Vím, že čím více se církev rve v politických zápasech o světské statky, tím více společenství křesťanů ztrácí pouvoir se vyjadřovat k věcem morálky a samotného desatera. A Štampach na tomto společenském hodnocení nic nezmění. I kdyby mluvil jako Jan Zlatoústý.

Štampach nezmění trendy, které jsou v převažujících směrech křesťanství převažující a určují jeho veřejnou tvář. Štampach nepopře, že je rozdíl mezi sociální demokracií a křesťanskou demokracií - ne snad v dalekých cílech vybudování sociálně spravedlivého světa, který Ježíšovi následovníci budují už 2000 let. Ale v dennodenní praxi světa, kde lokální česká katolická církev potlačuje sociální encykliky svých papežů pouze tím, že je nepřeloží, tím, že je nešíří a tím, že je neuvádí v život svým vlastním chováním. Světový éthos Hanse Künga tak zůstává idealistickou teorií vůči násilné praxi. Jak jinak by mohl Vatikán strpět americké bombardování Bělehradu? Jak jinak by mohl papež strpět vybíjení iráckých obyvatel americkými žoldáky a okupační armádou "poslušných"? Jak jinak by mohl Svatý Otec strpět mučení v Guantánamu, násilí a vykořisťování v polovině rozvojového světa - v jižní Americe, Asii, v Africe? Hlad a bída Petrova zástupce na Zemi nepřiměje k rozchodu s doktrínou konzervativního zápasu s idejemi teologie osvobození, oním jediným výhonkem pochopení pro "dolních deset milionů" v teorii i praxi mužů Božích. Ne, stejně jako jeho předchůdce se neprotivil Hitlerovi, který byl zpočátku jeho bleskem Božím proti nestvůře bolševismu. Ať dnes odtajní korespondenci svého velvyslance na Evivanské konferenci o uprchlících z Hitlerem okupovaných území - onu ostudnou roli, kterou katolická církev sehrála...

Ne, ani současný papež proti zlu nevystupuje. Snad proto není vážený tam, kde více než o Boží království se lidé zajímají o to, z čeho zaplatí lékaře nebo jak se dostanou do domova důchodců, kde dožijí svůj strastiplný život.

Ivan Odilo Štampach je ale povznesen nad takto přízemní starosti. Rozumím jeho hledání alespoň několika přátel mezi bratry. Nesdílím pouze jeho optimismus. Když jsem se neshodli před dvanácti lety, vypadal svět i politika daleko optimističtěji, pravdivěji. Situace si nevyžadovala tak radikální řešení jako dnes. To není ode mne černobílé vidění světa. To jen nevíra, že by v Česku křesťané přijali roli rovnocenných partnerů namísto 280 miliard restituční prémie, že by přijali tezi, že přichází ten, který "mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou." Odejít z prázdnou se jim nechce - to jejich programový sjezd ukázal. Opravdu není náhodou, že latinskoameričtí katolíci nazývají Marii "Matkou revoluce." A opravdu není také náhodou, že se tím KDU-ČSL ani katolická církev v rámci mariánského kultu v Česku neřídí... To není machiavelistický nacionalismus, jen oddělování zrn od plev... To není nacionalismus, ale vědomí propasti kontinentů i národních povah - mezi jihoamerickou teologií osvobození a pražským či olomouckým klerikalismem. Paroubek či Kalousek nejsou Chávez či Lula.

Nic ve zlém, otče, pokud jste ještě dodnes přesvědčen o tom, že i plevy jsou zdravé pro zažívání. Jsou. Rozumím vám, vážím si vás, shodnu se s vámi , pokud ještě někomu jde v politice o cíle a nikoliv jen o prostředky, ale vím, že je to jen váš sen uprostřed reality. S politikou KDU-ČSL se míjející. Už jen váš sen. Protože prověrkou každé teorie je praxe.