Zatímco je však možná Prečanovou chybou, že nezohledňuje Havlovo jednání po roce 1990, Kotrba dělá zase jinou chybu - zpětně hodnotí idealistické Havlovo jednání v sedmdesátých a v osmdesátých letech prismatem situace v letech devadesátých a nultých. To je ahistorické - nikdo nemohl tušit v roce 1977, co se stane v roce 1991, a tak je neférové Havlovo jednání v sedmdesátých letech interpretovat na základě našich dnešních znalostí toho, co se stalo v letech devadesátých a později.

Myslím si, že je férové uznat Havlovo hrdinství v sedmdesátých a osmdesátých letech; o to méně jsou pochopitelné jeho postoje od doby, kdy se stal v Československu prezidentem - jako by tím negoval snad skoro všechno, co za komunismu dokázal jako disident. Lze to snad do určité míry vysvětlit přesvědčením tehdejších bojovníků proti komunistickému režimu, že kritický postoj vůči systému měl člověk mít pouze za komunismu. Za svobodu, demokracii a spravedlnost už nebylo přece nutno bojovat, jakmile jednou komunismus padl a "my, demokraté", jsme se dostali k moci. Jasná věc, že demokracii je nutno bránit kritickým myšlením vždy a všude, byla po pádu komunismu mnohým disidentům nesrozumitelná. A jak se mohli kriticky vymezovat vůči režimu, když nyní byli vládci oni. Stalo se, co se stát muselo - i vůči novým vládcům vznikla deziluze.

Kotrba má samozřejmě pravdu, že po roce 1989 Havel opustil své ideály a - pro mnohé lidi kontroverzně - se až nekriticky úzkostlivě postavil na jedinou stranu bipolárního světa. Mohl si uchovat svou nestrannost a nezávislost. To, že se stal loutkou světové mocnosti, je snad možno pochopit - a vysvětlit jeho traumatickými zkušenostmi z totalitního komunismu a jeho touhou zabránit, aby se Česká republika někdy zase dostala do ruské sféry vlivu. (Vzpomeňme na jeho relativně naivní argumentaci někdy z devadesátých let, že bude-li americké rádio Svoboda umístěno v Praze, Američané budou pevně považovat české území za své a budou ho chránit. Samozřejmě, že to žádná záruka nebyla, stejně jako není přítomnost případného amerického radaru v Čechách trvalou zárukou demokratických svobod v ČR. Mocnosti jednají jen ve vlastním sobeckém zájmu.)

Snad nejsmutnějším paradoxem je, že Václav Havel, proponent nepolitické politiky a podporovatel aktivní občanské společnosti, už vůbec neporozuměl nejnovějšímu vzedmutí na režimu nezávislé občanské aktivity v souvislosti s protesty proti americkému protiraketovému systému.

Myslím, že není pravda, že "Havel dnes už nikoho nezajímá" - dodneška má v českém národě velké množství nekritických obdivovatelů; mimo jiné to dokazuje velký zájem veřejnosti o jeho knihu Prosím, stručně. Jeho proměna z idealistického, moralistického disidenta v sedmdesátých letech v pragmaticky cynického politika je však pro mě nepochopitelná a její motivace a hlubinné příčiny si vyžadují dalšího studia a vysvětlení.