Ne, starému člověku se často nějaká zdravotní potíž vyskytne, a kdo si má vzít na svědomí následky odmítnutí hospitalizace.

Rovněž je nepříjemné čekat na lékařské ošetření v ambulanci, kvůli nadbytku pacientů. V mládí jsem brigádničil v brněnských tramvajích coby průvodčí. Tehdy jsem si všiml, že nejvíc dobíhají na tramvaj ti lidé, co potom jedou jenom jednu zastávku. Je to logické; pokud cestující pojede přes celé město, pak se chce svézt v každém případě a klidně si počká i na následný spoj. Ale ten, kdo potřebuje převoz přes jedinou zastávku, ten buďto pojede tímto spojem, nebo půjde pěšky. Čekat na další tramvaj by se mu časově nevyplatilo.

Vidím podobnost s třicetikorunovým poplatkem, snad se nemýlím. Kdo vážně potřebuje ošetření či léčení, nad poplatkem tolik neuvažuje. Právě ten, kdo potřebuje maličkost, je nejvíc znechucený poplatkem. Přitom nejde o malé peníze, s přihlédnutím k zpoplatnění i lékárenských receptů a za každý den v nemocnici. Ale výdaje lze odlehčit zvýšením nízkých důchodů, mezd a platů. Jistě se k tomuto postupu celkový dostatek bohatství dá najít.

Přímo ohroženi nevyplácením nemocenského po první tři dny nemoci jsou nejchudší lidé. Za tři dny bez práce můžou přijít skoro o jednu sedminu ze svého platu například 9.000 Kč hrubého. A to už může člověka přivést do velkých potíží; nemají všichni nízké regulované nájemné. Proto by bylo srozumitelnější, kdyby předpis určoval omezenou částku příjmu za první tři dny nemoci, což by bylo pro nejchudší podstatné. Nikoliv v procentech z platu. Zaměstnanci s vysokými platy přežijí snadněji. Souvislosti drahé hypotéky jsou sice neodkladné, ale nebývají životní nutností.

V technice bývá systém zpětné vazby často zapotřebí. Nemají ji jednoduché základní mechanismy, jako je například klika u dveří. I v chodu společnosti bývá zpětná vazba důležitá.