Jsem si vědom toho, že česká literární kritika je háklivá na knihy, které se takzvaně hezky čtou a že konstatování "mně se to moc líbilo" z úst pouhého čtenáře, jako jsem já, je pro certifikované literární odborníky iritující a pro autora "líbivého románu" dopředu představuje onen příslovečný "polibek smrti" (a jak jednou padne v intelektuálním magazínu slovo "kýč", je s autorem už úplný konec). Nechci tedy autorce svojí pochvalou přinést více škody než užitku, ale myslím si, že její románová prvotina by si zasloužila pozornost české literární scény, a pokud se jí této dostat nemůže, pak tedy alespoň pozornost čtenářů BL. Samozřejmě že striktně vzato nepatří anglicky vydaná kniha do české literatury.*) Jenže tematicky se jedná o plně český román napsaný anglicky, a máme zde tedy zhruba stejný problém, jaký existuje například s Egonem Hostovským, který musel velkou část svého díla směřovat pro severoamerický knižní trh.

Děj The Twelve Little Cakes se odehrává v Černošicích u Prahy, kde malá Dominika vyrůstá se svou starší sestrou, psem a rodiči, kteří jsou po roce 1968 odstaveni od možnosti profesní seberealizace. Její ze strany vyloučený otec patří do oné kategorie lidí, které sklerotický režim pronásleduje nikoliv proto, že by pro něj představovali reálné nebezpečí, ale jaksi ze setrvačnosti a v důsledku osobní msty. Malá Dominika je nadprůměrně upovídaná, ale jinak má normální starosti svého věku: zvířátka, tancování, pionýrské aktivity a krásnou starší sestru, ono věčné prokletí sester mladších či méně krásných. Kromě toho, že se tajná policie občas snaží zbavit jejího otce práce a že její prarodiče kvůli politice nemluví s jejími rodiči, se jí režim nijak zvlášť nedotýká.

Román má vedle poetického líčení i vedlejší dějové linie, které většinou pojednávají o schopnosti Dominičina otce Jardy proplouvat skrze nepřízeň socialismu. Z vedlejšího děje bylo pro mě osobně zajímavých hned několik věcí. Například tvrzení, že Kriegelova urna byla nalezena na veřejných záchodcích nebo že poloamatérský tým postavil komerčně úspěšné zařízení na levné a spolehlivé měření povrchového náboje na mikročásticích. Obě události by dle mého názoru i po letech stály za samostatné reportáže.

Hlavní vzkaz autorky je poměrně přímočarý: štěstí záviselo na rodině a nejbližším okolí a politika jej ovlivňovala jen málo. Dery byla jako dítě šťastná i bez dnešních konzumních vymožeností a je za to svým rodičům dodnes vděčná. To je v knize vyjádřeno velmi kouzelným způsobem. Ostatně i oněch dvanáct zákusků představuje dvanáct autorčiných oblíbených laskomin ze socialistických cukráren, které si ovšem jako dětská baletka nemohla nikdy dovolit pojídat tak, jak by chtěla, a které pro ni tak dodnes představují ve vzpomínkách nedostižnou ambru.

Leč Dery nezakrývá, že společnost byla prolezlá korupcí a přetvářkou. Líčení normalizačních let v podání Dominiky Dery však bude nepřijatelné pro obě strany "našeho sporu o minulost", abych použil slova vrchního hradního pána. Pro staré bolševiky, kteří se zde na BL agresivně bijí za socialistické školství a socialistické zdravotnictví, bude kritika z pera autorky stravitelná snad ještě hůře než od nějakého ódeesáckými rodiči indoktrinovaného středoškoláka na blogu iDNES. Dery totiž nepoužívá k vykreslení socialistického nesmyslu žádná srdcervoucí dramata či velká slova, ale dobře si pamatuje meloucháře, pití v práci a absurditu systému, kdy na základní škole vládly uklízečky a kdy musela jako pacient na infekčním oddělení "špičkové" pražské nemocnice přebalovat nemluvňata.

Nic, co by chtěli číst sympatizanti KSČM, nic co by chtěli slyšet mnozí starší učitelé a lékaři. Na druhé straně je její celkové hodnocení nepřijatelné především pro pseudopravicovou kulturní elitu, která se neustále snaží dokázat, že údajné hrůzy normalizace mohou být použity k obhajobě fašistických režimů na jih od Mexika a že československý socialismus byl jako německý nacismus.

V líčení Dominiky Dery je Husákův režim absurdní, záludný, pokrytecký a neefektivní, ale nenajdete v něm koncentrační tábor na stadionu. A dokud jej autorka do textu nedodá, bude její líčení doma považováno za "lakování socialismu na růžovo".

Autor mnohem starší a literárně vyspělejší, Stanislav Komárek, má v prvním díle své trilogie absurdní dialog mezi českým a jihoamerickým politickým emigrantem. Jihoameričan se ptá: "Mučili tě?" a po Čechově záporné odpovědi dodává: "Ale hlad jsi měl?" Po další záporné odpovědi již nelze nic vysvětlit...

Přitom předchozí režim byl bezpochyby zlý v mnoha ohledech. Tím, jak plýtval talentem a ubližoval slušným lidem, ničením životního prostředí či tím, jak nakupoval zbytečné tanky a letadla a přitom nebyl schopen poskytnout základní zdravotní péči západoevropského standardu. Jenže to jsou zločiny, které lze jen těžko vyšetřovat Úřadem, které lze jen těžko převést do černobílého hollywoodského scénáře. Je totiž velmi snadné postavit před soud bývalého pohraničníka, který měl tu smůlu, že se k něčemu připletl a zrovna uměl střílet. Je mnohem těžší se ptát, kdo svíral hrdla vysokoškolsky vzdělaným českým mužům, když v podobě četařů absolventů věrně a loajálně sloužili režimu jako (pod)důstojníci Varšavské smlouvy. (A jak se dnes dočítáme na Neviditelném psu, většina normalizačních tatíků byla přitom již za normalizace pravicově a proamericky orientována a dávno chtěla být v NATO a mít americké raketové základny :-).

