Oba europoslanci upozorňují na dikci článku č. 17, odst.1 „Právo na vlastnictví“ Listiny základních práv Evropské unie, která se stane přijetím „Lisabonské smlouvy“ právně závaznou o síle zakládajících smluv:

„Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.“

A protože účinnost této normy není omezena věcně ani časově, tak v lednu t.r. europoslanec Železný upozorňoval na možnost jejího využití k podávání restitučních žalob na vydání majetku, konfiskovaného na základě tzv. „benešových dekretů“.

Materiál „týmu právních expertů poslankyně EP“ Jany Bobošíkové z dubna t.r. Železného obavy rozšířil o riziko právní interpretace a aplikace zmíněné normy Soudním dvorem EU. Nelze totiž vyloučit, že tento soud se ve svém rozhodování bude vázat judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kterou byly na základě evropské „Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod„ zamítnuty žaloby de facto na zrušení zmíněných dekretů.

Potud nelze uplatněným námitkám obou europoslanců upřít pověstné „racionální jádro“. Z advokátní praxe v restitučních kauzách mohu jen potvrdit, že i pouze nepatrná možnost uplatnění nároku, naznačená v textu právní normy, povzbuzuje k podání žalob, nedůvodných již na první pohled.

Nutno tak ocenit, že oba europoslanci se snaží alarmovat veřejnost před určitými konsekvencemi tzv. „Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy“. Při jejímž vytváření se po odmítnutí euroústavy „vůdčí role zhostila Spolková republika Německo, která předsedala Radě EU v první polovině roku 2007“, jak to komentuje ve své předmluvě k Lisabonské smlouvě Tomáš Boček, ředitel odboru komunitárního práva MZv ČR, vydané Odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky.

A zároveň varovat před českou politickou scénou i zdejšími médii, která tento fatální dokument buď přecházejí mlčením, anebo podporují jeho přijetí.

Namísto permanentní diskuse o tomto více jak pětisetstránkovém konglomerátu mnohdy i nehomogenních principů, algoritmů a poloalgoritmů, zásad a „skoroprincipů“. Některých zřetelných, jiných mlhavých. A tak předurčeného k účelovému výkladu a aplikaci institucemi fakticky ovládanými především národy, jenž budou těžit ze své početní převahy.

Neboť se z textu jeví, že „Lisabonská smlouva“ proti předchozí „Smlouvě o Ústavě pro Evropu“ již nesměřuje jen k tomu, aby se malé státy rozpustily v „unii“. Ale jde dále. Negarantuje totiž, že se malé národy „Unie“ po rozpadu jejich států de facto rozpustí v etatistické organizaci podřízené zájmům a vůli nejpočetnějších evropských národů.

Neurčitost, mlhavost a „mnohovýznamovost“ textu „Lisabonské smlouvy“ tak nasvědčuje, že po jejím přijetí bude její obsah dále krystalizovat.Až se vyhraní do podoby již zcela přímočarých, kogentních norem, jenž přinesou transformaci současného přechodového stavu „evropského soustátí“ v mocensky jednolitý, autoritativní státní útvar, samozřejmě s již standardní ústavou.

Občané, kulturně a politicky "znegramotnělí" mohutnou odnárodňovací kampaní od roku 1990, a zaneprázdnění každodenním zápasem o existenční přežití, se tomu – s výjimkou několika odvážných intelektuálů – bez větších problémů přizpůsobí.

Snad jen Němci se nám jako za časů monarchie nebudou posmívat, že jsme opět národem služek a čeledínů. Neboť ti už byli dnes nahrazeni „au pair“ a samostatně hospodařícími rolníky...

Potvrdí se tak Žirinovského prognóza (či informace?) z počátku devadesátých let, že Češi jako národ do dvaceti let zmizí, čeká nás osud Lužických Srbů ?

