Původní seznam smrtelných hříchů (který není autenticky prvokřesťanský a nevychází ani z Písma, ani z autority apoštolských Otců, nýbrž je plodem středověkého západního křesťanství) je proto individualistický, protože hřích i spása jsou především vztahem mezi Já a Ty (Ty = Bůh), nikoli mezi Já a Společnost.

Vatikán mohl na základě Písma a své Tradice prosazovat nové hodnoty jako něco, co vychází z hodnot starých a věčných, místo toho dává najevo, že etika církve se bude přizpůsobovat společenským potřebám i v tak zásadní věci, jako je z pohledu římského katolicismu (já osobně třeba tuto jeho optiku neuznávám) pojetí smrtelného hříchu. Politika papeže Benedikta je mi stále méně srozumitelná.

Na jedné straně je ultrakonzervativní (znovuzavedení staré liturgie, oslabení ekumenických vztahů i vztahů s jinými náboženstvími), na druhé straně vytváří tento podivný modernismus, který není sjednocujícím návratem ke kořenům, ale jakýmsi novým rozvíjením, odlišováním římského učení od učení ortodoxního. Benedikt měl mnohem spíše přepracovat kanonické právo (Corpus Iuris Canonici) a čelit frustrující zkušenosti mnoha katolíků s rozvody (což v ortodoxníxh církvích je vyřešeno od počátku křesťanství: ortodoxie praxi rozvodů má zavedenu), než vytvářet nový seznam smrtelných hříchů. Nebo ještě radikálněji: Benedikt měl jakýkoli seznam smrtelných hříchů zrušit jako středověkou herezi a měl se vrátit k učení Apoštola (jak Pavla z arsu nazývá sv. Tomáš Akvinský) o milosti.