Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg zaslal 21. července 2008 předsedovi Poslanecké sněmovny Miloslavu Vlčkovi dokument, nazvaný nepravdivě "informace ka aktuálnímu vývoji jednání o zapojení České republiky do projektu protiraketové obrany", kterou pro Sněmovnu zpracovala ministerstva zahraničí a obrany. Z poslanců dělá ministr zahraničí idioty, neboť materiál obsahuje jen pouhou část informací, jinak běžně získatelných z mediálního monitoru. I Mladá fronta Dnes má ve svých článcích víc informací... O Britských listech nebo ATM nemluvě. Periodické souhrnné informace velvyslanců, které pravidelně chodí na ministerstvo zahraničí, jsou stokrát obsažnější, stejně jako detailní informace ze služebních cest diplomatů. Britské listy mají Schwarzenbergovu "informaci" pro poslance k dispozici a nestačí se divit.

V Česku v posledních letech zdánlivě nedošlo ke státnímu převratu. Nezměnili jsme vlajku, na náměstích nestojí sochy nového diktátora. K něčemu ale dojít muselo – stále větší skupiny lidí totiž podléhají formám vládnutí, které neodpovídají formálně existující demokratické republice ani z hlediska oficiózní rétoriky, ani z hlediska dosavadní zkušenosti. Zdá se tedy, že státní převrat proběhl, jenom nám o něm neřekli.

Nová moc nad lidmi prosazující se v posledních letech je mnohem bezprostřednější a „efektivnější“ než výkon moci klasického státu. Kombinuje ekonomický tlak a politické donucení rozmlžením a propojením jednotlivých sociálních rolí, jejichž striktní vymezení bylo typické pro původní modernu.

Zahraničná politika Ruskej federácie, ktorá sa oficiálne začala v decembri 1991, teda po zániku Sovietskeho zväzu, bola dostatočne neočakávaná a protirečivá. V rokoch 2006 - 2007 sa zakončila etapa dobudovania a návratu Ruska ako globálnej mocnosti. Stratégia vývoja krajiny majúca svoju jasnú ideológiu, hodnoty a logiku predpokladá aj novú koncepciu zahraničnej politiky.

Ruská federácia ju už má. V súlade s ruskou ústavou prezident Dmitrij Medvedev podpísal dokument Koncepcia zahraničnej politiky Ruskej federácie. Na 15-tich stranách textu je popísané, ako Rusko vidí svet, aké sú jeho hodnoty a ako sa bude s najväčšou pravdepodobnosťou v zahraničnej politike správať.

Připomínka Jana Čulíka ke článku Štěpána Kotrby je založena na poněkud nepřesném přečtení toho, co Kotrba vlastně napsal. V jeho článku totiž nenajdete nic, co by "spolupráci" s komunistickým režimem ospravedlňovalo.

Základní otázka je, jak spolupráci vůbec definovat. Byla jí stranická příslušnost, vojenská přísaha věrnosti, kvalitní práce nebo účast ve volbách, účast na Večerní universitě marxismu-leninismu (VUML) , reprezentace ve sportu, členství v ROH, atd, atd. ? V úvahu by se musela vzít i skutečnost, že program českých komunistů byl v podstatě velmi úspěšný -- odstranění nezaměstnanosti, dostupnost lékařské péče a vzdělání a značný kulturní rozkvět let šedesátých -- byl pro většinu lidí nebývalou změnou k lepšímu. Ostatně ani zavádění zemědělské velkovýroby nebylo ve svých důsledcích tak negativní, jak se to prezentuje s odstupem času.

Kdybychom onu dobu hodnotili skutečně objektivně, došli bychom k závěru, že velká část populace neměla důvod onen systém bořit.

Pan Černík se diví, že se lidé dívají na toho, kdo spojuje své politické a občanské postoje s KSČM, odtažitě. Jako by komunisté tuto zemi 40 let neničili, jako by ji neoplotili ostnatým drátem, jako by neumučili v koncentrácích tisíce lidí, jako by jejich vláda nebyla spojena se sovětskou okupací a popřením všech hodnot.

