Ptal jsem se na českém velvyslanectví, co má dělat člověk, který bydlí na dvou místech najednou, třeba v Praze a v Glasgow. Odpověď zněla: pro takové případy nejsme zařízeni. Tak prostě pozvání poslat nejde.

Když jsem jako student stával někdy v sedmdesátých letech v Praze v dlouhých frontách před arogantními západními velvyslanectvími, doufal jsem, že až někdy se stane Československo demokratickou republikou, nebude se vůči lidem z jiných zemí projevovat s toutéž brutální arogancí, jakou tehdy projevovaly západní státy vůči nám. Vylívaly si svůj vztek proti komunistickému režimu na bezmocných občanech, kteří s tím režimem neměli nic společného.

Bohužel, mé idealistické přání se nesplnilo. Česká republika se nestala ideálem humanitním a o to, jakou byrokratickou noční můrou od českých státních úředníků musejí procházet obyčejní lidé ze zemí mimo Evropskou unii (nikoliv ovšem z USA, vůči Američanům jsme v uctivém předklonu) nezajímá dnes ani vyhlášeného bojovníka za lidská práva Václava Havla.

Stydím se a kdybych v té věci mohl něco udělat, bylo by to jinak

A vůbec: Kdopak rozhoduje o tom, že se mají cizinecká policie a státní úřady chovat vůči lidem ze zahraničí co nejnelidštěji a nejnepřátelštěji? Kdopak vymýšlí po nocích všechny ty nesmyslné byrokratické procedury? Ony je snad občané schválili ve volbách? Vy jste snad, přátelé, hlasovali o tom, že pozvání pro občany mimo Evropskou unii musí být pro zájemce o cestu do ČR nepřijatelné, pokud to není originál, vyplněný na místě do formuláře cizinecké policie? Kdo vymýšlí tyto pitomosti a jakým právem?