Proti naznačenému směřování „Lisabonské smlouvy“, z jejíhož přijímání jsou vyřazeny národy hlasující v referendu, a mají ji přijmout parlamenty manipulované „pátou kolonou“ tzv. „proevropských“ politiků, je opět se aktuálně vynořující ohrožení platnosti tzv. „benešových dekretů“ téměř podružnou záležitostí.

Nicméně proti tomu, na co Bobošíková a Železný upozorňují, je nezbytné reagovat.

Hypotetickou možnost nabízí řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony. Iniciovat ho může, podle ust.§ 71a, odst.1, písm.d) zák.č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu v plat.znění, prezident republiky, a to od okamžiku, kdy mu bude mezinárodní smlouva předložena k ratifikaci. V odůvodnění takového návrhu musí být samozřejmě specifikovány důvody nesouladu. V daném případě možností destabilizace ústavních základů ČR, pokud by mohly být normy obsažené v „Listině základních práv Evropské unie“ zneužity ke zrušení Dekretů presidenta republiky.A doplněného o návrh řešení, které by bylo ústavní pojistkou jejich zrušení.

Zdůrazňuji dekretů prezidenta republiky jako celku. Tj. všech čtyřiačtyřiceti dekretů z prvního dekretálního období od července 1940 do dubna 1945, plus dekretů druhého období, tj. od č. 1/1945 Sb. do č.143/1945 Sb.

V této souvislosti musím ve svém výkladu odbočit.

Jedním z výsledků letitých útoků Sudetoněmeckého landsmanšaftu je, že si jejich obhájci nechali vnutit ztotožnění tzv.“Benešových dekretů“ především se třemi z nich. A to s dekretem č. 5/1945 Sb., č. 12/1945 Sb. a č.108/1945 Sb.

Právě to také vytýkám reakci Železného a Bobošíkové. Neboť pokřik, že nás jejich zrušení zasáhne vlastně jen v rovině vlastnické povzbuzuje landsmanšaft v jeho volání, že Benešovi se jednalo než o jejich majetek.

Vinu na uvedeném přístupu ale nenese jen tlak ze sudetoněmecké strany. Češi by totiž také měli znát svoje dějiny.

Má-li být pochopena příčina vzniku a poslání „dekretů“, nutno začít s textem tzv. „Výnosu Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939.“

Konkrétně s ust. čl.II, odst. 1, podle něhož se „obyvatelé Protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají... říšskými občany“. A jsou, podle ust. § 2, odst. 3 zákona o říšském občanství „jedinými nositeli v zákonech stanovených plných politických práv“.

Zatímco Češi se podle ust. čl.II, odst. 2 „Výnosu Vůdce“ stali jen „ostatními obyvateli Čech a Moravy“, a ve srovnání s Němci nebyli nositeli plných politických práv. Podotýkám, že politickými právy se rozumí taková, která umožňují občanu spolurozhodovat o svém osudu ve společnosti.

Češi tak byli na území Čech a Moravy deklasováni na – nikoliv ani občany - nižšího řádu než Němci.

A jak to bylo s jejich situací v běžném právu ?

Základ právního řádu „Protektorátu“ vytyčovalo jednak ust.čl.XII, podle něhož zůstávalo v účinnosti „právo platné do té doby v Čechách a na Moravě, pokud neodporovalo smyslu převzetí ochrany Německou říší.“

A jednak ustanovení čl.XI, odst.1, podle něhož „Říše byla oprávněna vydávati právní předpisy s platností pro Protektorát“.

Nutno však zdůraznit, že v oblasti legislativy a jurisdikce byli Češi především podřízeni Hitlerovu satrapovi v Čechách, kterým byl podle ust. čl.V, odst. 1 tzv. „říšský protektor“, jakožto „zastánce říšských zájmů“, a jmenovaný „Vůdcem“.

Ten byl v protektorátu podle ust. čl.V, odst. 5 skutečným zákonodárcem, správním orgánem a soudcem v jedné osobě, neboť, cit. : „Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a právoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li Říšský protektor námitky.“

Hitlerův „Výnos“ v ústavněprávním významu založil na našem území právní diskontinuitu s právním řádem ČSR, založeným na ústavě z roku 1920, a kterou vlastně nahradil.