Reakce na článek Vladislava Černíka "Daniel Strož: Muž současnosti" a Borise Cveka "Komunismus je nepřijatelný".

I kdybychom přijali mylnou, českými "mladofrontovními" médii i většinou učitelů na školách opakovanou informaci, že totiž komunismus byl obdobím neměnného, nestrukturovaného teroru od počátku až do konce a všichni komunisté jsou, byli a budou zločinci, pikantní na případu Daniela Strože je právě skutečnost, že v době, kdy většina dnešních antikomunistů, kopajících dnes v ČR do mrtvoly totalitního státu, s komunistickým normalizačním režimem (který byl opravdu hnusný) vesele kolaborovala, anebo se aspoň vůči režimu chovala velmi tiše a "ukázněně", Daniel Strož proti totalitnímu systému aktivně bojoval a udělal svou obětavou vydavatelskou a kulturní činností (čtvrtletník Obrys, vycházející deset let, v letech 1980 - 1990, téměř sto padesát titulů [básnické sbírky, próza, filozofie, dramata]) obrovské množství práce. No, jen se podívejte, seznam všeho, co vydal, je ZDE. To, že to dneska nikdo netuší, není Strožova chyba. To, že média pominula výročí této významné osobnosti, je primitivismus a sprosťárna.

Musím protestovat proti představě, že všichni komunisté byli jsou a budou zločinci. Už jsem v tomto listě několikrát psal o svém překvapení po setkání s emigranty z osmašedesátého (Igor Hájek), s lidmi, kteří neměli zkušenost ze sedmdesátých let života v Československu, a pro ně tak byli komunisté slušní lidé, usilující o svobodu a reformu své země. Takoví totiž byli většinou komunisté v šedesátých letech. Svědčí o tom konec konců i vynikající filmová a literární kultura té doby, v dnešní ČR také v podstatě neznámá. Jakým zjevením byl například na letošní LFŠ Kohoutův film Sedm zabitých. Mělo by se studovat, co se vlastně v Československu dělo od konce padesátých let.

Komunisté začali být "zločinci" až v letech sedmdesátých, kdy bylo Československo poraženou, zotročenou kolonií a k moci se v zemi - podobně jako po Mnichovu 1938 -. dostal póvl. Prosím, rozlišujte.

JU│ Olympijské hry, které budou tento týden zahájeny v Pekingu, přitahují pozornost světové veřejnosti. V této souvislosti se diskutuje jak o problematice politického systému ČLR tak i o rozvoji čínské ekonomiky, jejíž bouřlivý rozvoj v posledních letech přitahuje pozornost nejen odborné veřejnosti. Je stále více zřetelné, že tato ekonomika - její stav i její tendence se stále hlouběji projevují také na celkovém stavu světové ekonomiky. Je patrné, že změny na čínském trhu mohou -- jak se stále častěji ukazuje - podstatně změnit ceny některých komodit, či vytvořit tržní konjunkturu některých výrob.

V posledních dvou až třech letech čínská ekonomika vykazuje tempa růstu HDP vyšší než 10 % ročně. Je to velmi vysoké tempo, ale podstatné je především to, že vysokého tempa hospodářského růstu dosahuje dlouhodobě – i v průběhu posledních dvaceti let – průměrné tempo růstu je 9,5 – 9,7 %, tedy každý osm let se HDP zdvojnásobuje. To dělá z Číny světového rekordmana – ve světové ekonomice se nenajde země, jejíž ekonomika by v posledních letech rostla takovým tempem.

