Jsme součástí globálního společenství. To je skutečnost, která vyžaduje celospolečensky jednotný, chcete-li univerzální přístup. Podstatou je charakter naší vzájemné závislosti a tím je dána i naše společná odpovědnost. Elektronické prostředky a mediální propojení setřelo vzdálenosti. Dopady jednotlivých problémů, a je jich celá řada, padají na hlavu každého z nás. Proto i přístup a způsob jejich řešení by měl být jednotný a velmi uvážlivý. Nebezpečenství pro lidský život i ohrožení jeho prostředí je mnohoznačné. Zůstaňme však v oblasti zahraničně politické problematiky, kterou sami vytváříme a dalo by se říci, je jaksi v našich rukách.

Je možno vypočítat celou řadu problémů i krizových charakteristik našeho soužití a tím i potřeby jejich řešení. Pro člověka však má význam i osobitý, chcete-li filozofický přístup. V posledních dekádách lidstvo neudělalo nejlepší zkušenost. I v období po ukončení bipolárního charakteru světa, kdy přicházela šance porozumění a spolupráce na společných problémech a to zvláště i v oblasti bezpečnosti (nezapomeňme, že došlo opravdu k bezprecedentnímu odzbrojování a vytyčování nových společných vizí ) byla však brzy vyvolána atmosféra nedůvěry, pod záminkou bezpečnostního vakua a opětovného hledání nepřítele mezi sebou a nakonec i umělé rozdělení se na vítěze a poražené. Vytvořili jsme tak situaci, že nebylo třeba nic dokladovat, a dokazovat. Stačilo a vyplatilo se opět jen správně zařadit, podřídit a věřit.

Zmizel nám sice symbol „říše zla“, Sovětský svaz, ale snadno jsme se přiklonili k účinné náhražce „osy zla“. Tam nám vlivní , kupodivu ne OSN, jak by se příslušelo, zařadili potenciální nepřátele. Byla jich celá řada. Libye, Irák, Severní Korea, Kuba a Írán. Postupně se seznam těchto „darebáckých“ států omezil jen na Írán. Je zajímavé, ale i symbolické jak k tomu došlo. Kuba tam byla snad jen z tradice, nebyla ani hrozbou s  jadernou zbraní ani nepodporovala terorismus. Libye ztratila tento statut vlastně jenom za slib dobrého chování a jistých finančních náhrad. Severní Korea s absolutistickým režimem a dokonce nyní i s  atomovou zbraní byla vyjmuta cestou diplomatického vyjednávání a stanovených záruk. Na základě dohod stanovených před osmi lety. Samozřejmě, že víme, že v pozadí se svým interesem, odpovědností i vlivem je Čína a Rusko. Irák byl pod „dobrou“ záminkou řešen jednostranně, ale v  rozporu s mezinárodním právem. Byl sice vyškrtnut ze seznamu „darebáckých států“, ale byla to - a pozor, je to i nadále - nejméně vhodná cesta k  řešení vlastně ani dodnes nevyřešených krizových situací. Mezinárodní společenství OSN a mezinárodní právo by mělo být v každém případě respektováno.

O Íránu toho jakoby relativně víme dost, ale není zcela jasné zda opravdu v souladu s realitou. Staví atomovou elektrárnu v Busheru ve spolupráci a pod kontrolou Rusů (dříve SRN). Obohacuje uran prozatím dle regulí Mezinárodní atomové agentury (IAEA) s vlastními zárukami, že nebude použit k výrobě atomové zbraně. Tím jsme se dostali do oblasti víry či důvěry. To je trochu složitá kategorie. Musíme ji posoudit v širších souvislostech.

Íránská elektrárna bude závislá na palivu. I my jsme v této pozici. Naše elektrárny mají dodávky od americké společnosti a zítra to bude od ruské. IAEA však se dosud nedohodla (po 7 letech jednání) na vyslovení povinnosti dodávek paliva všem zájemcům. Dosud je to jen záležitost obchodního kontraktu a politické důvěry. To není dost dobrá záruka pro nikoho, tím méně pro Írán. Tomu lze rozumět. Vrátím se k tomu podrobněji, ale předně uvedu souhrnný názor Zbigniewa Brzezinského, bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Cartera a nyní poradce demokratického prezidentského kandidáta Obamy. „V celku vzato, Írán je seriózní země. Bude existovat a bude významným hráčem a v delším historickém období, má všechny předpoklady pro konstruktivní vnitřní vývoj, měříme-li jej gramotností, přístupem k vyššímu vzdělání a úlohou žen ve společnosti. Změny v Íránu lze dosáhnout angažovaností a ne konfrontací.“

Írán máme v podezření, že do 10 až 15 let nás, jak uvedla ministryně obrany, může napadnout raketou s  atomovou výzbrojí. To tvrdí i místopředseda vlády a předseda její legislativní rady Svoboda (KDU-ČSL), který tolik věřil i důvodům pro útok na Irák, který v našem prostředí dosti osamoceně podporoval. Mýlil se.

