I já už nechci mlčet a přidávám se k těm, kteří sdělí své dojmy, pocity a zkušenosti. Nyní si to již mohu dovolit, protože ze školství z níže zmíněných důvodů po více jak šesti letech odcházím.

Do školství mě přivedlo několik skutečností: rodinná tradice, láska k jazyku, k literatuře a hudbě, pozitivní vztah k lidem a k dětem. Iluze jsem díky rodinné tradici příliš velké neměla, tudíž mě toho mnoho nemohlo překvapit.

Ale co se nestalo? Po několika letech vyučování na základních školách v Praze už toho mám poměrně dost a zjišťuji, že musím jít dál. Školství mě jen brzdí a rozhodně už mě ani nenaplňuje, nemá totiž čím.

A nyní to bude asi vypadat jako stěžování jedné zatrpklé syndromem vyhoření trpící "úči", ale bohužel to, co zde napíši, je skutečným vnitřním stavem na "základkách" (a nejen tam).

V současné době mám podle tabulek cca 15 000,- Kč základ, to, co je nad rámec, mám jen díky šikovnému řediteli, který dokáže snad vydolovat i tele z jalové krávy, přesto můj čistý plat odpovídá hrubému platu. Přijdu-li do banky, abych si půjčila peníze (stačí jen např. částka cca 200 000,- Kč), jsem odmítnuta, protože nesplňuji požadavky na tak "vysoký" úvěr. A kde pak mám potom sehnat peníze na bydlení? A co moje máma? Tak ta na Vysočině má pouze základ, který v současné době po více jek třiceti letech praxe na jedné škole, dělá totéž, co já mám čistého. Takto je ohodnocena jedna z nejlepších češtinářek v širokém okolí, která připravila už několik generací současných dospělých.

Ale jdeme dál. Jsem člověk poměrně dost energický, rázný, ale také dost tvůrčí. Přes veškeré zkušenosti sdělené mou matkou, jsem se snažila ledacos ve výuce vylepšit, zjednodušit apod.

Výsledek? Katastrofa, ale od začátku.

Chtěla jsem, aby děti měly svůj malý sešit, kam by si nalepovaly písničky, které jim ze zpěvníku ofotím -- krachlo to, škola nemohla investovat tolik peněz do papírů na kopírování, děti nemohly si samy ofocovat, protože zdejší sídliště je sociálně slabší a my jsem přece státní škola, takže MUSÍME zajistit veškeré pomůcky, a protože nemáme na papír a barvu do kopírky, tak milé děti vše psaly ručně. Popřípadě jsem nakopírovala 15 ks, rozdala, zazpívala a zase sebrala. (vše z příkazu vedení).

Stejně tak to dopadlo i s mými pracovními listy do hudební výchovy či malými medailonky spisovatelů do literatury. Začala jsem a hned jsem skončila, dokonce s ústním napomenutím.

Stejně tak jsem dopadla i s pomůckami jinými -- přednost měly ty hlavní předměty, čemuž se nedivím a jen souhlasím. Takže v současné hudebce učím pouze stylem, že přehraji na kazeťáku, zahraji na keyboardu, který děti musí přinést do třídy, protože není hudebna. Rovněž jim nemohu kopírovat různé tajenky, staré meotary jsou nefunkční a stejně by dnešní mládež nebyla schopna tajenku ani přepsat do sešitu.

Jak to mám v češtině? Na štěstí jsem na písemky vyfasovala jeden balík papírů na půl roku. Tak alespoň ty mohu nakopírovat a nemusí je děti jako za komunistů opisovat z tabule, či je nemusím diktovat.

A přitom bych tak ráda si udělala pouhopouhé prezentace v PowerPointu, tak ráda bych ji dětem pustila -- měly by vše barevné, hned by vše přehledně a čitelně viděly, slyšely apod. -- bohužel se do alespoň trochu vybavených tříd ani nedostanu -- učí se tam fyzika, chemie, přírodopis, zeměpis, ale na hudebku či češtinu už místo nezbylo. A podobně učím i v češtině -- ráda bych jim připravila ukázky o spisovatelích, literárních druzích apod., ale zase jsem okrouhala mrkvičku. Není to poněkud deprimující? Pro mě tedy ano, mé kolegyni, která je jen o pár let starší, ale nemá absolutně vztah k technice, to jen vyhovuje, protože ji to nemusí stresovat, že se musí potýkat s tím, čemu nerozumí a nemá to ráda.

Ale to není vše. Jak je to s chováním vůči učitelům na veřejnosti?

