Nepřeji si evropský policejní superstát, který nalinkuje, jak se má hlasovat a ostatní se budou "v zájmu míru" muset podřídit. A dělá to navíc tak špatně, že to nikdy nemůže právně projít. Vždy se najde někdo, kdo řekne jasné NE. Ústavu pro evropský stát nelze schvalovat novelizací mezinárodních smluv mezi suverénními státy, mezinárodní právo to ostatně víceméně vylučuje a bylo by to i nedůstojné.

Jestliže poukazuji na závažné právní nesrovnalosti v současném stavu přijetí, ratifikace a vyhlášení primárního práva EU, není to ve snaze po nějakém jejím rozbití, naopak, myslím si, že je třeba dát věci do pořádku. (A neříkám to jen tak - slyšel jsem už, že takové fámy o mně kolují, a dostávají se ke mě i pomluvy a výhrůžky.) To, co potřebujeme je demokratická, silná Evropa, která ctí národní i mezinárodní právo. Potřebujeme Evropu, kde je demokracie maximou. Proto si myslím, že cesta k integraci, prováděná až téměř pokoutním způsobem pomocí již jednou odmítnuté "euroústavy", převlečené tentokrát do hávu novelizace stávajících smluv formou Lisabonské smlouvy, není vůbec správnou cestou. Ústavnost, zakládaná téměř podvodem, není to, co bych si pro Evropu přál. Nic takového nemůže mít dlouhého trvání.

Na rozdíl od Štěpána Kotrby se nepovažuji primárně za "eurobčana" a už vůbec nesdílím jeho názory typu "národní stát je mrtvý". Politické národy v Evropě nepochybně existují a jsou hluboce profilované mentalitou, jazykem, kulturou, institucemi i politickými zájmy. Právě evropské národní odlišnosti a velké množství jazykových, historických a politických národů považuji za úhelný základ unie našeho podivuhodného kontinentu. Tuto diverzitu si přeji i v politickém smyslu uchovat. Věci mají být řešeny především na místě, jazykem, kterému všichni rozumí. A těch je v Evropě opravdu hodně. Nepřeji si ani nějakou hegemonickou říši, a ani Evropu regionů. Státní uspořádání založené na politických národech s vlastními ústavními institucemi považuji za vysoce nosné, vniklé staletým procesem spojování do národních celků a vytváření identity, a zároveň zajišťující obvykle optimální vzdálenost moci a občana.

Paradoxně je to právě Lisabonská smlouva, která chce prostřednictvím jejich špiček těm větším politickým národům zajistit praktickou hegemonii a pokusit se o revizi poválečného uspořádání. Považuji to za nesmírně nebezpečné, stejně jako pokusy o to Evropu unifikovat a zatížit ve výsledku samoúčelnou byrokracií a bezpohlavní eurokulturou. Takové pokusy zde byly, naposledy ten Hitlerův a vzápětí Stalinův. Děkuji, nechci. Udělejte si výlet do Bruselu, do tamního "eurocity" a pochopíte, o čem mluvím. Ale každopádně pane Kotrbo, rozdělení Československa nebylo smrtí národních států, právě naopak. Češi a Slováci jsou nepochybně národy. Rozdělení Československa navíc začalo dávno před Klausem a Mečiarem vznikem federace. Slováci a Češi jsou prostě rozdílní, jazykem, historií, politickými kořeny své státotvornosti, převažujícím náboženským vyznáním...

Právě Lisabonská smlouva je výrazným důkazem existence politických národů a jejich zájmů, které se ve špičkách tak dobře proplétají se zájmy globalizačních korporací. Namísto aby společná Evropa chránila menší národy před většími, zaváděla uspořádání, které udrží křehkou rovnováhu zájmů větších s menšími, děje se v současné době opak. Malé národy zcela zjevně mají být novým uspořádáním marginalizovány a to zcela jasně na přímý popud politických špiček národů velkých - právě těch, které se již v minulosti pokusily Evropu hegemonizovat a neuspěly. Pachatel se vrací na místo činu. Ještě ta smlouva ani nebyla schválena a EU už zcela bagatelizuje výsledek plebiscitu v malém Irsku - jediném státu, který měl nicméně právě díky zvláštním kořenům své politické kultury tu odvahu a důvod všelidové hlasování uspořádat. A výsledek byl jasný. Co by asi dělala EU po schválení Lisabonské smlouvy?!

