Jak dlouho se dá trpět přesýpání písku v přesýpacích hodinách a tvářit se, že to tak má být, že takový je běh dějin a času. Co s tím, kde začít s větrolamy a protilavinovými zátarasy? Mluvíme-li o vzdělávání, musíme začít školou, neboť ona je prostorem, kde dítě stráví minimálně 9 let života a mělo by pobrat základní vzdělání, zručnost, schopnosti a základní normy, přístupy a hodnoty, které si s sebou ponese po zbytek života. Samozřejmě s podporou rodiny. Pedagogické sbory jsou teď školeny v Rámcových vzdělávacích programech a jednotlivé školy by je měly převádět do Školních vzdělávacích programů; ze své školy by tak vymodelovaly jedinečnou vzdělávací instituci. Jenže v Britských listech někdo napsal, že vyučovací hodina v dnešní třídě vypadá jako přestávka před padesáti lety. Učitel ztratí přes 30-40% vyučovací doby napomínáním žáků k pořádku. Divíte se, že je z toho znechucený? Ředitelka mateřské školky v malém pohraničním městě chce například odejít, protože předškoláci si troufnou i na paní učitelku, a když kreslí člověka, vyznačují na jeho těle místa, kde je nejzranitelnější!

Ačkoli je učitel ve třídě bůh, paragrafy za zdmi třídy mu nepomohou; nemyslí na ně ani žák, ani student, když ho provokují. Recentní studie poukázala na 37 různých faktorů, jejichž původ tkví v prostředí a organizaci škol, jež vedou ke stresu a nemocem od něj odvozeným (Education International /EI/ European Trade Union Commitee for Education /ETUCE/. Study on Stress: The cause of stress for teachers, its effect and suggested approaches to redukce it).

V mnoha zemích Evropy odchází většina učitelů do důchodu, jakmile je jim to umožněno. Ze škol se ztrácí zkušenost a rostou náklady na zkvalitnění schopnosti mladých učitelů. Jaké je řešení... fackovat? Psychiatr Hoeschl není proti, Džamila Stehlíková je proti, i když váhavě. Má se rezignovat a těch 45 minut opakovaně přetrpět? Anebo podávat učivo tak, aby žáci poslouchali s vykulenými očima a otevřenou pusou. Světově proslulý popularizátor vědy a vědců Paul de Kruif napsal, že jeho největším problémem je udělat z nezáživné vědy příběh. I učitel by o to měl usilovat, obalit jádro informací perličkami praktických a upotřebitelných drobností, s nimiž se celek lépe pamatuje. Přidá-li k tomu emoce, když je látka spojena s emotivním zážitkem, zůstane žákům učivo v paměti třikrát déle. Pak se nemůže stát, že student ví všechno o trávicích procesech, enzymech, vstřebávání a mikroklcích, a když se ho babička zeptá, proč ho pálí žáha, odpověď nezná. Učitel si může blahopřát, když se ho student zeptá, zda je možné, aby žena počala se psem? Jaká krásná přihrávka na genetickou rozpravu a exkurzi do sféry kompatibility pohlavních buněk. Jenže ... může to učinit učitel, který nikdy nečetl básně a metafora i vtip jsou mu cizí? Když biolog či chemikář nepřekročí hranice svého oboru, neboť ani jeho učitelé na střední či vysoké škole takto nepřednášeli? Pedagogické i další fakulty vzdělávající budoucí učitele se musí co nejdříve přizpůsobit požadavkům reformy a naplnit "společenskou zakázku": učit několik předmětů najednou a produkovat učitele schopné realizovat reformy, protože sami budou disponovat klíčovými kompetencemi, k nimž mají žáky vést. 36450 (Také učitelé potřebují dobré vzdělání!)

Škola je místem, kde omyly a hledání jsou na programu, jenže v životě to tak nebude! A mýlit se může i pedagog. Řekl učiteli někdy někdo něco o kreativitě, když veřejný prostor v Čechách je vypolstrován inovacemi a jen inovacemi? Vysvětlil mu někdo rozdíly mezi těmito dvěma přístupy k učení? Můžeme po učitelích požadovat, aby mysleli kreativně? Vždyť i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má operační program Výzkum a vývoj pro inovace. A tak se do aleluja inovuje, jedna kniha střídá druhou, výzkumné ústavy produkují jednu reformu za druhou, každou s životností jepice.