Právě proto bychom měli vzít dnes v úvahu i jiné skutečnosti než vyřkneme tak závažný soud, který by nás vedl opět k dalšímu neuváženému stanovisku. Stručný pohled do moderní historie Íránu napovídá, že tato zem nikdy nevedla útočnou válku. Ano, v osmdesátých letech byla osm let ve válečném stavu s Irákem, který ji napadl. Bylo to krátce po íránské revoluci v roce 1979 po odstranění šáha Páhlavího. Vzpomeňme, a víme to dobře, že konflikt byl iniciován USA, které Irák vyzbrojily a to dokonce zbraněmi hromadného ničení. Plyn byl v konfliktu použit jak proti Íránu, tak později proti vlastní kurdské menšině v Iráku. Vědomí těchto faktů by nás , ale nejen nás, mělo vést k opatrnosti.

Všichni dobře víme, že zdrojem nepřátelství po desetiletí v této oblasti byly vztahy Indie a Pákistánu. Došlo mezi těmito zeměmi i k třem válečným konfliktům. Dnes obě země vlastní atomové zbraně. To vše však patří již minulosti. Dnes účinně spolupracují a to i v tak závažné oblasti, jako je energetická bezpečnost (dodávka ropy z Íránu do Indie přes území Pákistánu) a to na základě společných investic při budování ropovodu. Jsou uzavřeny i další dohody finanční, investiční a řada jiných a to i  bezpečnostních. V pozadí těchto dohod, světe div se, je Írán. Proč jsme to dosud neměli vědět? Že by se snížila váha argumentace pro americkou základnu na našem území? Ale jsou mnohem závažnější okolnosti, které byly trestuhodně zanedbány. Třeba v oblasti diplomacie. USA mají dobrý vztah s Indií i Pákistánem a přesto tato jednání byla vedena bez jejich účasti. Byla to otevřená cesta ke spolupráci na tomto projektu přímo s Íránem a mohly být řešeny tak i další problémy. Vztah a uklidnění situace s Íránem a hlavně participovat na konečném výsledku dohody mezi těmito dříve znepřátelenými zeměmi. A je třeba přiznat, že USA se opravdu velmi intenzivně vždy snažily tento problém vyřešit. Nepodařilo se jim to. Práci za USA převzal a odvedl Írán. S vědomím těchto skutečností snad najdou USA ( nová administrativa) slova ocenění a my se nebudeme muset bát íránských raket. Pokud by íránská nafta a hlavně kontrola nad ní, byla však rozhodujícím faktorem, pak by nebyla jiná možnost, než změnit tento přístup.

Írán má pozorovatelský statut u Šanghajské organizace spolupráce, a nejen to, snaží se získat plné členství. Pak by nastoupil další faktor. Respektování proklamovaných zásad této organizace a jejich cílů. Nešíření jaderných zbraní je jedním z nich, mimo odmítnutí terorizmu, separatizmu a fundamentalizmu. Nelze také opomenout, že se jedná o dnes, mimo OSN, největší organizaci s narůstajícím vlivem nejen v asijské oblasti, ale hlavně vnášející atmosféru spolupráce a jistoty pro její členy.

V naznačeném pozitivním smyslu  a to právě v souvislosti s Íránem by bylo možno pokračovat. Stačilo by dále uvést projekt plynovodu Nabucco do Střední Evropy plánovaný Evropskou unií (Rakousko, Maďarsko) na přepravu plynu z Turkmenistánu, Kazachstánu, ale i Íránu jižní cestou. Dokonce tak alternovat dodávky z Ruska. Jedná se o mimořádné investice, které by měly být dokončeny v roce 2018. Není to ale ojedinělý projekt. Švýcarsko a Rakousko uzavírá v současné době s Íránem kontrakty na dodávku plynu v rozsahu 42 miliard dolarů s dodávkami od roku 2011.

Tyto údaje jsou pouze ilustrativní, ale s velkou váhou zpochybňují teorie o snaze Íránu připravovat se na vojenský a to dokonce globální konflikt. Na jakém základě tedy stojí argumenty uvedených politiků? Proč mlčí české think tanky i armádní analytici? Je ono mlčení neznalostí nebo zcela pochybnou politickou objednávkou, která by byla pro naši vlastní bezpečnost velmi - jemně řečeno neuvážená?

Naštěstí a k uklidnění nás všech, dochází k obdobným závěrům i sama americká společnost. Stačilo jen sledovat postoje prezidentských kandidátů. Demokratičtí mění názor jednoznačně a i v případě znovuzvolení republikánského prezidenta by byla jistě hledána změna a naznačené východisko. Jednání a respektování této možnosti by vedlo k řešení problémů cestou globální spolupráce.

Hledání pozitivního prostoru, na který jsem se snažil upozornit, má reálný základ. I my máme v tomto procesu svůj díl odpovědnosti...