Jediným dalším národem, kde otázka referenda znovu vážně zazněla z kruhů nejvyšší moci ve státě je Česká republika. Ó jak je to směšné pane "eurobčane" Kotrbo mluvit o vlastizradě a jedním dechem o smrti národních států. O vlastizradě ostatně mluvili i ti levicoví právníci s honosnými tituly - prý Senát prezidenta může soudit pro "velezradu" - když nepodepíše (ono praktické zrušení státu). Nějaký psychiatr by si asi měl udělat výlet na právnickou fakultu, možná by tam našel pár klientů.

Většina lidí i ve velkých státech si referendum podle rok starého výzkumu nepochybně přála:

75% ve Španělsku, 71% v Německu, 69% v Británii, 68% v Itálii a 64% ve Francii.

Zdroj: FT, 17. 6. 2007 ZDE

V žádném ze zmíněných států už nebylo uspořádáno a to patrně také třeba proto, že pan "rychle nepopulární prezident" Sarkozy v Evropském parlamentu řekl, že pokud ho uspořádají, dopadne to s největší pravděpodobností stejně jako s "euroústavou". Bylo by to jen pochopitelné - lidé si patrně nepřejí zánik svých států, za něž jejich předci bojovali a rozhodně si o tom přejí rozhodovat. O pár měsíců starší výzkum ukázal, že průměrně 75% obyvatel Evropy by si přálo rozhodovat o ústavní smlouvě v referendu. V Česku dokonce 82%.

Zdroj ZDE

Jestliže si většina evropanů přeje referendum o ústavní smlouvě (zcela civilní otázka), je parlamentní schvalování ještě méně legitimní, než například schvalování radaru v Česku (otázka vojenská), tím více nelegitimní po irském referendu.

Pro schválení smlouvy, která by převáděla více pravomocí z národních států do Bruselu (kterou Lisabonská smlouva naprosto nepochybně je, to není "názor", to je konstatování faktu) by podle stejného průzkumu hlasovalo obyvatelstvo jen v 11 státech z 27. A jestliže drtivá většina Evropanů nesouhlasí s předáváním dalších pravomocí - většina lidí v 24 zemích z 27 (pro jsou pouze v Belgii, Itálii a Španělsku), pak jde drtivá většina politických reprezentací v Evropě proti vůli svých voličů. A počítám tedy, že názor páně Kotrby bude většině z nich připadat mírně řečeno exotický, je-li založen na "jediné větě" z onoho x-set stránkového dokumentu, navíc z oné Listiny práv, ne Lisabonské smlouvy jako takové. Je vidět, že "eurobčanovi" Kotrbovi je Evropa ve skutečnosti asi ukradená, hlavně když se nic nedá sudeťákům.

Přání referenda je nicméně podle mého názoru především výrazem oprávněných obav ze ztráty tradičních politických jistot a jejich rozpuštění do beztvářné říše. Nejsem si osobně moc jist, zda o x-set stránkové ústavní smlouvě mohou opravdu odpovědně rozhodovat občané v referendu. Ničím lepším nebo závažnějším ale z hlediska demokratičnosti národní státy nedisponují. Každopádně o smlouvě, schvalované cestou důvěrně připomínající skutkové podstaty některých trestných činů, se lze oprávněně domnívat, jak by asi v referendech dopadla. Dokazuje to i výše zmíněný průzkum. A je to možná i výraz strachu z vlastních politických reprezentací na druhé straně, které se zase jak vidno často nechají lehce zkorumpovat jak strachem, tak i vidinami eurokariér.

