Předně k Vyšohlídově konstatování , že s 'pádem totality` "nenastala" žádná svobodná výměna názorů. Sám jsem každodenně svědkem svobodné výměny názorů takřka na každou otázku z každé sféry společenského, politického, hospodářského a kulturního života. Skoro devatenáct let se vede svobodná debata a polemika také o minulosti: neznám téma, jež by zůstávalo tabu. Nezaznamenal jsem že by "liberalismus" nepřipouštěl" diskusi o "třetí cestě", čímž autor zřejmě myslí třetí cestu mezi "kapitalismem" a "socialismem". Stalo se pouze to, že voliči už ve volbách roku 1992 rozhodli, že většinu v parlamentě budou mít a vládu budou vytvářet představitelé jiné než třetí cesty.

V zápalu protihavlovské argumentace Vyšohlídovi ušlo, že mezi rokem 1969 a obdobím, kdy Václav Havel jako prezident údajně na domácí scéně odvahou nehýřil, bylo šestnáct let, kdy Havel počínaje podpisem na petici Deset bodů Federálnímu shromáždění z 21. srpna 1969 přes Chartu 77 a účast v řadě občanských iniciativ doslova dennodenně prokazoval odvahu tváří v tvář mocenským, policejním a soudním aparátům komunistického režimu a byl za to opakovaně vězněn: v letech 1977--1989 strávil ve vězení celkem skoro pět let. Naproti tomu Milan Kundera se záhy po svém angažmá v roce 1969 prakticky odhlásil z jakéhokoli společenského angažmá a věnoval se pouze své literární tvorbě.

Nevím, co autora vede ke konstatování, že komunisté v roce 1968 vyhráli "proces rozpadu totality". Ano, z komunistické strany vzešel pokus o reformu komunistického režimu při zachování modifikované a nikoli násilím uplatňované "vedoucí úlohy". Táž komunistická strana se však už na konci srpna 1968 vzdala svého jediného nezávislého, neodvozeného kroku -- vysočanského sjezdu KSČ -- a vydala se cestou posrpnová "konsolidace" podle moskevského protokolu (diktátu) a pak cestou husákovské normalizace. Na ni Sověti nepotřebovali jediného svého komisaře.

Stěží by autor našel věcné podklady pro své tvrzení, že "Pražské jaro 68 ... v 'socialismu s lidskou tváří' možná nabídlo i nový typ demokracie", tedy řešení nekapitalistické i nekomunistické. Dubčekovský socialismus s lidskou tváří nabízel stále ještě pouze socialistickou demokracii, řešení jistěže nekapitalistické, nikoli však nekomunistické. Sociálně politické hnutí za život ve svobodě a lidské důstojnosti, prosazující myšlenku státní suverenity, zajisté směřovalo k demokracii, nikoli jen k demokratizaci proklamované v Akčním programu. Ale obojí -- ty nahoře a ty dole -- nelze ztotožňovat.

Srovnávat otevřenost posrpnové debaty, kterou -- nemohu neříct -- provázelo a přiškrcovalo obnovování cenzury, dočasné zakazování časopisů (Politiky, Reportéra, Literárních listů), než byly zcela zakázány a otevřená diskuse skončila, a stavět je do protikladu s mírou otevřeností dnešních diskusí, je srovnávání nesrovnatelného.

Přiznám se, že nechápu, proč autor podvakrát nazývá postoje Václava Havla kýčem a proč se vůbec uchyluje ke zdůrazňování "kýčovitosti". Co vlastně pod pojmem kýč myslí? Má nálepka nahradit věcné zdůvodnění? Také argumentace o heglovském "objektivním duchu" stěží komu může cokoli říci: cožpak jde o víc než historicky překonanou filozofickou kategorii? Podobně odvolávání se na Nietzscheho, když by bylo spíš na místě vycházet z Kantova principu morálního imperativu, anebo nejraději ze srozumitelného výkladu Masarykova a Patočkova.

Rozumím autorovým steskům na úroveň domácí politické kultury. Jistě, k demokracii je zapotřebí demokratů. Není se však čemu divit, že jich není dost. Velká část dnešních poltických elit a politického personálu vyrostla a vstoupila do života v čase nejhoršího politického a morálního marasmu, nihilismu a cynismu posledního desetiletí komunistického režimu. Nemyslím však, že se nám "jaro politického myšlení" a politika vzdalují. Zápas o obojí, o svobodné myšlení i o politiku jako službu, je snazší než kdykoli předtím. Musíme jen -- také každý u sebe -- vynalézavě objevovat způsoby, jak se stát občany, kteří jsou opravdu schopní a ochotní nést spoluodpovědnost za obecné poměry. Ve dnech voleb, ale také před nimi i po nich.

Autor je historik (nar. 1933)