Kvalitní pedagog je schopen udělat víc než jakékoli strukturální změny, říká Milan Knížák. Je to učitel, kdo zprostředkuje přemostění mezi měnícím se vnějším světem a dětmi, které se do něj chystají vstoupit. Jejich životní cesty se budou v budoucnu ubírat nepředvídatelnými směry, čeká je časté střídání zaměstnání, a proto se musí vzdělávat na širším všeobecném základě, který jim umožní rychle se přizpůsobit. Připravuje škola své svěřence k potřebě celoživotního učení? V roce 2010 bude 50% nově vzniklých pracovních míst vyžadovat pracovníky s vyšším vzděláním a jenom 15% míst bude pro lidi se základním vzděláním.

Kultura a kulturnost

Jaroslav Stuchlík se 31. května v Lidových novinách zamýšlí nad tím, který učitel a s jakou aprobací by měl žákům a studentům zprostředkovat svět umění. S uměním je v dnešním světě veliký problém. Je jím už cokoliv, i pornografie, jak předvedla výstava Sexismus v galerii Václava Špály v Praze od 30. 4. do 15. 6. 2008. Proto se nedoporučuje ptát se Co je umění, ale Kde je umění!

Problém je i s kulturou; je často zaměňována za umění, i když ji lze definovat jako "soubor duchovního, materiálního a intelektuálního bohatství, citových rysů společnosti nebo sociální skupiny, a zahrnuje kromě umění a literatury styl a způsoby, jak žít společně, oceňovat systémy, tradici a víru, znalosti, morálku, právo a zvyky a konečně i systém vzdělávání" (UNESCO, 2002). Když se mluví o literatuře, rozumí se tím jen tzv. literatura fikce, literatura příběhů konstruovaných spisovatelem. Málokdy se do balíčku literatura přibalí i literatura faktu. Neprávem a ke škodě žáků a studentů. K širším společenským i existenciálním otázkám se častěji vyjadřují vědci místo intelektuálů a umělců.

Podle spisovatele Jáchyma Topola je to tím, že lidé jako Stanislav Komárek, František Koukolík, Ivan Havel nebo Václav Cílek dokážou lépe než hermeneutičtí básníci "nasytit" hlad lidí po duchovnu, tajemnu, ale i znalostech. Jsou to reprezentanti tzv. třetí kultury (John Brockman: Třetí kultura. Za hranice vědecké revoluce, Academia, Praha 2008), kteří jsou schopni najít paralely mezi vědeckými poznatky a lidskou psychikou, kulturními odkazy s vazbou na vědecké objevy, porozumět biologické podstatě lidské psychiky apod. Filozofie není některým z nich cizí, dokážou umně nakládat s jejím jazykem (zakladatelé moderní fyziky Bohr, Heisenberg, Pauli) a jejich životy se stávají osnovou divadelních her. Hra Copenhagen Michaela Frayna vznikla podle knihy Thomase Powerse Heisenberg's War, the secret history of the German bomb. Popisuje se v ní názorový střet mezi nositelem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem, podílejícím se v nacistickém Německu na vývoji atomové zbraně, a nositelem Nobelovy ceny Dánem Nielsem Bohrem, který se rovněž podílel na vývoji atomové bomby, ale ve Spojených státech. "Hra ukazuje, že existuje určitá paralela mezi neurčitostí lidského myšlení a konání, jež je filozofickou kategorií, a Heisenbergovým principem neurčitosti jako fyzikální veličinou," vysvětluje britský dramatik Michael Frayn. "Matematika se chová velice podivně, když ji aplikujete na lidi," říká Heisenberg. "Jedna plus jedna může dát mnoho neočekávaných výsledků."

Jedním z cílů vzdělání je podle programu UNESCO učit se žít s ostatními. Dnešní populace škol v Česku reflektuje migrační trendy. V mnoha zemích EU je až 10% žáků mladších 15 let, jejichž rodiče se narodili v zahraničí. Tito žáci jsou silně motivováni k seberealizaci a přinášejí do škol nové kulturní prvky.

Investice do vzdělání mají dlouhodobou výnosnost, jež se projeví až po několika letech. Otázkou zůstává, čím výnosnost měřit. Sumou poznatků, schopností kreativně uplatňovat nabyté vědomosti a dovednosti? V čem a co měřit -- spokojenými žáky ochotnými se učit? Zvýšením jejích všeobecné kulturnosti až po správné používání příboru? Nebo jsou to pedagogové spokojení s výsledky své práce, jejích kultivovanými studenti kteří v učitelích našli své životní vzory?