Na parkovišti na styku Havlíčkovy a Tyršovy ulice, kousek od náměstí jsme vyskákali z auta a nasadili maskování, (protože kdo by se o sobě z RedWatche rád dozvěděl, že je rudá špína, že ?) a ostražitě se vydali ulicí podél náměstí směrem k jeho střední části. Právě když jsme došli Havlíčkovou až k Slapské, odkud se na nás vyřítil dav našich nacionalisticky smýšlejících spoluobčanů. Bylo opravdu veliké štěstí, že je hlídalo asi pět státních a dva městští strážníci. Ani to jim však nezabránilo v nenávistných výpadech proti naší skupince, jenž byla i přes přítomnost policie zahnána na útěk vidinou nehezkých zranění, která by jistě utržila, pokud by se nedržela v dostatečné vzdálenosti. Ne tak však já.

Nejdřív jsem vlastně vůbec nechápal, co se děje a že jsem se dostal doprostřed války. Když jsem si uvědomil, že tu jde o život, byli už kamarádi daleko na horním konci Havlíčkovo ulice. Kolem mě asi deset "národovců", které zjevně netrápilo, že jim policisté vlastními těly několikrát po sobě zabránili na mě vykonat skutkovou podstatu trestného činu "těžké ublížení na zdraví". Když jim konečně došlo, že je na mě policajti nepustí, začali alespoň z plna hrdla i promile řvát, že je provokuji. (Je těžké neprovokovat, když je provokací to, že dýcháte.)

Já mezitím bedlivě sledoval situaci kolem sebe a uhýbal před ranami a kopanci, snažícími se mě zasáhnout, zatímco mne hrdí zástupci nejvyšší rasy častovali nadávkami a střídavě se mi vysmívali kvůli botám a kvůli tomu že prostě nejdu a nesrovnám je tam na hromadu i s příslušníky policie. Bedlivě jsem pozoroval jejich nepříčetné obličeje a myslel si svoje - že jsem se nikdy nepral a tak nevím, proč bych s tím měl začínat právě teď a že je mi uplně jedno, jestli se mi kanady blýskají, nebo ne. Prapor stočený na tyčce jsem držel tak aby se mi nerozmotal, ani aby mi ho nevytrhli a neomlátili o hlavu.

Nakonec mě musel jeden z městských strážníků doprovodit až do půlky ulice - protože pokaždé, když jsem se snažil odejít, jeden z nich na mě vystartoval.

Na náměstí jsem prošel branou v Palackého ulici a na rohu potkal spolužáka z učňáku v uniformě městské policie. Prohodili jsme spolu pár slov a za pár okamžiků už jsem stál uprostřed Husova náměstí v kroužku "našich".

Po nějakém čase jsme se hromadně vydali směrem k nádraží Slapskou uličkou. Zastavili jsme se po pár metrech v ulici U stadionu, před střední pedagogickou školou. Od nádraží nás prakticky dělila pouze říčka Litavka, lávka přes ni a policejní kordon. Cílem bylo zablokovat průvod "neo-nazi-pacifistů" stejně tak, jako se stalo v Otrokovicích.

Nebudu komentovat strategii ani hrdinství v přetlačované s policií, jelikož se nepovažuji za vojáka za správnou věc, militantního antifašistu, či jinou odrůdu partyzánství, užívající síly svých paží ku změně politického názoru ostatních. Byl jsem mezi ostatními. A stejně jako oni jsem skandoval protifašistická hesla. Stejně jako oni ctím názor, že hovořit na ulici hlasitě se snad ještě může, pokud tím nerušíte noční klid. Stejně jako oni ctím názor, že neonacismus je nebezpečím pro demokratickou a liberální společnost. Stejně jako oni ctím názor, že projevy neonacismu by měla společnost odsoudit. Stejně jako oni ctím názor, že demokratická společnost zůstane demokratickou jen tehdy, kdy to dokáže. A stejně jako oni ctím názor, že zákon by měla ctít a dodržovat jako první policie, kterou zřídil stát a by jej vyžadovala po ostatních občanech.

Trpělivost nejspíše veliteli zásahu došla, když jsme se podruhé vrátili na prostranství před lávku přes Litavku, odkud nás již jednou policie vytlačila. Tou dobou již však byla lávka za veskrze holohlavým davem. Vzduchem začala létat nejprve zelenina a posléze i kameny. Ty se obratem vracely k místu startu a občas se trefily i do černého kordonu.