Jsou to tudíž dekrety prezidenta republiky, kterých kdyby nebylo, tak by se úprava veškerých právních poměrů na území Čech a Moravy, zmrzačeném odtržením našeho pohraničí, v době od 16.3.1939, resp. od 30.9.1938 do 4.5.1945, řídila tím, co nám Německo zločinně vnutilo, počínaje tzv. „Mnichovskou dohodou“.

A čeho by se bylo možné i dnes soudně dovolávat, tak jako i zmíněného Hitlerova „Výnosu“.

Ústavněprávní reakcí se tak stal dekret č.11/1944 Sb. z 3.8.1944 „o obnově právního pořádku“, který je tak i jádrem a smyslem dekretů prezidenta republiky jako celku.

Jeho cílem nebylo pouze nastolení pořádku po osvobození. Ale především definovat kontinuitu a diskontinuitu československého právního řádu v období nesvobody, tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945. Což také učinil v čl.1, odst. 1, podle něhož „právní předpisy  ČSR, vydané  do  29.9.1938  včetně,  pocházejí  ze  svobodné vůle lidu a jsou československým právním řádem. 

A dále, za jeho součást uznal dekrety vydané podle § 2 dekretu č. 2/1940 Sb. o prozatímním výkonu moci zákonodárné, ale nota bene za předpokladu jejich dodatečného schválení Národním shromážděním. Či-li tzv. ratihabicí. Tím byl také zohledněn princip, podle něhož normotvorná činnost exilové vlády byla podřízena vůli lidu, podle ústavy z roku 1920 jediného zdroje veškeré státní moci. K tomuto aktu také došlo ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. z 28.3.1946.

Naproti tomu, podle odst. 2 cit.ust., předpisy  vydané  v době nesvobody, „nejsou součástí československého právního řádu.“

Podle dekretu č.11/1944 Sb. rozhodnutí  soudů a veřejné správy, vydaná  v době  nesvobody, bylo možné podle čl.6, odst.1 na návrh účastníků zrušit nebo změnit.A to ve lhůtě dvou let od konce doby nesvobody, a v případech kdy

Za nicotné od samého počátku byly prohlášeny rozsudky za činy, které nebyly trestné podle čs. práva. Pokud trest jimi uložený byl přísnější než stanovilo čs. právo, mohl být změněn tak, aby odpovídal čs. právu.

Konečně, podle čl.10, odst.1 také bylo možné na návrh zrušit rozsudek, či správní rozhodnutí, uložené v době nesvobody za skutek trestný podle československého práva, jestliže byl čin  spáchán   s  úmyslem přispět  k osvobození Československa. 

Pokud by se naplnilo riziko, na které naposledy razantně upozorňuje europoslankyně Bobošíková, a Soudní dvůr EU by měl o dekretech prezidenta republiky na základě žalob domáhajících se jejich zrušení ve vazbě na čl. 17, odst.1 „Listiny základních práv Evropské unie“ jednat, nezbylo by než se proti nim bránit naznačenými argumenty.

A doufat v dnes tak proklamovanou spravedlnost eurounijní soudní moci...

JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc. vyučuje předměty Stavební a bytové právo, Ústavní právo a státověda na katedře veřejné správy Právnické fakulty v Plzni, působí jako samostatný advokát. Byl členem konzultativního týmu právníků prezidenta Václava Klause.

dopis Jany Bobošíkové předsedovi vlády ČR Mirkovi Topolánkovi ZDEDOC

Lukáš Petřík, EURO, 2. 4. 2008 Bobošíková: Eurosmlouva zpochybní Benešovy dekrety ZDE

STUDIE Konference hlav států Evropského parlamentu z října 2002: Prof. Dr. Dres. h.c. Jochen A. Frowein, Heidelberg; Prof. Dr. Ulf Bernitz, Stockholm; Rt. Hon. Lord Kingsland Q.C. - Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii PDF