Dery používá pro tu část socialismu, kterou sama zažila, metaforu starého draka, který je sice zlý a potenciálně mocný, ale jen velmi zřídka vyleze ze sluje, aby někoho sežral. A s nástupem přestavby drak v podstatě skomírá již úplně. Lidé, kteří žijí v blízkosti sluje, jsou však bohužel zlí jeden na druhého. Za sebe říkám, že si onoho draka i jeho "sousedy" pamatuji zhruba stejně jako Dominika Dery, a proto je mi její interpretace blízká. A je mi jedno, jestli nás nějaký agresivní normalizační tatík označí za "mankurty bez paměti" (Jan Rejžek: Já a Nohavica, LN 22.11.2007).

Román bych jednoznačně doporučil nejen na přečtení, ale i pro výuku angličtiny. Českou verzi by si plně zasloužil, byť se jí patrně nedočká. Pro české vydání by kniha musela být upravena, protože český čtenář opravdu nepotřebuje vysvětlovat, co to byly melouchy (i když pro nejmladší generaci by možná i toto bylo užitečné). Důležitější než český překlad "Dvanácti zákusků" je však to, co Dery napíše v budoucnosti. Nabízejí se jí hned dvě témata. Jedním je přímé pokračování příběhu: Dominika roste a tančí čím dál víc. Chlastající hoši z ČSAV, kde její maminka psala knihy o ruské přestavbě, dostali na starost Československo. Rozdělili ho a vymysleli kupónovou privatizaci. Knihy z devadesátých let jistě existují, ale bylo by zajímavé, jak by se s tématem vypořádala autorka.

Druhým potenciálním tématem, které navíc zatím nebylo literárně zpracováno, je osud naší třetí emigrační vlny (myšleno post 1990). Nás všech, kteří jsme se z různých důvodů nedokázali uplatnit v České republice, a tak jsme raději dosáhli na kariéry v zahraničí. Dominika Dery je nakonec sama členem této části naší generace a podle zahraničních médií žila dlouho ve Francii, USA i v Austrálii. Ostatně její schopnost psát anglicky je mezi českými literáty téměř unikátní a vydáním knihy "u Tučňáků" dosáhla na metu, která je pro většinu domácích autorů nedosažitelná. Napadá mě znovu porovnání s Hostovským a například jeho romány Cizinec hledá byt a Dobročinný večírek. Jenom doufám, že Dominika Dery bude ve svém literárním exilu šťastnější než Egon Hostovský, kterému bohužel anglo-americká literární identita nevyhovovala. Dery má nejlepší předpoklady napsat příběh z naší generace, který rozbourá obvyklé české stereotypní a schematické představy nejen o tom, proč mladí lidé do anglicky mluvící civilizace odcházejí, ale i o této civilizaci samotné.

Dominika Dery je talentovaná, ale bezpochyby ještě stále začínající spisovatelka. Nechci proto vystupovat jako její nekritický fanoušek a uznávám, že odborná recenze může mít větší hodnotu než čtenářská a že by se na její knize jistě našly i kritizovatelné aspekty. Jenomže odborného hodnocení jejího díla se patrně dočkám jen stěží. Zajímalo by mě, proč je Dery, které se ve světě podařilo to, co málokterému autorovi naší generace, doma, kde se pozornosti dostane každé lokální hvězdičce, ignorována. Chtěl jsem z tohoto faktu vyvodit důkaz buď o zlé vůli domácí literární kritiky, nebo o její totální bulvárnosti (sledováním iDNES lze totiž získat dojem, že mladou umělkyni nejlépe a nejraději postřehneme, když se svlékne pro Playboy). Moje sestra, která má s českou kulturní scénou svou vlastní specifickou zkušenost, mě však upozornila, že domácímu prostředí nerozumím. Za ignorováním Dery prý není primárně zlá vůle, ale pouze malý trh, který vede k omezenosti a k tomu, že kritiku zajímá pouze "hlavní proud". Věřím, že má moje sestra pravdu. Příliš uklidňující však její vysvětlení není.

Uvidíme, zda se autorka prosadí i doma. V každém případě doufám, že Dominika Dery píše právě teď, ať už je to cokoliv.

Dominika Dery, The Twelve Little Cakes, vydal Riverhead Books ze skupiny nakladatelství Penguin, New York, září 2004. Pro vydání v pevné vazbě: ISBN1573222836, ISBN13: 9781573222839.

Vybrané citáty:

Dominika Dery (Dominika Furmanová, 7.března 1975)

*) Pozn. JČ:Historie národních literatur se bude muset vyrovnat se skutečností, že mnozí její příslušníci v globalizovaném světě sice píší o skutečnost z hlediska určité , ale publikují svá díla v zahraničí v cizím jazyce. Jak o tom svědčila minulý týden na konferenci CRCEES v britském Nottinghamu kolegyně polonistka z Glasgow University Elwira Grossmanová, v Británii a v USA dnes v angličtině publikuje celá řada mladšíchy polských spisovatelů, žijících mimo Polsko. Je, či není jejich dílo součástí polské literatury?