Pan Čulík se rozhodl přetisknout dopis redakci Timesů, v němž se bohemisté Karel Brušák, Robert B. Pynsent a David Short vyjadřují k udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Nevím, proč to Čulík po čtyřiadvaceti letech dělá, každopádně je třeba mu blahopřát k dobré volbě -- příspěvek takové myšlenkové a stylistické čistoty se v Britských listech neobjeví často.

Potíže začínají, když onen výstřižek z Timesů vcelku svévolně a s jistou manipulativní hysterií nadepisuje `protest'. Každý, kdo umí číst, se ovšem může přesvědčit, že autoři neprotestují, pouze ironicky komentují volbu a její politické souvislosti. Nejsou sami; v podobném duchu psal o této záležitosti Antonín Brousek. Zřejmě proto, že Brušák již zemřel a Short coby lingvista mu nepřipadá jako zajímavý terč, Čulík připojuje poznámku o Pynsentovi, snad aby čtenáři věděli, s jakým `sviňákem' (v Stankovičově smyslu slova) mají do činění. Cituje přitom z Pynsentova `Stručného nástinu české literatury a historie', aniž by přitom uvedl, že tento sotva dvoustránkový text není literárněhistorická práce ale informativní přehled pro případné zájemce o studium bohemistiky na londýnské Škole slovanských a východoevropských studií, kde Pynsent učí.

Nejde tedy o žádné kontroverzní teze, přestože se je Čulík snaží vytržením z kontextu a parafrázováním jako takové podat. Ano, Pynsent píše, že husitské hnutí `způsobilo české literární kultuře nesmírnou škodu', pokračuje však tím, že `vyprodukovalo sofistikovanou filosofickou literaturu psanou v češtině' (jako příklad uvádí Petra Chelčického a Jakoubka ze Stříbra) a upřesňuje, že ona škoda spočívala především v dominanci didaktické na úkor estetické funkce: `v patnáctém a šestnáctém století didaktismus výrazně převládal nad imaginativní literaturou'. Proto pak zdůrazňuje `obrození české lyriky, jež v druhé polovině sedmnáctého století dosáhla estetické úrovně, jíž znovu dosáhla až ve třetím desetiletí devatenáctého století' (nemluví tedy výslovně či pouze o Máchově Máji). Podobně v pasáži o próze a dramatu dvacátého století píše o Kunderovi a Havlovi, protože jsou západním čtenářům nejznámější, ale dodává, že jsou zde jiní, na Západě sice ne tak známí, ale literárně zajímavější autoři. Úsporným a přesným stylem tedy popisuje historii české literatury (tj. psaní s dominantní estetickou funkcí) v kulturně-historickém a ideovém kontextu. Nejde tedy o nějaké libovolné osobní preference (`husitství špatné, protireformace dobrá') nebo dráždění naivních čtenářů, kteří nedokázali překonat obrozenská a komunistická nacionalistická mytologémata. Když ne z jiného důvodu, tak už proto, že Pynsent zde píše pro jiné publikum. Naopak Čulík se na tyto idiosynkrazie snaží hrát tak usilovně, že necouvne před lží. A jestli lže ze zlého úmyslu, nebo proto, že prostě neumí psát, je celkem jedno. Z Pynsentovy věcné formulace, že `ve 20. letech vzniklo živé avantgardní hnutí, jehož styl byl do značné míry odvozený z francouzské avantgardy, německého expresionismu a české dekadence', tak v Čulíkově `parafrázi' vyleze `hnutí ... svou podstatou epigonské, odvozené od západních vzorů' (zdůr. V. B.). Tak jednoduché je pro někoho nasadit druhému psí hlavu jakéhosi nového Zdeňka Nejedlého či Vítězslava Rzounka.

Jako by to nestačilo, o několik týdnů později Čulíkova vcelku bezvýznamná eskapáda inspiruje pány Makovičku a Zádrapu k výkonům, které dávají zcela nový smysl pojmu nestoudná drzost.

Pan Makovička, rozhořčen tím, že někdo nesdílí jeho tabu (`Čapek', `Fučík', `Babička', `husité' a `jezuiti'), `si myslí', že Brušákův, Shortův a Pynsentův dopis je `podraz', který `se ve slušné společnosti nedělá'. Podraz? Brušák, Short a Pynsent někomu něco slíbili a pak oním dopisem své závazky hanebně porušili? Co a komu? Povězte, pane Makovičko, mohlo by to být zajímavé. Jde snad o to, že mít svůj názor na věc a otevřeně ho vyjádřit, to se v české slušné společnosti nedělá? Obzvláště když je ten nevychovanec `emigrant' nebo `nafoukaný Brit'? Z Makovičkova textu je zřejmé, že Pynsentovu práci zná pouze z pochvalné zmínky o Pynsentově studii `Božena Němcová jahnující -- Pokus o Babičku' v recenzi na sborník Božena Němcová. Život -- dílo -- doba a z povrchní četby Pynsentovy knihy Pátrání po identitě. Nicméně je `přesvědčen, že R. B. Pynsent nemá rád Čechy ... ani českou literaturu'. Studii o Němcové zná sice jen z doslechu, to mu však nebrání, aby Pynsentovy argumenty neoznačil za `vrchol arogance a ... projev duševní nedostatečnosti'. Ale protože pan Makovička je v jádru sentimentální a slušný člověk, je mu Pynsenta `trochu líto, že se zabývá celý život něčím, co nemá rád'.

