, které bývaly soběstačné či dokonce exportovaly.

Podnět A. J. Liehma dát k dispozici na internetových stránkách Britských listů digitalizovaný text Čítanky Pražského jara 1968 vydané v exilu v roce 1988 (kterou si v BL od 15. května 2008 otevřelo více než 11 000 čtenářů, pozn. JČ): mě přivedl na myšlenku uveřejnit tímto způsobem některé další relevantní dokumenty, zejména pak studie, články a úvahy z let 1986--1994, kdy začala kritická diskuse o daném období československých dějin.

Výběr, který jsem učinil, vychází z takové interpretace "Pražského jara 1968", která klade důraz na dualitu politického a společenského procesu a zápasu, který se v té době v Československu odehrával. Jedním pólem byl pokus o demokratizaci systému reformou, organizovanou a řízenou shora, druhým sociálně politické hnutí vedoucí k rekonstituci občanské společnosti, jež spontánně směřovala k emancipaci na mocenské struktuře a k demokracii. (O tom víc v poznámce, kterou připojuji.)

Péčí historika Viléma Prečana vydáváme v digitalizované formě další dokumenty, týkající se Pražského jara 1968. Čtěte a poznejte jednu z nejdůležitějších kapitol moderní české historie.

Vilém Prečan: "O co šlo v roce 1968: Další dokumenty" ZDE

Myslím, že spousta lidí v České republice, a to zdaleka ne pouze novináři, nedokáže připustit, že neexistuje nějaká jedna pravá pravda o světě, dostupná nám lidem. Zejména v politice, která by přece měla být víc o důsledcích než o poučkách, je to potom do očí bijící. Když např. Miloš Zeman vyhrál volby, můj kamarád, spolubydlící na kolejích, chtěl emigrovat, protože byl přesvědčen, že bez Klause tu žít nebude lze.

Všichni tehdy očekávali, co se vlastně stane, když zemi začne řídit ČSSD. Stalo se to, že uzavřela opoziční smlouvu - ale i kdyby měla silnou jednobarevnou vládu, nic zásadního by se nezměnilo. A v zásadě to platí asi i pro vládu, tvořenou dnešní KSČM (že jsem zásadním odpůrcem takové alternativy, to snad nemusím říkat). Totéž platí o radaru: ať tu bude nebo nebude (a já jsem PRO), nic strašného se nestane.

Pokus donutit soudně britskou vládu, aby uspořádala referendum o Lisabonské smlouvě, dnes v Británii selhal. Konzervativní milionář euroskeptik Stuart Wheeler argumentoval, že veřejnost v Británii má právo na toto referendum, protože ho Labouristická strana přislíbila v roce 2005 ve svém předvolebním manifestu. Avšak ve středu dva soudci rozhodli, že tomu tak není, a odmítli Wheelerův požadavek, aby soud zkoumal rozhodnutí britské vlády schválit Lisabonskou smlouvu bez referenda.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Možná, že si ještě vzpomenete, jak v bouřlivých dnech listopadu 1989 urážel stávkující zaměstnance ČKD Praha tehdejší předeseda MěV KSČ Miroslav Štěpán, když na ně křičel, že neví proč stávkují a že jsou jako malé děti. Konečnou odpovědí je konec konců jeho další osud - kdo ho dnes zná? Ani v KSČM se neuchytil...

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco pod 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2008 přispělo celkem 179 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 43 396.14 Kč, příjem z reklamy byl v květnu 2008 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 5. 2008 částku 273 143.85 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,187.93 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.