Časopis Nature, který vychází každý týden, ve svém čísle z 24. července věnuje Číně mimořádnou pozornost. Zabývá se tím, co pro Čínu znamená dědictví politiky jednoho dítěte, stavem životního prostředí i úvahami nad čínskou vědou. Pokud jde o vědu, Nature i mnozí jím oslovení čínští vědci, zdůrazňuje, jak významný vliv má nedostatek kritiky vůči autoritám na stav vědy a jak čínská věda sice zažívá obrovský číselný boom (množstvím publikovaných článků dohání USA), nicméně jde spíše jen o povrchní zdání. Nature uvažuje také o tom, zda po USA může Čína nastoupit jako vědecká supervelmoc, totiž v tradici Francie (18. století)-Německo (19. století) - Británie (konec 19. a začátek 20. století)-USA (po válce až po dnešek). Budoucnost světa se zdá ale spíše multipolární a časy hegemonů prý asi mizí.

Jedna věc je si myslet, druhá vědět a třetí dokázat.

bývalý "elitní" detektiv ÚOOZ a jeden z hlavních autorů Kubiceho zprávy Hynek Vlas v oslavném rozhovoru s Pavlem Eichlerem, iDnes ZDE

Válka politiků, policajtů a tajných agentů o moc a o peníze TÉMA BL

Je zjevné, že správná předpověď musí být pesimistická, píše Jan Hošek v reakci na článek Jana Šlemendy "Připravte se na krizi". Když to nakonec dopadne dobře, tak se každý málo stará o moje minulé bláboly, když to nakonec náhodou dopadne špatně, tak mohu vítězoslavně prohlásit "vidíte, já to říkal už dávno ...".

Amerika samozřejmě díky hypotéční krizi hodně klesla v mezinárodním srovnání, to ale běžný Američan nepozná, dokud se nepodívá fyzicky za hranice. Ale že by krize srovnatelná s 30. lety? To je trochu silné kafe. Možná, že nějaký ten bankéř skočí z okna, to už je riziko podnikání, ale že by prostí lidé začli umírat hlady ...

Ono i kdyby některé ty vyspělé ekonomiky propadly o 5 % (s čímž nikdo nepočítá), tak ekonomové by si sice rvali vlasy, ale běžný člověk by to asi při současné životní úrovni moc nepoznal, kdyby ho patřičně nepostrašili v médiích. Je pravda, že může vzrůst nezaměstnanost, ale ta byla např. v Polsku ještě relativně nedávno 20 %, a taky to přežili... Holt je jiná doba. Ale na druhé straně, konec světa už tu taky dlouho nebyl ...

JU│ Tak nějak by se dal přeložit titulek článku, v němž se v Izvestijích zamýšlí Vitalij Ivanov, viceprezident Centra pro politickou konjunkturu Ruska nad dosavadní politikou obou kandidátů na prezidenta USA. Na počátku uvedu dva citáty: „Chceme, aby se Rusové lépe chovali na mezinárodní scéně a máme plné právo to očekávat. Udělám všechno je v mých silách, aby změnili podstatně své chování, které ve skutečnosti nenapomáhá míru ve světě.“ – to řekl McCain televizi ABC. „Musíme odhodit mentalitu studené války z minulosti a rozhodnout se pracovat s Ruskem tam, kde s ním můžeme spolupracovat a přitom si zachovat své hodnoty, když je to nutné“ – to je z „berlínské řeči“ Baracka Obamy.

McCain se už dávno označil za „nepřítele Ruska“. Už alespoň tři roky se chová jako Cato starší – vytrvale navrhuje vyhnat naši zemi z „velké osmičky G8“, píše Ivanov. Takové hulvátské hrozby ve vyjadřování McCaina už nikoho neudivují. Proto se při tomto chování McCaina zdá ruskému publiku Obama jako přijatelný a odpovídající. Teď už jsou mnozí ochotni ho obejmout jako přítele a tento pocit dnes sdílejí téměř všichni. Takové jednomyslnosti tu už dlouho nebylo.