Čulík, zřejmě zaskočen Makovičkovým zélótstvím, s blahosklonným výrazem zasvěcence britského akademického provozu doplňuje Pynsentův kádrový profil. Používá při tom osvědčenou byrokratickou taktiku `na jednu stranu -- na druhou stranu'. Uznává sice jeho `výraznou inteligenci a hlubokou erudici', ovšem co je to platné, když je to v podstatě jen `provokatér a mystifikátor', 'excentrik' projevující `až infantilní zbrklost a hlavně siln[ou] neschopnost porozumět některým základním českým kulturním jevům'. S věcnými argumenty nebo tím, že by si rozmyslel, jak se slučuje `hluboká erudice' s `neschopností porozumět základním jevům', se Čulík nezdržuje. Nevím, jak rozumí slovu `mystifikovat'. Držíme-li se však obvyklého významu `úmyslně klamat něčím zdánlivě pravdivým', označit něčí akademickou práci za mystifikaci hraničí s pomluvou. Zdá se mi skoro zbytečné dodávat, že kdo zná Pynsentovu práci, ví, že o mystifikaci nemůže být řeč. Naopak, málokdo bere svou věc tak vážně. A tato vážnost se dobře doplňuje s Pynsentovým pravidlem, že `literární kritika jako historie musí být vždy zábavná'.

Po Čulíkově kádrováckém vystoupení nastupuje pan Zádrapa, který se sice necítí `povolán ... vstupovat do `erudované debaty' s prof. Pynsentem', aby podle Čulíkova nabádání uváděl `jeho excentrická tvrzení ... na pravou míru', přesto mu `to nedá, [aby] nepřipojil poznámku k [Pynsentovu] provokatérství'. Nehodlám zde opakovat hulvátské výrazy, kterými Zádrapa rozvíjí Čulíkovy insinuace `infantilní zbrklosti' a `neschopnosti pochopit', ani jeho fantazírování o tom, jaké nesmysly by mohl vyplodit, kdyby chtěl. Jeho fašistické snění o tom, že by `některé druhy provokatérů ... bylo lepší v rámci duševní hygieny přece jen vyloučit' je ovšem pozoruhodné. Chtěl bych se zastavit u výroku, kterým svůj výlev uzavírá: `vědecká etika by neměl být úplně prázdný pojem a ... člověk [by] měl vnímat rovněž zodpovědnost za to, co šíří do společnosti zaštítěn jistou formální autoritou, u někoho větší, u někoho menší'. Nevím, jestli to ve šťastnější chvíli Zádrapovi diktovalo podvědomí, ale lze to myslím chápat jako pádné slovo do vlastních řad.

Vědecká etika by asi neměla být prázdný pojem (ani úplně, ani zčásti), ale o to ani tolik nejde. Myslím, že je obecně věc prosté slušnosti, aby člověk nemluvil o tom, o čem nic neví nebo čemu nerozumí. A je smutným projevem duševní lenosti, když se člověk, kterému to přesto `nedá', nesnaží svou nevědomost ani zakrýt, natož napravit. Podobně se to má s odpovědností za to, co člověk `šíří do společnosti'. Nejenom ve vědě či psaní je otázkou stylu držet se věci a zdržet se bezpředmětných osobních útoků.

Kromě `formální autority' úřadů a titulů, kterou pozná a které se koří kdejaký šosák, existuje i přirozená autorita neformální, založená na osobnosti a vykonaném díle. Ano, `u někoho větší, u někoho menší'. Kdo má uši k slyšení, slyší. A pro ostatní myslím stále platí Procházkovo: `Hands off, kleštěnci!'

Čulíkova péče o Pynsentův neblahý vliv na duchovní blaho `lidí, kteří o české kultuře nic nevědí', poněkud denunciantsky opřená o údajné výroky zesnulého Igora Hájka, je jak bezpředmětná, tak licoměrná. Robert B. Pynsent sice je jediným řádným profesorem české literatury v Británii, neznamená to však, že nikdo jiný českou literaturu v Anglii nevyučuje. Pan Čulík jistě ví, že na Oxfordu ji učí James Naughton (bývalý Pynsentův student) a v Bristolu Rajendra Chitnis (Pynsentův doktorand a autor vynikající knihy Literatura v postkomunistickém Rusku a východní Evropě a monografie o Vladimíru Vančurovi). Je poněkud zvláštní, když Pynsentovo více než třicetileté bohemistické působení chce hodnotit člověk, který se českou literaturou v podstatě nezabývá. Jedinou bohemistickou knihou v Čulíkově oficiální bibliografii jsou sedmnáct let staré Knihy za ohradou, zbytek tvoří monografie o současném českém filmu a čtyři soubory publicistiky z Britských listů.

Chucpe páně Čulíka a spol. je odpudivá, o ni však jde až v druhé řadě. Jádro věci je v tom, že tito tři výtečníci reprezentují postoj k duševní práci, který je sice směšný, ale zároveň zlý a nebezpečný. Jeho základem je šosácký odpor k individualitě, absence smyslu pro humor a pánovitý konformismus. Dráždí je tvořivá osobitost založená na znalosti věci, samostatném myšlení a umění jasně vyjádřit svoje poznání a názor bez toho, že by se člověk nutně odvolával na obecně uznané `autority'. Proto skloňují při všech možných i nemožných příležitostech ve všech pádech slovo `provokatér' a `provokace' a ironie je pro ně nikoli projevem stylu ale nesnesitelné svévole. Představa, že poznání může bavit a způsobovat radost, je pro ně kamenem úrazu. Proto asistent na pražské filosofické fakultě Zádrapa v myšlení neoceňuje a nevidí projev ducha, ale `desetitisíce stránek' a `lety a tuny [sic!] papíru prověřen[ou] společn[ou] základn[u]' a glasgowský odborný asistent Čulík vyžaduje na univerzitním profesorovi, aby svým studentům předával `normální, standardní a konvenční hodnocení'. To ovšem popírá samotný smysl univerzitního studia. Chudým duchem patří království nebeské a možná noviny, univerzita by jim však patřit neměla.