Procházel jsem hloučky před pedagogickou školou s praporem v obou rukách. Pro nic jsem se neshýbal, abych házel. Proč taky ? Změní se něco když hodím ? A dohodím ? Ne, nedohodím. Můj bývalý tělocvikář Vlastík Šmídl jistě dosvědčí, že jsem nikdy pořádně ani házet neuměl. Jak tak chodím sem a tam, koukám na to všechno jak tele na nový vrata a nechápu, kde se to v těch lidech všechno bere.

V tom přišel povel k útoku. Že na mě běží policajti, jsem vůbec nevěděl. Jenom jsem koukal, jak všichni kolem mě berou do zaječích a tak jsem se taky otočil a utíkal, co mi nohy a klacek s praporem dovolil.

Nebyl jsem ale na dobrém místě. Utíkal jsem úzkou uličkou mezi auty a přede mnou byly snad nějaký dvě holky, co byly pomalejší, než já. Nezbývalo, než tedy auto stojící mi v cestě po délce oběhnout. Když jsem obíhal přední kapotu, policajt za mnou mi podkopl nohy a už jsem ležel. Jelikož měli nejspíše za úkol chytit toho nejnebezpečnějšího a nejagresivnějšího anarchistu a vraha malých dětí, okamžitě mu přišla na pomoc hromada pomocníků, jenž mě naprosto profesionálně zpacifikovala bez ohledu na to, že mě stačilo jen chytit za ruku, i že už dávno pacifista jsem. Prapor s tyčí zůstal ležet vedle mě, zatímco ostatním se povedlo již bez dalších obětí policejní zvůle utéci směrem k náměstí.

A už mě vedli mělničtí páni - příslušníci s čísly F017 a F088. Láskyplně mně opřeli o anton a jali se mne prohledávat. Pěkně jsem jim - jako příkladný občan - oznámil svoje nacionále, jenž v zápětí zdobily úřední canc se vznosným třířádkovým titulem: Záznam pro dokumentaci protiprávního jednání osoby, která byla omezena na svobodě, při služebním zákroku pod jednotným velením. A důvod omezení osobní svobody ?

A už mu někdo ušislyšně dutohlavý diktoval: "Neuposl. výzvy. Házel na policisty předměty." Jelikož ale sebrali toho, kterého chytli, a ne toho, který by něco dělal, několikrát se podpraporčík Sedlák otočil do pléna svých kolegů s dotazem, co že jsem vlastně udělal. "No jo, měl klacek, tak to je jasný, ten určitě někoho musel ztřískat. A co by tomu sakra řekli nadřízení, že jseme chytli uplnou nulu a nebezpečný výkvět antify se nám směje z konce ulice do očí ?" honilo se nejspíše hlavou jeho přičinlivému nápovědovi. "Tyčí s transparentem udeřil policistu", papouškoval černou helmu za ním Sedlák, psaje svým vzrušeným a ne příliš čitelným písmem.

Když byl hotov, otočil se ještě jednou s posledním, avšak z hlediska úředního nutným dotazem: "kdo je svědek, ty's u toho byl?". Při odpovědi: "třeba, to je jedno", kdesi za mnou ve mně trochu hrklo, nicméně jsem z doby svého působení na Policejním Státě věděl, že se není čemu divit.

Pak mě zavřeli do antonu a šli po své práci, zatímco jejich koLegáčci s čísly F029 a F160 na helmách, přiváděli další oběť. Z antonu jsem slyšel, jak se nějaký novinář od policistů dožaduje odpovědi na otázku: "kam je odvezete ?" Tehdy se horlivý policista nezdržoval s přemýšlením a plácnul první město, co ho napadlo: "odvezeme je na služebnu Policie České republiky tady v Nymburce. .... (!!!) é ... v Berouně", opravil se v zápětí, když se vrátil do reality a použil pro změnu jednou taky hlavu.

Druhý zadržený, teprve šestnáctiletý rapper ze Zdic, poznával prvně, jak pevná je ruka zákona a národovci hrdě, nebojácně a povětšinou i nepříliš střízlivě postupovali k náměstí, kde se tou dobou znovu formoval odboj. O tom však mopžná napíší jiní, protože jsme již byli na cestě na policejní stanici.

A to je všechno...

Člen hnutí hippies obviněn kvůli událostem v Berouně ZDE

VIDEA MICHALA VLKA Z BEROUNA YOU TUBE

Michal "Wolf" Vlk z Berouna FOTOGALERIE