Do výběru předložených textů by bezpochyby patřil také Osmašedesátý Petra Pitharta, první kriticky pojatá rozsáhlá úvaha (přes 300 stran) o roku "vznícených nadějí a ledové sprchy okupace", jež vyšla poprvé v exilovém Indexu v roce 1980 (tehdy ještě pod pseudonymem J. Sládeček) a znovu v exilových Rozmluvách v roce 1987, tentokrát už s plným autorovým jménem. Zatím jsem však od autora nedostal souhlas k digitalizaci jeho knížky.

Poznámky k jednotlivým souborům:

Soubor Sedm pražských dnů je digitalizovaná publikace Sedm pražských dnů. 21.-27. srpen 1968, jak byla vydaná na podzim 1968 jako interní publikace Historického ústavu ČSAV. K ní se váže Předběžná dokumentární zpráva o Černé knize z pera V. Prečana, určená pro reedici "Černé knihy" v nakladatelství Academia; reedice vyšla velkým nákladem v březnu 1990 a je rozebraná. Předběžná dokumentární zpráva je převzata ze sborníku V kradeném čase a obsahuje oproti původnímu znění z roku 1990 navíc dovětek k osudům Černé knihy po roce 1990.

Kniha Jiřího Vančury Naděje a zklamání vyšla původně pod pseudonymem M. Synek v exilovém Dokumentačním středisku na podporu nezávislé československé literatury nákladem 500 výtisků. Pražské "svobodné" vydání z jara 1990 v nakladatelství Mladá fronta bylo totožné s 1. vydáním, pouze bylo rozšířeno o autorovu předmluvu k 2. vydání.

Upozorňuji na první dokument v oddílu Přílohy -- článek Josefa Smrkovského, který byl otištěn 21. ledna 1968 v pražském deníku Práce jako první otevřenější slovo o zasedání ÚV KSČ 3. -- 5. ledna 1968. Tento text by byl po mém soudu také patřil do Čítanky Pražského jara vydané v roce 1968. Poslední text Vančurovy knihy, Alexandrem Dubčekem spolupodepsané Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969, na základě jehož ustanovení byli zatýkání, biti a souzeni resp. jinak postiženi ti, kteří při prvním výročí 21. srpna 1968 demonstrovali s Dubčekovým jménem na rtech, patří k těm významným tečkám, jež postupně učinilo za Pražským jarem 1968 někdejší reformní vedení KSČ.

Základní zaměření knihy Proměny Pražského jara je dáno jejím podtitulem -- Sborník studií a dokumentů o nekapitulantských postojích v československé společnosti. Z této knihy nebyl digitalizován III. oddíl -- chronologický přehled událostí od 27.6.1967 do 31.12.1970; usoudil jsem totiž, že chronologii je třeba rozšířit a doplnit. Na podrobné kronice událostí vážících se k československé krizi let 1967--1970 se pracuje a bude umístěna na webové strany Britských listů později.

Text tzv. moskevského protokolu, který byl svého času tak tajný, že s ním nebyli seznámeni ani členové ÚV KSČ na zasedání 31. srpna 1968, kde Alexander Dubček a spol. podávali zprávu o jednání v Moskvě 23.-26. srpna 1968 a opatřeních z moskevského diktátu a moskevské kapitulace vyplývajících, byl poprvé otištěn v exilovém časopise Svědectví, vydávaném Pavlem Tigridem. Digitalizovaný text je převzat ze svazku 4/2 (dok. 169) rozsáhlé ediční řady Prameny k dějinám československé krize v letech 1967--1970, vydávané od roku 1993 Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR.

Jan Měchýř stejně jako ostatní autoři souhlasil s tím, aby jeho úmyslně provokativní text z roku 1993 byl zveřejněn na internetových stránkách Britských listů, třebaže mu při dnešním čtení trochu vadí některé kostrbaté formulace, jak se mi svěřil. Nadále si zachovává výhrady k autenticitě tzv. "zvacího dopisu" a nemůže se zbavit přesvědčení, že ho koncipoval někdo na sovětské straně. Měchýřovou úvahou v prvním ročníku časopisu Soudobé dějiny byla zahájena diskuse, jejíž součástí byla mj. článek Emanuela Mandlera Poločas Pražského jara 1968, který bohužel neměl pokračování o "druhém poločasu".