Přiznávám se, jsem přísná učitelka, přes kterou v některých situacích nepřejede ani pan ředitel, protože si zásadně stojím za svými názory, zásadami apod. Ale rovněž se také o mně říká, že jsem za jakýchkoli situací nestranná a spravedlivá.

Chápu, že pak dnešní puberťák při setkání s tak silnou osobností má problém vůbec ustát své kázeňské problémy. Ti, jenž jsou v mezích svého věku a pohlaví, většinou příliš často nenarazí na moji vůli, popř. je to jednou za čas a to většinou neřeším (pokud to není něco závažného). Ti, jenž mají problémy s chováním, s kázní, s pracovní morálkou apod., pak skutečně začínají mít problémy. Výsledek se ale dostaví, je půlka června a v mé třídě se dá ve všech předmětech stále ještě pracovat a já už tam nejsem skoro potřeba -- děti samy ví, co mají udělat, nedělat, jak se zachovat apod.

Ale jak je to mimo školu? Pomalu abych chodila kanálama. Na předchozí škole, kde jsem si tyto špatné návyky vypěstovala, jsem nebyla ani třídní, tudíž nehrozila přímá konfontace s velkými školními problémy. Přesto jsem jako učitelka bydlící přímo ve škole byla stále sledována a monitorována: nejednou jsem byla "na koberečku" za to, že jsem šla spát v jednu po půlnoci, rodičům se to nelíbí, protože mám jít příkladem; jindy to byl mužský doprovod pouze ke dveřím a zase to bylo špatně a nemluvím o tom, když někdo z mé ubytovny vůbec vycházel, tak to už měl pan ředitel na stole anonym, že paní učitelka je kurva a ožrala.

Brigádu v blízkém supermarketu jsem musela zanechat, protože to rodiče pobuřovalo. Takže nyní jezdím učit klavíry přes celou Prahu -- na doporučení pana ředitele z předchozí školy minimálně hodinu MHD od domovské školy.

Bruslit a plavat jezdím rovněž na druhý konec Prahy, nejsem zvědavá, aby nějaký puberťák mě zaznamenal na mobil a pak si to pouštěli na internetu.

Shrnu-li to. Co mě vyhání ze školství? Příšerné poměry, které tam vládnou -- malý plat, který opravdu není dostatečným ohodnocením vysokoškolsky vzdělaného člověka; nemožnost pracovat dle svých možností, schopností a dovedností (malé finance, které to ani neumožní, ale také předpojatost některých rodičů, ale i kolegů), příšerné společenské postavení, které mě uvrhlo do hlubin nejhoršího parazita ve společnosti -- co je vlastně učitel? To je ten, který vlastně týrá děti, není to ten, který se snaží něco předat, naučit, je to prostě jen otravný parazit, tak se podle toho k němu chovejme, společnosti!

A jak to vidím já -- učitelka versus společnost? Dost blbě. Vážení rodiče, škola má především vzdělávat, rodina vychovávat. Nepleťte si prosím školu se zařízením na hlídání, opečovávání a vychovávání dětí. Zažila jsem matku, která mi řekla: "Co po mně chcete, vždyť já nemám čas na to dítě, vaší povinností je mi ho vychovat a připravit k životu!" Co jsem na to matce měla říci? Jen jsem podotkla, že porušuje jeden ze zákonů o rodině -- tedy za předpokladu, že svůj názor aplikuje do praxe.

Mé další zkušenosti? Jak už jsem uvedla, jsem poměrně svérázný jedinec, který si stojí za svým. Nejednou za mnou přišel rodič s tím, proč má dítě tu známku, jakou má. Rodič nedbal vysvětlení, že jeho dítě neodevzdalo, nevypracovalo, nemělo, neudělalo, schytalo toto a toto. Výsledek se záhy dostavil. Klamu tělem, řekl mi to nejeden člověk, při svém malém vzrůstu a velice mladém vzhledu zmatu nejednoho člověka natož rodiče, který tak nabude mylného dojmu, že se do mě může pustit při nejmenším psychicky a jistě mě donutí ustoupit a splnit jeho nereálné požadavky. A ejhle rodič narazil, takže už jsem také zažila otce, který na mě vychrlil: " Co si myslíte, vy čůzo, když vás vidím, malá, tlustá, hnusná, jste zakomplexovaná a léčíte se na mém synovi!!" K tomu milý tatínek při svých skoro dvou metrech a sto kilo udělá útočný krok. Bohužel na mě už to nepůsobí, většinou pak ten krok udělám také a řeknu, že támhle jsou dveře.