Nicméně pokud by se skutečně měla schvalovat nějaká ústava pro Evropu, myslím si, že jediný právně čistý a zároveň účinný způsob, který lidstvo dosud vymyslelo, je zvolení konventu - který by ústavu nejen navrhl a projednal, ale také schválil. S přímým mandátem od voličů v jednotlivých státech, s rovným zastoupením všech států. Bylo by to mnohem levnější, jednodušší a se zárukou výsledku. Něco by se každopádně nakonec schválilo, a doufám, že by to nemělo více než 20 stran. Americká ústava se i s Listinou práv takto schvalovala několik let, a má i s pozdějšími dodatky 15 stran. Avšak výsledný dokument je i po staletích považován za jeden z nejdokonalejších ústavněprávních dokumentů vůbec. Dodnes. Lidé si dodnes pamatují lidi, kteří ji psali jmény a učí se o nich ve školách jako o "otcích zakladatelích". Euroústava se schvaluje velmi podivnými procedurami také už několik let, a ještě se neschválilo ani písmeno. A to máme prosím všechnu tu techniku, která by to měla usnadňovat. Bohužel možná chybí skutečně nosné, srozumitelné myšlenky a zdrženlivost jak v touze po moci tak v délce textu. (Za odstrašující příklad ústavy bývá považována ústava Indie - jakkoli se šila horkou jehlou, vyšla z toho bezkonkurenčně nejrozsáhlejší ústava na světě. ...Stále byla ovšem kratší než "euroústava".)

Někdo namítne, že Lisabonská smlouva už není onou "euroústavou". Čistě formálně to je pravda. Eurooptimističtí politici to rádi říkají - a někteří si na to připínají i odznak borců mýtu. Věcně je to ale lež. Každý politik, který takový argument používá, je buď žalostně neinformován a někde si přečetl podobnou frázi, kterou teď papouškuje, identifikoval se s bludem a měl by navštívit odborníka, nebo ví, jak to je, a měl by být, požijeme-li styl doc. JUDr. Kysely Ph.D. či pana Kotrby, zatčen pro spoluvinu na pokusu o kolosální podvod a velezradu. Naprosto drtivá většina hlavních zásad "euroústavy" byla zachována i v Lisabonské smlouvě. Věcný obsah smlouvy nese většinu znaků ústavy federálního, v některých znacích dokonce až unitárního státu. Lapidárně řečeno, vypustila se jen ona vlajka a hymna (na návrh ČR), které se nicméně tak jako tak používají. Lisabonská smlouva a "euroústava" se věcným obsahem v zásadě neliší. Výrazně se ale už liší způsob schvalování, protože referendem to evidentně neprojde. Chybu ale není třeba hledat v lidech, ale opravdu, ale opravdu hlavně v onom textu a způsobu jeho schvalování.

Nesouhlasím s Alexandrem Vondrou, že je Evropa nedozrálá k ústavě. Osobně si myslím, že je na to až trochu přezrálá. Přebujelé byrokratické instituce EU nejsou v podstatě nijak omezeny ve své nepřímé politické moci, neustále bují dál a občas vytvářejí takové předpisy, že si člověk říká, zda to tam nedělají z nudy. Ne, dělají to proto, že je v tom v podstatě nic neomezuje, byrokrat něco dělat musí, zvláště když lobbista chce. A již v minulosti se tyto instituce každopádně podílely na rozsáhlé korupci a není stále žádná účinná kontrola a záruka, že tomu tak nebude i v budoucnosti, a že výsledkem nebude fašismus - tedy pevné spojení státní a korporátní moci. To považuji za opravdu nebezpečné. Myslím si proto - a v tomto se čistě obecně shodnu s eurooptimisty - že Evropa nějaký ústavní dokument potřebuje. Nicméně mé důvody jsou jiné. Na rozdíl od nich si nemyslím, že by se eurostát měl rozrůstat, ale naopak - měl by být účinně omezen ve své bující moci - ano, nakonec jde vždy v první řadě o peníze - moci zajišťované především kontrolou nad eurozónou a dotační politikou.