Dosavadní reformy ve zdravotnictví za posledních 2008 let se nikdy pořádně nevydařily. Pokud by některá z nich byla definitivně úspěšná, žádné další by nebyly potřeba. Každá další mizerná reforma pak zhoršuje předešlou neuspokojivou situaci ve zdravotnictví.

Počínaje šamany, mastičkáři, felčary, a počítačovými ranhojiči konče, pořád ty tisíce let máme jen lavírující zdravotnictví, napůl nemocné (polomrtvé) občany a napůl zdravé (položivé) pacienty, ale žádné skutečně zdravé a živé lidi. Potřebovali bychom zdravotnictví, které by zařídilo kvalitu života takovou, abychom měli jen občany živé a mrtvé.

Reakce na článek "Vím, co je to sionismus" čtenáře Bergmanna ohledně rozdílného vnímání blízkovýchodní reality.

Ačkoliv jsem po přečtení posledního elaborátu Pavla Bergmana usoudil, že naň nebudu reagovat, jeho žoviálně pojatá polemika mne pobavila natolik, že jsem své rozhodnutí změnil. Každý žijeme v jiném světě. Pan Bergmann píše, že " i člověk, který "jen" píše o politice musí dodržovat jisté normy: přesně citovat, odkazovat se na rezoluce a zákonné normy tak, jak existují, a přísně rozlišovat mezi tím, co se stalo, a tím, co je pouze jeho názor." U drtivé většiny svých článků uvádím odkazy na ta která tvrzení, parafráze i citace. Netvrdím, že se občas nezmýlím v interpretacích, avšak jádro celého sporu mezi mnou a panem Bergmanem spíš spočívá v naprosto odlišném vnímání dění, které nás obklopuje.

Gruzínci prý používají děla dodaná z ČR k ostřelování jihoosetského města Cchinvali, české úřady a média mlčí

Desátého července navštívila Gruzii americká ministryně zahraničí Condoleeza Ricová. Pět dnů nato začaly manévry s názvem Kavkaz 2008 za účasti ruské armády a armád ruských spojenců na Kavkaze. Ve stejný den byly ale zahájeny také gruzínské manévry s účastí Američanů prezentované pod názvem Immediate Response 2008. Na obě cvičení prakticky okamžitě navázalo vyostření situace kolem separatistické republiky Jižní Osetie -- situace, která na počátku srpna nabyla charakteru ozbrojených operací nízké intenzity, při nichž ovšem dochází k nasazení těžkých zbraní.

Rok po vydání rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1769 - ta schválila vyslání mírové mise do Darfuru - konstatovala nová zpráva, které země mají vrtulníky, jichž je v Darfuru zoufale zapotřebí na ochranu civilistů.

Zpráva má titul "Bez pomoci - Jak mezinárodní společenství zradilo misi OSN". Zprávu podpořilo více než třicet mezinárodních lidskoprávních organizací.

"Začátkem tohoto měsíce se staly mírové sbory OSN terčem útoku v Darfuru. Jejich nepřátelů bylo daleko víc a byli lépe ozbrojeni. Protože žádná země neposkytla jednotkám OSN vrtulníky, nebyla k dispozici podpora a sedm příslušníků mírových sborů OSN přišlo o život. Je načase, aby se mezinárodní společenství začalo vážné zabývat poskytnutím řádné výzbroje pro mírové sbory OSN, které mají v Darfuru ochraňovat civilisty," konstatoval Amjad Atallah, mlučí Koalice pro záchranu Darfuru.

• Jednotky OSN v Darfuru potřebují 18 vrtulníků, nebyl nabídnut jediný, naproti tomu v Iráku používají mezinárodní jednotky takových vrtulníků 350.
• Země, které mají potřebné vrtulníky, jsou: Itálie, Ukrajina, Indie, Španělsko, Rumunsko a Česká republika. Právě tyto země by mohly vrtulníky pro Darfur poskytnout nejrychleji a nejefektivněji. Mají dohromady 71 potřebných vrtulníků, čtyřikrát více, než kolik je jich třeba.