Z odpovědí Václava Havla na otázky Karla Hvížďaly (v exilu vydaný Dálkový výslech z roku 1986) je snad nejzávažnější ta, kde se hovoří o tom, zda se dalo či nedalo zabránit invazi.

Texty Karla Bartoška (Acta contemporeana), Jana Pauera a Viléma Prečana (obojí v Proměnách Pražského jara) vznikly v roku 1988 v souvislosti s konferencí v italské Cortoně, kde tito autoři obrátili pozornost na úlohu veřejnosti a znovu se vytvářející občanské společnosti v Československu roku 1968. Upozorňuji zejména na Pauerův výklad logiky "autorestaurace" předsrpnovým vývojem narušeného systému a na strukturální i personální kontinuitu stranických a politických aparátů země ve všech etapách předsrpnového i posrpnového vývoje srv. zvláště s. 174).

Poznámka k historickému zařazení a významu "Pražského jara 1968"

V mém pojetí dějinná epizoda označovaná jako Pražské jaro 1968 nekončí 21. srpna 1968; trvá nejméně do léta 1969. Zařazuji do ní také podpis moskevského protokolu, anulování vysočanského sjezdu KSČ, smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu z října 1968, studentskou stávku z listopadu 1968, Smrkovského stávkokazeckou výzvu na adresu kovodělníků ochotných jít do stávky na podporu téhož Smrkovského, Palachovu varovnou oběť, horečné pokusy o posílení občanských vazeb a struktur nezávislých na normalizujícím se stranicko-mocenském aparátu. Definitivní tečkou za Pražským jarem jsou pro mne události ze srpna 1969 (potlačené demonstrace, Dubčekův podpis pod Zákonným opatřením Federálního shromáždění k ochraně "veřejného pořádku" proti takzvaným protisocialistickým a protispolečenským silám), procedura veřejného odvolávání prohlášení a přísah ze srpna 1968, a pak miliony soukromých "Srpnů" -- soukromé kapitulace milionů Čechů a Slováků při takzvaných prověrkách.

Označení Pražské jaro 1968 původně metaforicky pojmenovávalo náladu spontánní otevřenosti, rodící se svobodné diskuse a odvahy vyslovovat se nezakrytě o palčivých politických problémech, která se v časném jaru 1968 začala šířit Československem; z toho se zrodila naděje na jiný, lidštější komunismus. Okolní svět tuto novou situaci zaregistroval a dal jí onen poetický název.

Pro sebe jsem si zvolil jsem už před léty pro tuto epizodu v dějinách Československa pojmenování československá krize, krize kolem Československa či v souvislosti s ním. Možná by bylo více na místě hovořit o zřetězení krizí či krizových situací, kdy jedna krize vyvolala vzápětí druhou a ta opět další, třetí. Nebo také o třech rozměrech krize, která načas vrátila Československo na politickou mapu Evropu, odkud tato země jako politický subjekt ve dvacátém století dvakrát zmizela -- na podzim 1938 a znovu po komunistickém převratu v únoru 1948.

Prvotní byla hluboká systémová krize československého komunismu. Její domácí řešení, vlastně jen pokus o řešení, vyvolalo velmi brzy krizi ve vztazích uvnitř sovětského bloku a vedlo ke konfliktu, který posléze vyvrcholil tím, že vojska pěti států varšavské smlouvy v čele s Sovětským svazem překročila hranice Československa a zemi obsadila. Smyslem vojenského zásahu bylo nikoli vést válku, nýbrž vytvořit kulisu pro palácový převrat s cílem zastavit demokratizační proces v Československu, v pojetí a ve slovníku sovětského vedení: zabránit vítězství kontrarevoluce a ztrátě socialistického Československa.

