Náklady jsou prezentovány jako enormní. Nic proti tomu. Očekávaných přes dvě stě miliard letos jsou velké peníze. Jenže někdy je dobré použít čísla absolutní, někdy relativní. A kupodivu, pokud toto číslo vztáhneme k hrubému národnímu produktu tak zjistíme, že na zdravotnictví dáváme o hodně méně než vyspělé země, kterým se chceme připodobnit. Ve srovnání s USA, jejichž řízenou péči nyní vynáší ministerstvo zdravotnictví, více jak dvakrát méně. Takže je potřeba šetřit nebo naopak zdravotnictví přefinancovat?

Regulační poplatky asi svým způsobem fungují. Bohužel právě na linii prvního kontaktu s praktickým lékařem. Pokud nemocný potřebuje nemocnici nebo odborníka, většinově již nemá na výběr. Opakuji, že zdravotní důsledky tohoto zcela přelomového opatření v kontextu našeho zdravotnictví bude možné hodnotit až po letech. Rovněž tak ekonomické.

Co poplatky znamenají reálně, je za prvé vybírání dalších peněz do oblasti zdravotnictví navíc ke zdravotnímu pojištění (rozuměj dani) tentokrát pouze od nemocných. Vůbec mne neuklidňuje balonek vlády, že se nebude vybírat od dětí do šesti let. Ano jsou ty v porodnici, po úrazech. Ale co třeba ti "náctiletí" s mnohaměsíčními pobyty v nemocnici při leukemiích nebo srdečních vadách? Tam je vybírání asi v pořádku.

Zároveň je ovšem potřeba zdůraznit, že omezení spotřeby zdravotní péče je poněkud relativní. Obrat z prodeje léků se zvýšil. Takže občané farmaceutickým společnostem zaplatili více peněz. Sice ze svého, ale více.

V oblasti placení odborné zdravotnické péče náklady poklesly a hromadí se peníze na účtech pojišťoven. Do systému se nedostávají a dost dobře ani nemohou. Ale nemocní se mohou těšit zprávou, že jejich zdravotní pojišťovna sice jejich péči nezaplatí nebo zaplatí jen fragmentárně, ale zato bude mít spoustu úroků z uložených peněz. Dobrá zpráva to bude i pro budoucí vlastníky. Nějak se trochu vytratilo, že to nejsou jejich peníze, ale peníze občanů a o tom kde a jak se mají utratit rozhodují oni tím, kde v případě nutnosti vyhledají pomoc.

Poplatky jsou opravdu kostí hozenou publiku. Již nyní existují zaměstnavatelé, jejichž zaměstnanci se musí "dobrovolně" přihlásit k určité pojišťovně a chodit do určitých zdravotnických zařízení. Totéž se týká i jejich rodinných příslušníků. Pokud vyjdou záměry ministerstva tak se tento jev stane běžným. Pak už zbývá jenom dokonalé propojení na eventuelní penzijní fondy a řetěz je uzavřen. Veškeré, uznávám, že nechutně velké odvody za zdravotní a sociální pojištění skončí v kapsách těch několika šťastlivců co byli v devadesátých letech poněkud dynamičtější než mi kdo dělal svojí práci. A stát tak bude zbaven své "velké" starosti o mandatorní výdaje....

Ne! Tento způsob "reformy" nevede ke zlepšení péče o nemocné a snížení již beztak nízkých výdajů na zdravotnictví. Vede k přesunu peněz do kapes již beztak bohatých. Majetek státu shromažďovaný generace jsme rozdělili cca deseti jedincům. Totéž s úsporami občanů v bankách či záložnách. Kolik zdravotních pojišťoven bylo vytunelováno.

V této situaci máme věřit? Již Mahátma Ghándí říkal: "jen blázen vstupuje bez vyzvání, mluví bez optání a věří věcem kterým se nedá věřit!"