24. 6. 2008
Jaro normálního politického myšleníReflexe ztotožnění národa a vlasti s jazykemZdeněk Vyšohlíd
Socialismus nepřál pluralitě názorů, jejich svobodné výměně. Kupodivu s „pádem totality“ žádná taková svobodná výměna nenastala. Nebylo co vyměňovat. Veřejná rozprava vítala svobodu, ba liberalismus, jenž žádný jiný názor, žádnou „třetí cestu“ nepřipouštěl. Opět to šlo univoce. Polemika, zdá se, není a nebude žánrem polistopadových dvou desetiletí. Nicméně revitalizace polemiky z konce šedesátých let, zvláště Václava Havla s Milanem Kunderou o českém údělu i odvaze, připomíná nám dnes, že tehdy ještě nějaký čas po srpnu český životní prostor veřejné rozpravě přál. |
Jaroslav Střítecký připomněl osvícence Bolzana, Dobrovského a Smetanu, „na něž česká společnost ráda úplně nebo alespoň zpola zapomněla“, protože v Čechách zvítězilo romantické „rozhodnutí jungmannovských intelektuálů pro ztotožnění národa a vlasti s jazykem“. A skutečně: dodnes nemáme rádi řeči o tradici českého evropanství a pánové Krejčíř, Kožený a spol. mohou s pobavení číst horování současných českých politiků o českých národních ekonomických zájmech. Tehdy Václav Havel mluvil (In: „Český úděl?“) lehce pejorativně o Milanu Kunderovi jako „skeptickém intelektuálním světákovi“ a jeho „iluzionitické konstrukci“, přidal také pár slov o pasivním vlastenectví, činu neschopném a bez odvahy. Přínos polednového vývoje pak znivelizoval tím, že šlo jen o zavedení normálních poměrů, o jakýsi import samozřejmých vymožeností, jako je svoboda slova a život bez „všemoci tajné policie“. V pohledu Milana Kundery však polednový vývoj roku 1968 dal do pohybu nenormální svět pokřivených hodnot a zmrzačených svobod; Kundera mluví o „kriticismu, který vyvolal československé jaro a na podzim odolal útokům lží a iracionality“, a tuto ctnost kriticismu připisoval nikoli jedinci, nikoli elitám, ale národu, „celému národu“. Varoval před degnerovaným kriticismem jako postojem slabých, který „už není racionálním postojem, nýbrž jen špatnou náladou“, náladou, jak se později ukázalo, vysloveně „blbou“. Zatímco Kundera oceňuje, že ubohý, znetvořený a nenormální svět socialismu se dal do pohybu, že byl schopen normální, tj. rozumné sebekorekce, mluví autor Havlova článku o sobě: tematizuje své postoje („Nemám v úmyslu a nemám ani právo žádat na Kunderovi stanovisko, vytýkám mu pouze, že stanovisko předstírá.“) a řadí se mezi ty, kteří „budou boj za určité docela konkrétní hodnoty chápat - bez dlouhých řečí - jako svůj každodenní ... riskantní úkol, úkol nikoli národní, ale prostě lidský“. Tematizuje své postoje jako své postoje - to je kýčovité. Václav Havel připomínal v roce 1969 deficit osobní odvahy. Později jako prezident už na domácí scéně odvahou nehýřil. Dal tím Milanu Kunderovi za pravdu, že „je hypnotizován jen jediným: svým vlastním sporem s naším domácím světem, do něhož se zrodil, jejž odmítá a nad nímž chce mít potvrzen svůj mravní vrch“. Touha je to kýčovitá, ale kýč je tu, aby se líbil. Ještě k roku 1968: obdivuhodnější než onen proces rozpadu totality, který zahájili komunisté a který vzápětí komunisté také vyhráli, byla až posrpnová reakce společnosti a role intelektuální reflexe; byly to bohaté žně toho, co se urodilo z doby, kdy komunismus povolil otěže. Doznívání oné posrpnové polemiky a její soudobý ohlas jí vystavuje to nejlepší vysvědčení. Jakub Patočka tak aktualizuje Masaryka i Kunderu tezí, že „pokud se otázka českého radaru stane otázkou světovou, jakým způsobem má svět organizovat svou bezpečnost“. Nemá však pravdu, když dodává, že jinak by se jednalo nikoli o světovou bezpečnost, ale „o prázdný pojem naplňovaný bezduchým samopohybem amerického, čínského, ruského a nakonec také evropského vojensko-průmyslového komplexu. Patočka nemá pravdu v tom, že by vojensko-průmyslový komplex byl „bezduchým samopohybem“. Duchovním, tedy vědomým racionálním pohybem je - jenže není demokratickým duchovním pohybem, který pretenduje, který chce být celospolečenským otevřeným diskursem: není celospolečenskou rozpravou konstituující jistý útvar objektivního ducha (smíme-li se vyjádřit takto obstarožně). Rozprava vedená v rámci onoho vojensko-průmyslového komplexu je jistě rozumná, ale je také pouhým netransparentním úradkem, je dohodou zájmové skupiny, velmi mocné, a možná i dobromyslné, jistě i inteligentní - avšak nereprezentativní. Je komplotem, spiknutím, nikoli produktem