Konflikt uvnitř sovětského bloku a způsob jeho řešení ─ pohyb půlmilionové masy vojska s podporou šesti tisíc tanků a více než tisíce letadel, zjevné porušení suverenity jednoho státu a uznávaných mezinárodních norem, nejasnost o možných krátkodobých i dlouhodobých důsledcích této akce pro bezpečnost a mír a poměr sil v Evropě, obavy z vytvoření precedentu pro další podobné kroky (v Rumunsku a v Jugoslávii) ─ vyvolal akutní mezinárodní krizi, do níž byly tak či onak vtaženy struktura Severoatlantického paktu, Organizace spojených národů, vlády řady angažovaných i neangažovaných států. A také mezinárodní veřejnost, včetně komunistických a levicových stran v západním světě.

To je tedy onen řetěz krizových situací. Každá z nich měla jinou dimenzi prostorovou a časovou, svůj vlastní obsah, a může být koneckonců zkoumána samostatně, jestliže jsme si vědomi celého kontextu a souvislostí událostí. A každý z uvedených procesů zanechal trvalou stopu, dlouhodobé následky. Příběh započatý na přelomu let 1967/68 byl jednou z epizod dlouhé řady pokusů překonat komunistický totalitarismus a jednou z kapitol neskončené studené války, jež mu také vtiskla pečeť své tvrdé reality a pravidel, jež lze nazvat cynickými.

To nejdůležitější a nejperspektivnější z událostí roku 1968 bylo probuzení a formování veřejnosti, zárodečné podoby znovu se vynořující občanské společnosti, a její postupná emancipace na strukturách komunistických aparátů, jakož i vliv či nátlak veřejnosti na stranické aparáty a na politické špičky.

Na tuto linii "Pražského jara" navázali ti, kteří nekapitulovali ani po srpnu 1968 ani po srpnu 1969 a nepřizpůsobili se pravidlům "obnoveného pořádku". Svou aktivitou zhodnotili zkušenost Pražského jara a jeho porážky a dovedli ji k nové orientaci, jež vykrystalizovala do poznání o nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti občanských a lidských práv. Tato nová ideová orientace (Jan Patočka) našla výraz v Chartě 77, v občanských aktivitách a občanské svépomoci, v duchovním vzdoru a odporu, byla to perspektiva všeobecné občanské emancipace.

A právě vzhledem k tomu, k čemu přerušená cesta k demokracii roku 1968 otevřela cestu, s ohledem na budoucnost, jež vždy přichází "na holubičích nožkách", lze tvrdit že období dvou tří let československé krize z konce 60. let bylo nejhlubším předělem v dějinách země od Mnichova 1938 při hledání východiska ze slepých uliček totalitní diktatury. Mnichovem se pro Československo otevřela cesta do totalitní diktatury, nejdříve nacistické a potom komunistické. Skutečnou katastrofou nebyl ovšem až 21. srpen 1968, nýbrž únor 1948 (odhlédneme-li od toho, co se stalo v desetiletí 1938--1948). V srpnu 1968 Sověti pouze dali zcela srozumitelně a brutálně najevo, že Československo jim patři už dvacet let.

Když pak po dvaceti letech vznikla nová šance získat svobodu, nebyla programem "obroda socialismu", ale znovuvytvoření pluralistických, demokratických struktur, demokracie pro všechny a bez přívlastku. Jako jedna z možností vývoje to bylo v zárodečné podobě snad přítomno už v ovzduší roku 1968. Avšak reálnou šancí se tato možnost stala až v důsledku všeho, čím prošlo Československo a celý svět v 70. a 80. letech.

Z toho hlediska se hlavní linie příběhu "Pražského jara 1968" definitivně uzavřela až o dvacet let později, demokratickou revolucí v Československu v roce zázraků -- 1989, s koncem studené války, jakož i deklarací Václava Havla a Michaila Gorbačeva z 26. února 1990 a mezivládní československo-sovětskou dohodou od odchodu sovětských vojsk z Československa téhož data.

Vilém Prečan (14. června 2008)