Důvodem nějaké "euroústavy" by tedy mělo z mého pohledu být účinné omezení moci Bruselu. (Ústavy ostatně historicky vznikaly k omezení moci vládců. A většina demokratických ústav je formou mandátu lidu svým politickým reprezentacím.) A není to pouze můj názor. Je to vůbec nejčastější důvod, který evropané v průměru pro její existenci ve výše zmíněném průzkumu uvádějí a dlužno říci, že ČR je jedním ze států, kde lidé tento důvod uvádějí vůbec nejčastěji. Lisabonská smlouva dělá přesný opak a to navíc velmi výrazně. Lisabonská smlouva je tak v rozporu i s původním zadáním "euroústavy", takzvaným mandátem z Laekenu - jak formálně: nezjednodušuje primární právo EU - tak obsahově: masivně předává další pravomoci do Bruselu. Tím je také v rozporu s dosud platným usnesením sjezdu ODS, který předávání dalších pravomocí do Bruselu zakázal.

Osobně si - kdyby už se něco takového mělo schvalovat - představuji krátký dokument definující klasické politické instituce vlády, dvoukomorového zákonodárného shromáždění, nezávislé soudní moci a ústavodárného sboru - který by mohly po schválení ústavy konventem plnit parlamenty jednotlivých členských zemí. Definovat lidská práva vůbec nemusí, ty jsou v Evropě definována velmi dobře. Suverenita států na jejich území by zůstala, stejně jako aplikační přednost národního práva ve všech otázkách kromě lidskoprávních. Evropa je dobrovolný svazek dobře vyprofilovaných národních států, nic jiného. Výsledné uspořádání by tedy mělo být stále spíše konfederací (možná s nějakými izolovanými prvky federace), než plnohodnotnou federací. Každopádně se mi nelíbí ony znaky unitárního státu typu kvalifikovanou většinou centrálně oktrojovaných národních zákonů, obecné nadřazování primárního práva EU národním ústavám, možnost změnit "euroústavu" čistě z úrovně institucí EU bez další ratifikace, či federalistický zákaz státům uzavírat mezinárodní smlouvy. Unie jako spojení sil v oblastech, kde je to efektivní a nezasahuje to podstatně do suverenity států? ANO. Unie jako odevzdání suverenit jen omezeně demokratickému nadnárodnímu kolosu. NE. Nepřeji si totalitní císařství.

Protože v Evropě už dlouhá léta existuje společná obrana v podobě NATO, kterého se přímo neúčastní pouze Švédsko, Finsko, Rakousko a Irsko, je otázkou, proč by se toto uspořádání mělo měnit a vytvářet nějakou "jinou" obrannou politiku, navíc bez oné osvědčené transatlantické vazby. Evropa má také dlouhou historii kolonialismu a z toho vyplývající nakonec v celku současnosti pozitivní výsledky v podobě rozličných kulturně-politických svazků bývalých evropských koloniálních mocností ve světě. Svazky Británie, Francie, Španělska... s bývalými koloniemi jsou dosud velmi živé. To je realita. Lze si jen těžko představit, že by to mávnutím kouzelného proutku zmizelo a rozpustilo se do Bruselských úřadoven. Proč by se tedy vůbec měla vytvářet jiná než konsensuální zahraniční politika EU na úrovni vlád a ministrů zahraničí - a to právě z hlediska skutečných a živých zájmů těch větších států v Evropě - mi s prominutím uniká. Chce snad budoucí EU provádět koordinovanou expanzivní politiku a la USA, nebo naopak opustit dobře vybudované diplomatické a kulturní vazby mezistátní ve jménu jakéhosi vágního tušení impéria? Nicméně podle výše zmíněného výzkumu si většina obyvatel (77%) velkých států Evropy myslí, že Evropa by měla mít ministra zahraničí, a nemyslí si naopak, že by měla mít prezidenta.

