Neříkám, že by lidé neměli mít názor, to naopak je podle mne důležité (i když ono mít názor a mít názor je hned několik různých věcí ), říkám spíše, že by se neměli BÁT jiných názorů a případného vítězství svých názorových protivníků.

Prosazovat svůj názor by nemělo být postaveno na strachu a křeči, ale na přesvědčení, že je opravdu lepší, což se může ukázat jako iluze - nebo takové prosazování může trvat roky a procházet si svými porážkami.

Občas mi píšou naštvaní odpůrci radaru, a pak jsou překvapeni, že z mé reakce nevyplývá opovržení, ale respekt a pochopení. Vážím si mnoha lidí, kteří mají zcela opačné názory, než mám já, ale - musím přiznat - nenaučil jsem se to ani doma, ani ve škole, ani mezi kamarády, ale vlastně až během vášnivých a nesmírně dlouhých (jen já jsem měl tuším přes 10 tisíc různých příspěvků) diskusí na křesťanském serveru ChristNet (účastnil jsem se asi 2002-2005).

Asi nemusím zdůrazňovat, že náboženské (a s náboženstvím související, čili morální, politické, světonázorové) otázky patří k těm nejintimnějším, a proto diskusi a výměně názorů nejméně přístupným otázkám vůbec.

Mezi elitou diskutujících nebyli 2 se stejnými názory, často to člověka mrzelo a štvalo, protože už už si myslel, že buduje "stranu" (já byl vždy na té liberální) proti jiné "straně", a pak ho nejbližší kamarád (hinduisto-katolicky orientovaný Slovák s těžce nemocnou, nádhernou bytostí, Maďarkou a kalvínkou, po svém boku, který pro rozvoj mého myšlení udělal stokrát víc než všechny školy, co jsem vystudoval, kromě toho, že mne chtěl "násilím" pokřtít v Dunaji - protože já jsem byl nekřtěný věřící a on pokřtěný nevěřící) "podrazil", protože zcela v duchu toho nejlepšího přátelství mu řekl, že s ním vlastně vůbec nesouhlasí.

Jednou jsem šel v Olomouci s jedním asi padeátiletým fyzikem (samozřejmě opět z ChristNetu) na pivo, tento člověk vždy proti mně obhajobal konzervativní katolicismus a sv. Tomáše Akvinského, vlastně ani nevím, co nás názorově spojovalo, a přesto jsme byli (a myslím, že stále jsme) přáteli - tehdy, když jsme se vraceli z hospody, mne překvapil, jak při návštěvě katedrály kritizoval hroznou úroveň církevní hudby (u níž, přiznávám, jsem vždy usínal).

Byli jsme prostě společností věkově, pohlavně, zkušenostně, profesně, názorově i geograficky (jeden z nás jezdil na setkání až ze Stuttgartu) rozmanitou, společností, v níž si člověk mohl uvědomit, že skutečná osobnost je názorově nezaměnitelná a že se dokáže sdílet právě proto, že nepodléhá stranictví, ale má zájem o jinakost toho druhého.

Proto mi zásadně vadí komunismus, rasismus, nacismus a jiné formy toho nejtupějšího stáda a stádní nenávisti.