  Tisková zpráva v angličtině k této záležitosti je níže:

Další podrobnosti ZDE

Po zveřejnění článku "Nepatřičné úvahy nad reprízou dokumentárního filmu Vládneme, nerušit!" na Britských listech, mi napsalo hned několik čtenářů reakce, které by se daly shrnout do věty: "Ano, Tabery je možná pohádkář opoziční smlouvy, ale o čem tedy byla opoziční smlouva?" A ještě konkrétně: "S kým měl Tabery mluvit, aby to bylo hodnověrné?" Jelikož mým hlavním argumentem bylo, že se novinář Tabery spokojí s prefabrikovanou realitou a chybí mu zdroje, pokusme se tu, má-li na to laskavý čtenář patřičně zocelené nervy, otevřít několik témat, která zůstala Taberymu skryta.

Dokument Vládneme, nerušit! nese avízo: "Následky opoziční smlouvy provázejí naši zemi dodnes. Korupční skandály, mafiánské vraždy, útoky na novináře, podivné nákupy stíhaček - jen náhoda nebo přímý důsledek zákulisních politických dohod? Nová fakta a souvislosti o jedné z nejčerstvějších kapitol naší porevoluční historie v dokumentu Erika Taberyho a Tomáše Kudrny." Nic proti dramatičnosti nástupu, ale podívejme se na věci méně dramaticky. A zeptejme se: Jaká nová fakta a souvislosti?

Těmito šokujícími a k památce Alexandra Solženicyna urážlivými slovy si připomněl úmrtí jednoho z největších ruských spisovatelů kmenový komentátor deníku Právo Alexandr Mitrofanov (Patriarcha ve stínu temných nálad, Právo 5.8.). Toto přirovnání je o to nechutnější, že Solženicyn sám ve stalinských trestných táborech a lágrech strávil celkem osm let a po Stalinově smrti ještě další 3 roky ve vyhnanství v Kazachstánu. Lze si představit máloco nespravedlivějšího, než -- byť třeba "jen" po "ideové stránce" - stavět na jednu roveň pachatele a jeho oběť. Když přitom i ta "ideová stránka" je stejná asi tak, jako jsou stejné nebe a dudy.

V pondělním vydání Süddeutsche Zeitung (SZ 04.08:2008) se objevila zajímavá recenze na knihu, týkající se pragmatické a úspěšné zahraniční politiky Číny, píše Tomáš Krček.

Miloslav Štěrba se pustil do mladofrontových kritiků čínských pořadatelů olympiády. Pravda, toto periodikum přináší převážně ideologicky silně zabarvené články a jeho komentátoři jsou známými levicobijci, to se ostatně dovíme v každém druhém vydání Britských listů. Zpravidla je to odůvodněné a z tohoto důvodu MfD pravidelně nesleduji. Nenadál bych se proto, že svým způsobem ji zde budu muset hájit. Dnes už tu máme jeden příspěvek o vylévání vaničky i s dítětem, a já k němu musím přidat další.

Jak může být dnešní spisovatel aktivní v tzv. radikální levici? Proč by měl současný literát kandidovat za komunisty?