Mým základním záměrem v případě hypotetického navrhování ústavy pro Evropu by bylo, aby případné ústavní právo bylo jednoduché, krátké, přehledné a srozumitelné, právo, kterému by průměrně vzdělaný Evropan mohl porozumět a identifikovat se s ním, právo bez toho, aby obsahovalo jakoukoliv ideologii (Nevyskytovaly by se v něm slova "sociálně-tržní", "terorismus", "plná zaměstnanost". A "cíle" , "hodnoty" - pokud by o nich kdesi vůbec mohla být řeč, tak pouze v preambuli.), "harmonizovalo" národní zvláštnosti, porušovalo mocenskou hierarchii EU -stát -region -místo, vytvářelo další nadnárodní mocenské agentury, zvýhodňovalo nadnárodní ekonomickou moc nad státní a stavělo tak regiony proti svým státům, regulovalo vnitřní trhy států, základní školství, rodinu, výchovu, lokální komunity, regionální zemědělskou výrobu, státní energetiku, zdravotnictví, soukromí jedince a jeho soukromoprávní smluvní vztahy, lokální kulturní zvyky...

Hlavní roli EU bych naopak nadále spatřoval v udržování a prohlubování společného pracovního trhu, ochrany společného trhu surovin, energie, zboží a služeb, společné vnější konsensuální zahraniční a obranné politice, udržování vysoké úrovně vyšší vzdělanosti, arbitráži mezistátních ekonomických sporů, sociální intervenci v regionech postižených výrazným nedostatkem příležitostí prostřednictvím národních ministerstev, ochranou kulturního dědictví prostřednictvím státních ministerstev kultury, ochranu životního prostředí podporou výzkumu a zavádění nových technologií, včetně jaderné energetiky, recyklace a vytváření společné úcty k přírodnímu dědictví (nikoli nerealistickými kvótami na biopaliva nebo "daní z uhlíku"), společný civilní jaderný a kosmický výzkum...
Co si přeji především je Evropa, kde by zůstaly zachovány národní a regionální identity a způsob života. A EU by pouze zajišťovala bezpečnost takového uspořádání. Představuji si Evropu, kde ono "evropanství" by bylo stmelováno na reálných výzvách, nikoli zástupných pseudoproblémech s prvkem "strachu z něčeho" ("globální oteplování", nedostatek surovin a energie, "terorismus"...), jejíž velmocenské postavení by bylo nadále především technologické, vzdělanostní a kulturní - založené na její přirozené národní a geografické diverzitě, nikoli na "multikulturalismu", "kosmopolitismu", či naopak intervencionistické expanzi.

Národní identity by neměly být nahrazovány jakousi vágní evropskou identitou, o níž kromě pana Kotrby a jemu podobných nemá většina obyvatel Evropy moc zatím ponětí, co by to mělo být. My Češi už máme se soustátími typu RVHP+Varšavský pakt bohaté negativní zkušenosti, především právě v politickém rozměru, a Evropě by měly být nějakým způsobem sděleny, přinejmenším odmítnutím jejich utužování do formy Evropského sovětského svazu. V této souvislosti je zajímavé, že odpůrci Lisabonské smlouvy nejsou jen konzervativně pravicové kruhy, ale i KSČM. Bylo by zajímavé zjistit, jaká za tím stojí motivace. Proletářský internacionalismus ale moc nefungoval a komunisté často bývají patrioti.

