Nějak zapomínáme na to, že žijeme v džungli globálně koncentrákového kapitalizmu. Co si v ní kdo neurve, nevyřve, nevydupe, nevydře, nevylže, neuplatí a neukradne, to nemá. Nikdo se tím nijak netají. Dokonce i nevyšší státní představitelé to předkládají občanskému davu jako nejchytřejší moudra. Nenávidíme druhé, když stávkují, neboť je to jednodušší, než kdybychom stávkovali sami. Jestliže někdo závidí lékařům, železničářům, učitelům nebo třeba politikům jejich peníze, proč nestávkuje také?

Kdyby to tak učinila většina, již dávno bychom měli skutečnou sametovou a nikoliv pod stůl zametenou revoluci. Ve skutečnosti však většina stávkuje, tak jak se to naučila za starého režimu, totiž pasivním odporem, lhostejností, nezájmem, pubertální infantilností a strkáním hlavy do písku. Jestliže chceme skutečně poměry zlepšit, musíme uvědoměle stávkovat aktivně. Ale kvůli tomu není potřeba chodit na ulici a hulákat, i když pro naše zápecní poměry by to byl nebetyčný úspěch. Způsoby uvědomělého stávkování však většinou vůbec nehledáme. Uvádět je nemá cenu, neboť by nás to velmi rozčílilo.

Nevím, jestli jsem oprávněn se vyjadřovat ke školství. Počítám s tím, že budu za své názory lynčován. Absolvoval jsem základní, střední a vysokou školu. Mimoto jsem jeden rok chodil do učení jako učeň. Celkem to činí 19 let strávených v různých školských zařízeních všech stupňů. Tři roky jsem učil na základní škole speciální tělesnou výchovu. Mimoto mám za sebou asi 35 roků strávených s mládeží a mladšími dospělými prakticky každý den v tělocvičně. Výsledkem mých zkušeností je naprostá zhrzenost a těžké deprese. Buď jsem tak mizerný učitel, nebo je obecný stav populace tak katastrofální, že mu již po dobrém není pomoci.

Za mých školních let byla tělesná výchova značně diskriminovaná. Je jistě i dnes naprostou popelkou mezi ostatními "důležitými" předměty. Osobně se však domnívám, že je tím nejdůležitějším předmětem. Nemám ovšem na mysli to, co je většinou za tělesnou výchovu vydáváno a chápáno.

Zdravotní stav mladé populace je obecně hrozný. Co je platné, když máme nadmíru vzdělané občany, když jejich vzdělání často pouze slouží k prosazování jejich podprahových pudů a působí všeobecně zhoubně. Musíme se teoreticky učit, učit a učit, abychom se mohli rvát mezi sebou a s jinými o místo na slunci, ze kterého vytváříme poušť. Školáci nejsou vychováni na úrovni těla a jejich skrytá infantilnost, záludnost a agresivita dostávají k dispozici vychytralý a vzdělaný rozum, což jim umožňuje buď v rukavičkách plošně krást či lokajsky sloužit a kobercovým způsobem devastovat celou společnost, zatímco obyčejný, primitivní a nejvíce odsuzovaný pouliční zločinec postihne pouze několik jednotlivců.

Tělesná výchova začíná pořádkem, úklidem, kázní, respektem, zdvořilostí a jinými návyky, které umožňují smírné soužití s ostatními lidmi. Ten, kdo nemá osvojenou tělesnou disciplínu, jistě ji neocení. Než k ní sám životními zkušenostmi v našem podivně civilizovaném sociálním prostředí dospěje, zajisté dříve umře.

Naše občanské prostředí je tzv. tržní. Záměrně a vědecky propracovaným způsobem se snaží dosáhnout u občanů, zejména u dětí, naprostého duševního rozptýlení, těkavosti a závislosti na prostředí. Jinak by občané nebyli tak skvěle mediálně, politicky a ekonomicky ovladatelní. Jejich pozornost a mínění musí kontrolovat média a skvěle manipulované zevní prostředí. Skrytá diktatura je horší než zjevná.

Vzbudit u mladého člověka zájem, aby se sám zajímal o své všestranné vzdělávání, které by nebylo podmíněné finančním ziskem, je dosti obtížné. Naše společnost má naprosto jiné zájmy, než učinit své potomky lepšími než je ona sama.

Veřejnému mínění se podařilo podvrhnout názor, že prý dnes máme svobodu, zatímco prý dříve nebyla. Zlo a zločin se uzákonily, takže jsme je přestali vnímat. Staly se všeobecnou normou. Chrání se ekonomikou, státním aparátem, mafií i občanskou společností, ačkoliv jimi všichni sami trpí. Občané si nechali vsugerovat, že komunistický režim byl zlý, protože potlačoval egoizmus. Demokratický režim je pak prý dobrý, protože prý dává egoizmu svobodu, ačkoliv jej pouze lépe využívá než ten starý. Egoizmus je sám o sobě ze své podstaty otroctvím, jak by jeho nespoutanost mohla pak být svobodou? Přesto tomu většina lidí naivně věří.

Místo, abychom dělali to, co je potřeba, zavádíme stále choromyslně a zločinně podle nějakého vzoru nějaký systém, zákony, reformy atd. Divíme se pak, hloupě nebo jen na oko, že tyto posléze nefungují. Takové systémy a reformy fungují národohospodářsky jen tak, aby cizorodě a cizopasně vyždímaly z lidí a přírody ještě více energie a tuto pak naprosto umořily a znehodnotily.

Musíme si ovšem negativisticky připustit, že je to vše zákonitě správné, a že bychom měli být vděční za to, že nás tvrdý osud tak pěkně po zlém učí. Na koho ještě nedošlo, zajisté dojde. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Do pekla je cesta široká. Obecně přece nejsme dobrovolně a bez nátlaku nijak schopni konvertovat k něčemu lepšímu než je bohapustý konzum. Neodnaučíme-li se nesprávnému chování sami, odnaučí nás to jistě bolestivá realita.