A takhle bych mohla pokračovat dále. Bylo mi vyhrožováno televizí Nova pouze za to, že jsem dítě poslala na jeho domovskou chodbu (doma sdělilo, že ho šikanuju), bylo mi sděleno, že děti urážím a zesměšňuji (to byla dívka, které jsem pouze sdělila, že znám její vztah k aktivnímu pohybu a tudíž její slohovku neberu), bylo mi sděleno, že se dětem mstím známkami a záměrně jim dávám speciální písemky (tak zde si rodiče také naběhli, protože stejnou písemku psala paralelní třída), byla jsem osočena, že dávám neadekvátně těžké písemky (tak zde opět omyl, byla to písemka z učebnice, se kterou pracujeme a cvičení, které jsme dělali předchozí hodinu). A takhle by to šlo dál.

A co naše dvouměsíční prázdniny? Vždyť my jsme lenoši! Vážení neznalci souvislostí a vztahů, kdejaký psycholog či psychiatr vám řekne, že lidé pracující s lidmi ve velkém množství potřebují ke své rekonvalescenci minimálně 3 -- 4 týdny tahem dovolené, aby nabrali opět svých sil. Učila jsem poměrně krátce, ale přiznám se Vám, že rok od roku jsem začátek prázdnin delší a delší dobu trávila pouze v posteli a pasivním přijímáním z televize či z počítače, větší aktivity jsem nebyla schopná. A tak je to u většiny učitelů.

Vadí vám naše pracovní doba? Ano, na první pohled je velice příjemná a jistě potěší. Ale -- do práce jdete na 7.30, až do 14.00 jste permanentně ve velkém stresu a presu (zazvoní a jak na vojně, šup do třídy, zazvoní a šup do kabinetu vyměnit pomůcky). Ale ve 14.00 nekončí pracovní doba -- končí vyučování.

Naše pracovní doba pak dále pokračuje. Někdo musí písemky opravit (diktát jedné třídy opravuju cca 20 minut, slohovky jedné třídy až 8 hodin, běžně učím 3 -- 4 tříd jen na češtinu), někdo musí písemky vymyslet, napsat a vytisknout. Přípravy na vyučování se také neudělají samy. Za rok opravím průměrně až 5 000 písemek.

A jak je to se zdravím? Kdejaký slušný obvoďák vám potvrdí, že dětské viry a dospělý imunitní systém se nemají rádi. Takže co malé dítě léčí týden, to učitel až měsíc.

Na začátku školního roku odevzdáváme učební plány, které jsou většinou rozpracované až na týdny. Příklad z mé hudebky. Dnes je 41. týden ve školním roce. Teoreticky bych měla mít také 41. hodinu v hudebce (hudebka je jednou za týden), ale mám třídu, kde je číslo hodiny 21. A co s tím? Nic, na začátku školního roku se pouze počítá s prázdninami a se dny volna. Exkurze, výlety apod. se zařizují průběžně během školního roku. Nikoho nezajímá, že vlastně nemám ani šanci učivo pak zvládnout, zvládnout ho musím. Takže onemocním-li, je to můj problém a má zodpovědnost. Co udělá poctivý učitel? Přechodí to.

Pro srovnání -- je něco jiného, když učíte hlavní předmět a něco jiného když učíte pouze vedlejší předměty. Kdysi existovaly u češtinářů speciální příplatky za opravy, protože to je fakt děsné množství.

Jaký je rozdíl mezi třídním a netřídním? Velký a zároveň malý -- učitelské povinnosti jsou stejné, ale nervy třídního jsou cca o 75% ve větším stresu a rovněž má tak o 60% více práce. A finanční ohodnocení? -- počítá se to na počet žáků ve třídě -- takže tak od 200,- až 500,- Kč na výplatě víc. A do třídnictví se pak nikdo nežene. Já už bych do toho ani nešla, jste jednou nohou v kriminálu.

Stále nám ještě závidíte? Jestli ano, zaviďte, ale opravdu není co. Jediné pozitivum jsou opravdu prázdniny -- ze zákona je to jednorázová dovolená, jindy si ji vybrat nemůžeme a nesmíme. Je to pohodlné pro matky s malými dětmi, jejichž muži vydělávají slušné peníze -- výhodou je, že si ráno dítě většinou stačíte připravit do školy, školky a odpoledne si ho opravdu zavčas můžete vyzvednout. Opravovat můžete klidně i po nocích, kdy už celá rodina spí.