Nebudu zde ale dále rozepisovat principy případné nové euroústavy. Prezident nedávno řekl - nevím, zda to bylo myšleno spíše žertem, nebo to spíše vážně - že chce přijít s novým dokumentem pro Evropu. Strhla se samozřejmě vlna všemožného osočování. Od toho, jak si může prezident onoho pidi státu dovolit něco takového vůbec říci, až po klasické zesměšňování bez argumentů. Je třeba si ale uvědomit, že Lisabonská smlouva po odmítnutí v Irsku už právně nikdy nemůže vstoupit v platnost - pokud si Irové své hlasování nezopakují a jeho výsledkem nebude převaha ANO. To není "právní názor" ale právní fakt. Opakované referendum by sice nebylo nic nového - v případě smlouvy z Nice se to ostatně stalo. Irská ústava jiný postup ani neumožňuje. Takže proč by si nemohli zopakovat hlasování i v případě Lisabonské smlouvy, ptají se někteří. Jenže Lisabonská smlouva je obsahově úplně jiný druh smlouvy než smlouva z Nice. To snad uzná i ignorant. Lze těžko předpokládat, že po okázalé demonstraci pohrdání názorem irského voliče ze strany evropských politických špiček lze předpokládat, že by nezměněný dokument podruhé prošel. Lze spíše předpokládat, že výsledek by byl ještě drtivější, protože si lidé jednoduše nyní řeknou třeba: "Aha, tady opravdu něco neklape, to bude EU po schválení Lisabonské smlouvy takto drtit všechno?" a budou tím spíše hlasovat proti. Musíme si skutečně uvědomit nebezpečí, že jsme možná na křižovatce, od které může vést cesta i směrem k rozpadu EU. A to není v ničím zájmu kromě šílenců.

Opravdovou otázkou je též výsledek možného hlasování v českém parlamentu. V Senátu je proti Lisabonské smlouvě poměrně velká opozice, ODS tam má většinu a jeho předseda už řekl, že ratifikace irským NE skončila. Podobně se vyjádřil i prezident a vznesl dokonce otázku referenda. Není tedy tím konstruktivním přístupem skutečně to, začít už uvažovat o něčem jiném, než je Lisabonská smlouva? A naopak tím destruktivním pokoušet se ji prosazovat za každou cenu - podle některých, s prominutím extrémistů, např. ve špičkách Evropského parlamentu, dokonce za cenu odstranění "odmítačských" států z EU? Uvědomují si tito hujeři dosah a vážné důsledky takových silných slov na samotnou důvěru k EU jako takové? Pochybuji.

Suverény v Evropě jsou státy - jak podle mezinárodního práva, tak i zdravého rozumu bez aury eurofascinace. Ty rozhodují o budoucím uspořádání. Nelze tedy mluvit předem o jejich smrti způsobem "Stát je mrtev, ať žije eurostát". Naopak jejich plný život má být zárukou uspořádání silného a zároveň demokratického, které zpětně umožní jejich plný život. Jinak svobodně souhlasit nebudou. Text případného dokumentu pro Evropu je v každém případě něčím, co by mělo obsahovat právní vyjádření určitých obecných principů a institucí politických, na nichž se Evropa shodne, nebo bude schopna shodnout. Není možné uzákonit ústavu, s jejímž schválením většina obyvatel Evropy nesouhlasí a jejímuž textu nerozumí. To bychom byli zpět v dobách o nás bez nás. Nebo někdo jiný. Útvar by se dříve či později rozpadl, protože myšlenky neostrukturalistů o tom, že jazyk (případné ústavy) předznamená vývoj skutečnosti oním směrem se právě na osudu komunistických zářných zítřků a dikce jejich propagandy historicky potvrdily jako neživotaschopné. Ústava je dobrá, stojí-li pevně na kořenech toho, co je, nikoli toho, co si ideologové myslí, že by mělo být. Musíme vycházet z přirozeného - tedy toho, co bylo v průběhu staletí v Evropě zažito a co zůstalo jako relativně neměnný podklad fungování společnosti Evropy. Politické kultury jednotlivých států Evropy jsou si díky bazální zažitosti křesťanských a humanistických hodnot poměrně velmi blízké, jak v univerzálním přijetí demokratického principu, tak i institucí, které vytváří. Na tom by se mohlo stavět. Ne na socialistických představách, které zatím nikde nefungovaly z jednoduchých důvodů - a to proto, že ve výsledku omezují jedince, rodinu a lokální pospolitosti vysoko nad míru než je nutná a žádoucí, že vytvářejí umělé společenské struktury založené primárně na ideologii nikoli na reálném stavu a potřebách, a proto, že přirozené instituce společnosti ve jménu ideologie v důsledku ničí. Tak jako byl v minulosti stát oddělován postupně od církve, nicméně si stále uvědomoval její potřebnost pro udržování bazální morality, je třeba konstituci státu v budoucnu oddělovat od ideologií, jakkoli je dobré uznat, že mají stále klíčový význam ve vytváření politického dialogu. Nic více, nic méně. Pravice bez levice se neobejdou, neboť jedna bez druhé by se staly diktaturou. A stát jednorukým banditou. Individualistické zájmy musí zůstat v rovnováze se zájmy společenskými. A mírou lidské společnosti je člověk. Nikoli opačně. Přirozeným a základním elementem společnosti je navíc rodina, to je její základ, východisko, směřování i budoucnost. Z ní člověk vychází, jí vytváří a ona je jeho pokračováním. Ne nějaké sebekrásnější komunitaristické fráze. Život člověka je v zásadě velmi jednoduchý, jakkoli je někdy těžký. Tyto těžkosti nelze úplně eliminovat, neboť jsou lidskému osudu imanentní. Lze zmírnit nicméně jejich extrémy, k tomu se lidé sdružují a delegují si demokratické státy, které přebírají odpovědnost za oblasti, v nichž se to ukázalo efektivní. Jakákoliv moc vznikající za tímto mandátem směřuje k totalitě.

