Jsem přesvědčen, že R.B. Pynsent nemá rád Čechy a nemá rád ani českou literaturu. Není to jenom Jaroslav Seifert, který mu vadil. Je to i Karel Čapek, jak vyplývá i ze zde zveřejněného Protestu: "tichošlápek takové prostřednosti, že mu klidně tu cenu mohli udělit". Ten "tichošlápek" čelil statečně nástupu fašismu v době, kdy někteří nafoukaní Britové projevovali k fašismu nemalé sympatie. Po Mnichovu 1938 byl svými nepřáteli doslova uštván a usmýkán k smrti (viz např. V. Kudělka: Boje o Karla Čapka, Academia 1987).

Ivan Pfaff (O perspektivu lidského společenství -- k politickému myšlení Karla Čapka, Praha 1994) hodnotil Čapka takto: "Z postřehů Čapkových mluví k nám taková vyzrálost a předjímavost jejichž aktualita až mrazivě zaráží...český politický myslitel jinak - 'pouhý` spisovatel - ...daleko předběhl svou dobu i ve srovnávacích dimenzích světových...". Karel Čapek, jak napsal Jan Rataj (O autoritativní stát, Praha 1996), se stal symbolem humanistické kultury ČSR 1918-1938 doma i ve světě. Bohužel nechuť a nenávist z řad jeho odpůrců z tvůrčí fronty (zejména pravicově a katolicky orientovaných spisovatelů a publicistů) šla až daleko za hrob.

Když nacisté vtrhli 15. března 1939 do Prahy, ještě týž den se po něm shánělo gestapo -- kdyby ještě žil, šel by ten "tichošlápek" mezi prvními do koncentráku . Na soupisu těch, s nimiž je třeba zúčtovat, jakmile německá vojska vstoupí do Prahy, jeho jméno figurovalo údajně na třetím místě (Oleg Malevič: Bratři Čapkové, Praha 1999). Pokud jde o Karla Čapka a Nobelovu cenu, tak tu mu skutečně mohli " klidně" udělit (v roce 1938 byl Čapek na Nobelovu cenu navrhován), ovšem kdyby ti, kteří o tom rozhodovali, byli stateční a nebáli se negativní reakce nacistického Německa. Statečnosti Karla Čapka, který věděl, co ho čeká, když nacisté zničí Československo, nebylo k tomu zapotřebí, pobyt v koncentračním táboře by jim (na rozdíl od K. Čapka) v žádném případě nehrozil.

Babičku B. Němcové Pynsent nedávno srovnával s Hitlerovým Mein Kampf. Toto považuji za vrchol arogance a za projev -- nenapadá mě vhodnější termín -- duševní nedostatečnosti. Srovnávat mohu cokoliv s čímkoliv, jen ta některá srovnání jsou pak poněkud hloupá. Kladu si však otázku co by se stalo, kdyby český anglista srovnával např. Kroniku Pickwickova klubu s Mein Kampf a zda by se pak našel britský historik, který by takovou studii ocenil jako "nesmírně cenné pobídnutí k dalším a novým přístupům k dané problematice"(viz Ivo Říha: Dějiny a současnost, č.3/2007).

Podle R.B. Pynsenta husité "zničili českou kulturu" a byli "hnusní" (jejich odpůrci, dodávám já, byli asi milí a dobrotiví lidé), zato jezuitů si velice cenil (viz Štráfeldová M.: www.radio. cz/de/ 03/07-2004).

Německého historika Friedricha von Bezolda (K dějinám husitství, Praha 1914, originál 1874) bych nepodezříval ze sympatií k husitům, nicméně byl natolik objektivní, že napsal: "Nepopíratelné jest, že fanatismus Táborů si vyžádal nesčíslně obětí...Ale rozhodně je třeba odmítnout náhled, jako by Táboři rozpoutali divokost, jež v dějinách oněch dob sobě rovné neměla. Jednak sáhli husité k zbrani vskutku v obraně, jednak pak řádili jejich čeští a zahraniční nepřátelé daleko hrozněji a běsněji. Uvážíme-li fakta...budeme souhlasit se soudem Palackého, že husité se chovali zpravidla mírumilovněji a humánněji...Ostatně vedla se tehdy válka vůbec způsobem přebarbarským a řádná justice hrdelní prováděla se s odpuzující surovostí; v tomto krveprolití, hranicích a hrůzách muk nepůsobí děsy válek husitských nikterak dojmem neobyčejným." Jiří Kejř v knize Husité (Praha 1984) napsal: "Spory o husitství byly vždy spory o vlastní přítomnost".