A jak je to se vzděláním a znalostmi dětí? Obávám se, že jde opravdu ledacos už "do kopru". Zažila jsem mezi kolegy tolik strachu a stresu z rodičů a dětí, že není divu, že ledacos stagnuje, dokonce i jde zpět. Na první pohled se zdá, že jsou opravdu děti přetěžovány zbytečnými znalostmi. Ale jak je to doopravdy? Vše je jen na oko -- skutečné znalosti se vytrácí. Já měla nejednou snahu opravdu chtít a vyžadovat, způsobilo to pouze nevoli, těžkosti a komplikace. Na škole, kde učím, jsem si přece jen vydobyla určitou pozici a při tvoření nového Rámcového vzdělávacího plánu jsem s kolegyní zachránila kdeco, ale i to bylo na úkor dost ostrých hádek a jsem tomu ráda, protože já mám sama před sebou čisté svědomí a před Bohem také. Ale naše matika dopadla bledě -- kolegyně už je tak deprimovaná a naprosto rezignovala, že se přestalo u nás učit dělení dvojciferným číslem, rovnice o dvou a více neznámých jsou téměř nereálné. Proč se tak stalo? Kolegyně to popsala: "Proč bych si měla dělat zle? Vždyť těm dětem to nejde, nebaví je to, mají z toho špatné známky, rodiče pak na mě i s dětmi útočí a já toho nemám za potřebí."

Pokud ale takhle bude reagovat každý učitel, tak to dopadne tak, že raději budu své děti učit doma a nesvěřím je státnímu školství. A totéž bych doporučila i ostatním rozumných rodičům.

Vadí ale tenhle stav rodičům? Na naší škole a okolí ne, jim vyhovuje, u nás má dítě slušnou známku skoro zadarmo. Už si ale nespočítali, že při nástupu na střední školu se jejich dítě propadne z trojky z matiky skoro na "guly" (kouli), u mě z češtiny ne, zatím si většina známku udržela.

A jak je to se čtením? Chtěla jsem mít několik knih na pololetí. Situace a okolí mě donutila vše snížit na minimum. V závěru děti přečtou max. 4 knihy za rok a to ještě nemám prostor řádně zjistit, zdali tak skutečně učinily, i když mé písemky ledacos odhalí. A jaký žánr? Museli jsme se snížit k brakové literatuře, dát jim klasiky by způsobilo záplavu písemných stížností na neadekvátnost výuky -- zažila jsem už i sedmáka, který mi odevzdal referát z knihy Robin Hood, mělo to ale háček, ta kniha byla kreslená s velkými písmeny a Robin byl lišák. Vrátila jsem mu to a modlila se, aby jeho urejpaná matka nevolala, že jsem deprimovala jejího syna.

Stále byste ještě chtěli učit? Nebo jste už pochopili, že školství potřebuje skutečnou změnu? Radikální a velkou. Chtělo by to vrátit několik zásadních kompetencí škole a úřadům, chtělo by to dost velkou pravidelnou finanční injekci, která by nesloužila jen na platy, ale také na pomůcky, na hloupé papíry, lepidla, učebnice, programy, opravy apod. Chtělo by to poskytnout velké kompetence rozumným lidem z praxe, ne úředníkům, kteří nikdy řádně neučili.

Prostě by toho bylo zapotřebí hodně. Ale mně už to může být jedno. Já odcházím, nechci se účastnit té frašky, nechci se účastnit toho, jak pár zabedněnců odvaří to málo, co ze slušného školství zbylo. Nechci již kráčet proti proudu, který sám a dobrovolně jak stádo hloupých krav kráčí do hlubin nevědomosti.

Co mi školství dalo? Stala jsem se o dost ostřejší a ráznější, utvrdila jsem si a zocelila své zásady, upevnila charakter, který tady opravdu dostal zabrat (ustát to může jen silný jedinec).

Co mi to vzalo? Zbytek iluzí o lidech, o společnosti, stal se ze mě skeptik.

Suďte jen vy, kteří máte na to právo, a to jsou ti, kteří tohle znají také z jiné stránky, než ze stránky žáka, studenta. My Vám také nelezeme do Vašeho oboru, protože jsme si dobře vědomí toho, že tomu nerozumíme. Já si nedovolím poučovat ani uklizečku, natož inženýra, lékaře apod. A připomínku typu "Já také chodil do školy" si můžete nechat od cesty, protože i já byla u lékaře, na úřadě, v kuchyni, jezdím MHD apod.