demokratických sil. Nejde tu ani o hrdinství, ani o vlastenectví, ale o otevřenost rozpravy, o její schopnost pokrýt celé spektrum politicky relevantní skutečnosti. O tuto otevřenost politické skutečnosti tu běží. Také a právě dnes! „Úpadek úrovně veřejné debaty“, o kterém se zmiňuje Patočka, je úpadkem demokracie: vyhovuje spiklencům, ne demokratům, ne kritickým duchům, ať už vlastenecky či kosmopolitně smýšlejícím. Životním zájmem radikální demokracie je zachovat dimenzi otevření rozpravy, zachovat prostor svobody slova, a tzn. demokratického diskursu. (Jinak řečeno: Klvaňa nebyl svobodníkem ve svobodném demokratickém diskursu, byl jen jedním z poddůstojníků zájmové skupiny přívrženců radaru.) Jiří Pehe připomněl, že Václav Havel má pravdu, když „nastoluje otázku politického pluralismu“. Vláda jedné strany jistě nestačí - ba ani vláda více stran, nemluví-li „do toho“ i nikoli právě partajními liniemi zpracovaná veřejnost, tedy veřejnost jaksi „občanská“. Připomíná také Havlovu tezi „návratu do říše normálnosti“. Míří sice jen do světa „komerčních zájmů a komerčního vkusu“, tedy níže než podle Kundery směřovalo Pražské jaro 68, které v „'socialismu s lidskou tváří' možná nabídlo i nový typ demokracie“, tedy řešení nekapitalistické i nekomunistické, a v tomto smyslu nikoli „normální“ - protože ta podle Havla „normální“ demokracie, „je spjata i s neduhy kapitalismu. Diktát komerce, občasné řádění volné ruky trhu, či bezduchý konzumerismus jsou cenou, kterou platíme za politickou pluralitu“, jak vysvětluje Pehe. Nemá tak docela pravdu, protože my tak neplatíme za demokracii, ale za komerci a volný trh - a platíme, či doplácíme svou bezduchostí a svou svobodou, které se vzdáváme, protože jí nevyužíváme, protože raději mlčíme a konzumujeme, než abychom se ozvali a něco řekli. Milan Kundera tvrdí, že polednový vývoj roku 1968 dal do pohybu „nenormální svět“. To byla normální (= rozumná) sebekorekce. Tak to má být. Dnes však jsou společenské síly, včetně nejvyšších pater politiky, v krizi. Také, jak se zdá, úspěšný obchod s poslaneckými mandáty je projevem krize. Osvědčí se tyto „síly“ jako rozumné a prokáží schopnost rozumné sebekorekce? Nezdá se. Spíš zůstanou v klamavém sebestředném světě malostranského „velkého světa“ a budou dál kout své zájmy, své styky a cizelovat vlastní dovednost ideologické technologie mysli a žvástu. Dnení doba se dotazuje (světových) sil socialismu (třeba čínských, ale nejen čínských), jak se vyrovnají se svou afinitou ke kapitalistické tvrdosti rozpočtu a účetnictví: rozpomenou se na poselství lidské důstojnosti, jež od 19. století dodnes nevybledlo? A dnešní doba se dotazuje i sil světového impéria a zbrojení, zda svou politikou síly a jednostranného poučování druhých o svobodě a demokracii a volnosti nevnáší do svého světového impéria pravý opak: sílu netolerance, nesvobody, nedemokracie? Dnešek se otazuje každého z nás, zda dokážeme reflektovat svou roli jako svou úlohu ve vědomém začlenění se do proudů, jež současná politická skutečnost vyvolává nebo by mohla vyvolat. Ano, exibice subjektivního nasazení je kýčovitá a nemůže se stát všeobecně platnou normou. Normou však se stává otevření rozpravy, v níž s gustem vystupují i nepolitičtí intelektuálové, v níž rozumné argumenty nepřicházejí zkrátka a přehlušují jak stranické taktizující vyčkávání, tak partajní halasné umlčování druhých. Tato norma otevřené rozpravy však bohužel hrála větší roli po Srpnu než dnes. JÁ nemůže být samo sobě normou. To je vzkaz filosofa vůle Friedricha Nietzscheho: vůle je cosi jako rozkaz! Normu si člověk netvoří, normu si volí. Její vytváření je věcí společenské praxe, světa řeči a řeči světa. Normy jsou doma v oblasti objektivního ducha, řečeno s Hegelem – a nejsou výplodem jedince, nitra, novodobého subjektu (ať už šťastného, či nešťastného, velikášsky světem opovrhujícího nebo kýčovitě sebe-obdivujícího). Schopnost reflexe, o níž pojednával celý tento text, není projevem narcismu, ale produktem pokorné snahy být prospěšný při společném díle, při práci na tom, co (resp. koho) lze od 19. století nazývat „objektivním duchem“. Je tím, co dává politické skutečnosti život, důstojnost a rozum. Zdá se, že jaro normálního politického myšlení se nám stále jen vzdaluje. Politika se nám vzdaluje. Odkaz osmašedesátého je aktuálnější, než jsme ochotni připustit. Autor, absolvent FFUK obor filosofie čeština, je učitelem na gymnáziu Domažlice |