Nebudu se pouštět do hodnocení role jezuitů, kterou hráli v našich dějinách. Dovolím si ocitovat jen pár vět filosofa Milana Machovce, kterého považuji za mnohem povolanějšího odborníka (citováno podle J. Fiala: Hrozné doby protireformace, Praha 1997): "Teologie se jim změnila v nauku o manipulaci lidí, o prostředcích, jak lidi k neměnné pravdě dovést či dotlačit...Všemi prostředky -- od bartolomějské noci až po jinak skvěle vedená gymnasia získali pro katolicismus rychle tolik hlav jako dotud nikdo -- na druhé straně v žádné katolické instituci nebylo a není tolik odpadlíků jako u jezuitů. Metody, jichž použili u nás, v době násilné rekatolizace byly ve skutečnosti mnohem tvrdší, než se soudí podle beletristických prací". Literární úroveň spisovatelů doby pobělohorské, mezi něž patřili jezuité, hodnotil dle mého mínění objektivně J.B. Čapek (Z kulturních dějin českých XVII. a XVIII. století, Praha 1940).

U Pynsenta neobstál ( pokud vím), snad žádný český spisovatel. Nedávno znovu vydaná a do značné míry rehabilitovaná Fučíkova Reportáž je podle Pynsenta "narcistní" dílo ve kterém se " vypravěč prezentuje jako naivní chlapec, pyšný na to, že přežil hrozné mučení, že při mučení neprozradil žádné tajemství" (viz Pynsent: Pátrání po identitě, Praha 1996). Pokud by britský bohemista vytýkal Fučíkovi nekritický obdiv k SSSR, dovedl bych to pochopit. Ovšem vytýkat někomu, kdo přestál nelidská mučení gestapem a byl jeden krok od popraviště, narcismus, nepovažuji za výrok hodný anglického gentlemana.

Pan Pynsent má na své názory plné právo, ale je mi ho trochu líto, že se zabývá celý život něčím, co nemá rád.

Pozn. JČ: Dovoluji si připodotknout, že pan Makovička osobnost Roberta Pynsenta myslím řádně nepochopil. Pynsent je, zdá se, především velký provokatér a mystifikátor. Hledá záměrně zvláštní souvislosti a snaží se vystupovat proti konvenčnímu a banálnímu myšlení. Myslím, že nemůžeme hájit "české národní klasiky" prostě tím, že je nám někdo shazuje z piedestalu a že jsme proto uraženi. Pynsentův provokativní a ultrakritický přístup je vítaný, spolu s jeho výraznou inteligencí a hlubokou erudicí.

Potíží je jeho občas až infantilní zbrklost a hlavně, silná neschopnost porozumět některým základním českým kulturním jevům i roli, kterou hrály a hrají v českém kulturním provozu. Některá literární díla (středověká lyrika, meziválečná avantgarda, Milan Kundera, Josef Škvorecký) se mohou lidem jako Pynsent zdát nepůvodní či nezajímavá, přesto je jejich dopad na český kulturní kontext důležitý a hodný studia. Pynsent často zveličí nějaký zcela bezvýznamný jev a na jeho základě pak posuzuje celkovou hodnotu daného díla. Má necitlivost vůči základním souvislostem. To však neznamená, že bychom se měli při čtení jeho hodnocení urážet.

Bohužel, jak už na to poukazoval např. můj předchůdce na Glasgow University, bohemista Igor Hájek, Robert Pynsent je v Británii jediným řádným profesorem české literatury -- takže pro lidi, kteří o české kultuře nic nevědí, působí jako autorita. Cituji dále Igora Hájka: "Kdyby bylo v Británii dvacet profesorů české literatury a jedním z nich byl excentrik typu Roberta Pynsenta, bylo by všechno v pořádku. Bohužel, Pynsentovy zajímavé provokace a výstřednosti berou často lidé, kteří o české kultuře vědí velmi málo, za normální, standardní a konvenční hodnocení. Tak se obraz české kultury v zahraničí dost podstatnou měrou zkresluje. Nápravou nemůže být Roberta Pynsenta umlčovat či zhrzeně zesměšňovat, ale vstupovat s ním do erudované debaty a uvádět jeho excentrická tvrzení přesvědčivě a věcně na pravou míru.