Vlády vyspělých zemí odmítají zrušit skandální zemědělské dotace a současně diktují svá pravidla mezinárodnímu obchodu. Jejich dravé nadnárodní společnosti určují ceny, monopolizují technologie, prosazují nespravedlivé certifikace a manipulují distribučními kanály, finančními zdroji, obchodem a spotřebním materiálem nutným pro světovou produkci potravin. Kontrolují rovněž dopravu, vědecký výzkum, genetické fondy a produkci hnojiv, herbicidů a pesticidů.

Nejhorší je, že půjde-li vše, jako dosud, bude situace ještě vážnější. Výrobní a spotřební modely vyspělých zemí urychlují klimatické změny ohrožující samotnou existenci lidstva. Je třeba je změnit. Iracionální snaha zachovat tento neblahý konzumní způsob života dala podnět zhoubné strategii přeměny zrnin a cereálií na paliva.

My, Nezúčastněné země jsme na havanském Summitu vyzvaly k budování mírového a prosperujícího světa a spravedlivého a rovnoprávného světového uspořádání. Je to jediná cesta ke skutečnému řešení potravinové krize.

Výživa je nezadatelným právem člověka. Na popud Kuby to bylo od roku 1997 potvrzeno řadou rezolucí přijatých v bývalé Komisi a posléze Radě pro lidská práva a ve Valném shromáždění Spojených národů. Naše země reprezentující nezúčastněné státy, s podporou více než dvou třetin členů OSN také iniciovala svolání sedmého mimořádného zasedání Rady pro lidská práva, z něhož právě vzešla výzva k přijetí konkrétních kroků k řešení globální potravinové krize.

Hlad a podvýživa nemohou být odstraněny přijetím zmírňujících opatření, ani symbolickými dary, které, buďme upřímní, nepokryjí potřeby, ani nebudou udržitelné.

Je třeba přinejmenším rekonstruovat a rozvíjet zemědělskou výrobu zemí Jihu. Vyspělé státy k tomu mají více než dostatek prostředků. Co je zapotřebí, je politická vůle jejich vlád.

Kdyby se vojenské výdaje NATO za jediný rok snížily jen o 10 %, uvolnilo by se téměř 100 miliard dolarů.

Kdyby byl rozvojovým zemím prominut zahraniční dluh, který jsme již několikanásobně splatili, měly by země Jihu  ročně k dispozici 345 miliard dolarů vynakládaných dnes na dluhovou službu.

Kdyby vyspělé země splnily svůj slib věnovat 0,7 % svého hrubého domácího produktu na oficiální rozvojovou pomoc, země Jihu by každý rok disponovaly nejméně 130 miliardami dolarů.

Kdyby se do produkce potravin investovala pouhá čtvrtina z peněz, jež se každoročně vyplýtvají na obchodní reklamu, mohlo by se věnovat na boj s hladem a podvýživou 250 miliard dolarů.

Kdyby se do rozvoje zemědělské a živočišné výroby zemí Jihu investovaly prostředky používané na Severu na zemědělské dotace, naše země by měly k dispozici cca miliardou dolarů denně na výrobu potravin.

Poselství Kuby trpící tvrdou blokádou, avšak vybudované na svých principech a v jednotě lidu zní: Této potravinové krizi lze úspěšně čelit, avšak je nutné, jít ke kořenům problému, řešit jeho hluboké příčiny a odmítnout demagogii, pokrytectví a falešné sliby.

Končím slovy Fidela Castra ve Valném shromáždění Spojených národů, v New Yorku v říjnu 1979:

„Řinčení zbraní, výhružná rétorika, nadřazenost na mezinárodní scéně musí skončit. Dost bylo iluze, že problémy světa lze vyřešit jadernými zbraněmi. Bomby mohou zabít hladové, nemocné, nevzdělané, avšak nezabijí hlad, nemoci, nevzdělanost.“