Prehistorii křesťanství symbolizují události kolem Ježíšova narození. Maria, když se doví, že bude matkou Mesiáše, zpívá o Bohu mj.: "Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou." Není náhodou, že latinskoameričtí katolíci nazývají Marii "Matkou revoluce." A jsou to, jak víme, především oni, kdo dodali latinskoamerickým masám odvahu politicky jednat a způsobili postupný zánik hegemonie USA na kontinentu.

Rané křesťanství bylo náboženstvím utlačených mas v Římské říši. Nebylo jen jejich povzdechem a opiovým snem o záhrobní spravedlnosti, která by snad jednou kompenzovala utrpení v tomto slzavém údolí. Bylo tehdy a v dalších staletích a dodnes je inspirací k radikálním sociálním reformám. Povzbuzovalo vzpouru proti hierarchické, autoritativní společnosti i v době, kdy ještě nedozrály podmínky pro skutečnou emancipaci a kdy ještě sociální analýza nenabídla metodu, jak emancipaci uskutečnit.

V novověku lidé, kteří žili duchem evangelia, neměli potíž v tom, spojit síly s těmi, kdo vycházeli ze sekulárního humanismu. Křesťané totiž vidí kořen sekulárního humanismu právě v evangeliu. Je třeba vypisovat dlouhý seznam křesťanských treoretických i praktických spojenců demokratického a sociálního zápasu? Musí být znovu připomenuti Karl Barth, Dorothy Day, Dietrich Bonnhoeffer, Martin Luther King, Juergen Moltmann, Reinold Niebuhr, Dorothee Soelle, Paul Tillich, Alan Boesak, Leonardo a Clodovis Boffové, Ernesto Cardenal, Hanz Kueng a Johann Baptist Metz?

Štěpán Kotrba vyhodnotil křesťanství jako hierarchické a konzervativní a o křesťanské spojence nestojí. A pokud přece, pak v roli jíž, jak známo, Lenin označil jako roli užitečných idiotů. Křesťané svádějí stejný zápas o emancipaci proti utlačovatelským systémům minulosti i součanosti stejně jako sekulární humanisté, vedle nich a s nimi, ale činí to hrdě a nejsou ve službách žádné jiné ideologie. Stojí o roli rovnocenných partnerů, ne o roli viníků, kteří se musí poslušností Straně a Vládě vykupovat z historických hříchů.

Dovolte mi říct pár osobních slov. Navzdory rodičům jsem pro sebe na prahu dospělosti objevoval křesťanskou víru, od rodičů jsem přijímal masarykovský humanismus včetně občas připomínané věty TGM, že demokracie není možná bez socialismu. Připomínám dnes, že má-li být demokracie a svoboda reálná, musí být poddanský a nevolnický systém v ekonomice radikálně vystřídán ekonomickou demokracií a samosprávou pracovních týmů.

Spojitost socialismu s demokracií a svobodou v kontextu víry mi byla jasná i za minulého režimu, kde bylo třeba připomínat něco jiného, totiž potřebu dodržování lidských a občanských práv. Kotrbovi soudruzi tehdy také nestáli o křesťanské humanisty a demokraty jako o spojence. Milejším jim byli pragmaticky posluhující ultrareakcionáři. Mně mé trvající přesvědčení dnes stojí drobné nepřijemnosti jako ignorace, lhostejnost, výsměch, podezírání. Tehdy to bylo drsnější. Stálo mě to čtyři roky kriminálu a zákaz práce podle kvalifikace.

Chci tím hlavně říct, že už jsem ostřílený. Tak jako se nezaleknu vyhrožujících e-mailů po každém článku v Britských listech, tak se také nezaleknu ideologických doktrinářů typu Štěpána Kotrby. Tento pán ví, když přišel před nějakými patnácti lety hledat spojence přímo do klerikálního hnízda v pražské Husově ulici, že jsme se shodli, pokud šlo o cíle a prostředky, ale jen do té doby, než se machiavelisticky postavil za populární nacionalismus, zatímco pro mne tehdy rozhodující zůstal humanistický étos. Když jsme se rozešli tehdy, nepřekvapuje mne, že se rozcházíme teď. Jediné, v co bych rád doufal je to, že zhroucení globálního kapitalismu nepovede k nové tyranii a despocii pod záminkou osvobození. Pokud ano, půjdu, pane Kotrbo, znovu sedět.