Takto si klade otázky (mnohdy i s despektem) dnešní maturant či mnohý vysokoškolák a přitom bere jako vcelku normální, že jeho studium stojí rodiče několik tisíc měsíčně, že po studiu si bude muset vzít několika milionovou hypotéku na, i byť nějaký 2+1 v jakémsi novodobém paneláku. Vidí, že (někteří) jeho spolužáci si přijdou na slušné peníze v (počítačových) firmách, které jim kryjí studium a ještě jim zbývá na slušné kapesné.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Neúspěch jednání o další liberalizaci světového obchodu ve Světové obchodní organizaci vyvolal řadu otázek, které se v souvislosti s fiaskem rozhovorů zdají být tzv. nabíledni. Kdo co získal a kdo co ztratil? Jaké jsou přínosy pro jednotlivé skupiny zemí? Co získala Indie a proč riskovala zhoršení vztahů s několika zeměmi? Proč se angažovala Čína? Co ztratili průmysloví producenti? Co ztratily velmoci? Jak velká ztráta je to pro USA? Co získal třetí svět (chudí), když odmítli dohodu bohatých? Znamená postoj Indie její orientaci na Čínu a odmítnutí Západu? Uvedené otázky jsou ovšem velmi širok, někdy zavádějící, a je měly-li by být skutečně správně zodpovězeny, vyžadovalo by to zadat výzkumný úkol týmu akademických odborníků. Pokusím se přesto na ně alespoň naznačit odpověď. Kromě požadavku na analýzu podle uvedených otázek mi bylo připomenuto, abych odpověděla slovy pochopitelnými pro všechny. To mě přivedlo k myšlence objasnit alespoň základy fungování světových obchodních pravidel a organizace, která je zastřešuje. Užít slova pochopitelná pro všechny by bylo na úkor sdělovaného, ale psaní pro poučeného čtenáře by splnilo svůj účel.

"Avšak v civilizovaných zemích, k jakým Rusko jistě patří, by směr jejich práce měli určovat výhradně politici"

Příloha ruského listu Nězavisimaja gazeta věnovaná vojenství minulý týden přinesla článek Viktora Juzbaševa. Tématem poměrně rozsáhlého komentáře je pozadí návrhu umístit na Kubě strategické bombardéry. Juzbašev upozorňuje, že mediální zájem o tento problematický nápad nebyl vyvolán žádným vyjádřením z vládních míst, ale odráží rostoucí nespokojenost generality se způsobem, jakým politická sféra reaguje na kroky USA a NATO (plány na protiraketovou obranu v Evropě, rozšiřování Aliance na východ atd.). Autor podrobně vysvětluje, proč vyvolání druhé kubánské krize není vůbec v ruském zájmu, zároveň však vyjadřuje přesvědčení, že dosavadní reakce na postup západních zemí jsou příliš improvizované, nekoncepční a pro vojáky nepřesvědčivé. Reagovat by se podle něj mělo na úrovni koncepce národní bezpečnosti a nové vojenské doktríny Ruské federace.

Motto:

Filmové listy, LFŠ, Uherské Hradiště: Jaký máte z probíhající filmovky pocit?

Petr Korč, předseda Asociace českých filmových klubů: Jednoznačně úžasný. Překvapil nás velký zájem publika i přes fakt, že je tentokrát program mnohem náročnější a není tak atraktivní. (...) A ve štábu letos vznikla pospolitost, která v něm dřív ne vždycky byla.

Petr Korč, který letos s jinými převzal vedení Letní filmové školy, v rozhovoru pro bulletin LFŠ filmové listy přiznal, že byly problémy s přeplněnými sály, že nebylo dostatek repríz, že na LFŠ bylo daleko méně hostů než v minulosti ("Myslím, že nemusíme za každou cenu vozit stovky hostů.") a že některé lektory, kteří se pokoušeli filmy uvádět, diváci vypískali. Byli jsme svědky i toho, že publikum reagovalo ironicky i na oslavování místních politiků.

Myslím, že rozumím palácovému převratu, k němuž ve vedení a organizaci Letní filmové školy došlo za poslední rok odstraněním Jiřího Králíka. Je to prostě revoluce mladších lidí, kteří se rozhodli, že už mají Králíka s jeho autoritativním přístupem dost. Šlo myslím o generační konflikt: Lidé kolem dvaceti třiceti se rozhodli, že chtějí zkusit filmovku organizovat po svém.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 170 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V červnu 2008 přispělo celkem 173 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 40 954.45 Kč, příjem z reklamy byl v červnu 2008 400 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30.6. 2008 částku 256 552.30 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,337.78 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.