Svou úvahu zakončím takto: Americká deklarace nezávislosti, která započala jednu z prvních moderní demokracií, a zároveň sporý ale velice podstatný myšlenkový základ budoucího mocného soustátí, ne úplně nepodobného tomu, jaké chceme vytvářet v Evropě, prohlásila všechny lidi za sobě rovna a vytknula za nejzákladnější nezcizitelná práva člověka život, svobodu a hledání štěstí. Tehdy to byl skutečně revoluční počin. (Thomas Jefferson do ní tehdy vepsal i pasáž kritickou obchodu s otroky, ta z ní ale byla bohužel Kongresem vyškrtnuta a Jefferson toho do své smrti - na den přesně 50 let po schválení deklarace - litoval.) Každopádně též stanovila, že jakákoliv vláda, která by byla na překážku naplňování těchto práv by měla být svržena - jako nejzákladnější občanskou povinnost. Osamostatnila se tak těmito slovy a válkou za nezávislost od monarchické Evropské nadvlády a nastavila tak laťku základu své demokracie a svým způsobem i západní demokracie obecně. Je příznačné, že právě i neustálé omezování dosahu této základní deklarace zavedlo Spojené státy v důsledku do krize, v níž se nyní nacházejí.

Chceme však my započít novou kapitolu evropské integrace právě tím, že omezíme irské právo a svobodu říci NE celé Evropě? Zvláště, když toto NE předtím už dvakrát zaznělo odjinud. Neomezili bychom tím vlastně v důsledku svou vlastní svobodu, váhu našeho vlastního budoucího NE? Nejsou v kritice Lisabonské smlouvy i ještě mnohem podstatnější argumenty, než pouze možné restituce sudetoněmeckého majetku (jakkoli i to je závažné), vždyť to má být dokument pro celou Evropu, ne západní Čechy.

Není postoj prezidenta, že možná přijde s novým dokumentem jen logický? Je-li tak konzistentně proti Lisabonské smlouvě - měl by přece přijít s návrhem, čím ji nahradit, nebo ne? Není v důsledku jedno, jestli s návrhem politicko-právního dokumentu takovéhoto významu přijde velká Francie či Německo, nebo s ním může přijít i malý stát? Jde přece o slova, věty, články, jejichž možná rozumnost, platnost a účinnost se zakládá především na myšlence, politické vizi i její průchodnosti... a tak jako tak musí být přijaty všemi státy, ať už malými nebo velkými. Přimlouval bych se tedy za to, aby ani pan Klaus, pokud to myslí vážně, nepřicházel s nějakým hotovým textem, ale spíše pouze návrhem jeho podstatných formálních i věcných principů a způsobu schválení.