(V úvodu před představením v kině Hvězda však Kohout zajímavě poukázal na to, že jeho hra Zářijové noci vznikla už v roce 1954. Je z toho vidět, jak rozporný byl už v té době komunistický režim: velké množství lidí stále ještě trpělo v komunistických koncentrácích , přesto však Kohout a Jasný mohli natočit pozoruhodně "podvratný" film. Jde ovšem, jak na to v katalogu LFŠ poukázal poněkud ahistoricky (ahistoricky v tom smyslu, že nezkoumal, co bylo v té době možné) Miloš Kameník, pouze o dílčí kritiku, film přirozeně není antikomunistický, nebyl zaměřen proti systému. Vytvořili ho komunisté, kteří zjevně v pozitivní roli komunistického systému věřili a filmem chtěli napravovat jeho nedostatky. Proto zůstává snímek v zajetí určitých dobových ideologických schémat, přesto však je pozoruhodně, překvapivě zralým a komplexním dílem.

Vytváří pozoruhodně komplexní obraz. V ideologii, která se posléze ukázala být zločinnou, zjevně upřímně věřilo v československé společnosti velké množství lidí. Většina komunistů tedy zřejmě nebyli tehdy zločinci, ale idealisté, ať je to dnes jakkoliv nepochopitelné. V rozhovoru pro hradiš'tské Filmové listy to konstatoval Pavel Kohout v odpovědi na otázku, kterou zřejmě dostává běžně:

"Pokud jde o mou vlastní tvorbu [v padesátých letech], já jsem se do ničeho nutit nemusel. Nebyla to ale jenom moje hloupost, ale i životní zkušenost. To, co jsme zažili před válkou a během ní, bylo tak šílené, že se nám budoucnost zdála něčím, v čem bychom se měli silně angažovat."

Vysvětluje to, myslím, dokonale rozpornost tehdejší éry. Mladí komunisté byli natolik ztraumatizováni tím, co předcházelo, že byli ochotni tolerovat nové výstřelky komunistické éry, například odsunování nekomunistů do postavení druhořadých občanů, anebo -- ve filmu na jednom místě zcela nevzrušeně konstatovanou do očí bijící nespravedlnost jako normální fakt -- že je ostrakizován syn bývalého boháče jen proto, že je to jeho syn.

Celé je to typické pro českou moderní historii, je to onen známý posun, po každé revoluci, "ode zdi ke zdi". Předchozí érou jsme byli natolik ztraumatizováni, že v nové éře, po revoluci, pácháme další chyby, nebo i zločiny, proto, protože se úzkostlivě chceme vyhnout minulosti, zatímco se situace už změnila. Ze Zářijových nocí by se mohli poučit v tomto smyslu Vlasta Parkanová i Saša Vondra.

Zářijové noci se odehrávají v armádě, na vojenském cvičení. Výchozí struktura je trochu schematická. Film je o konfliktu mezi přirozenou realitou (tu zosobňují řadoví vojáci, které hraje několik vynikajících, zde ještě velmi mladých, českých herců, například Vlastimil Brodský a Vladimír Menšík, hovoří neformálně, lidsky, obecnou češtinou, jejich komunikace je plná vtípků a ironických poznámek zaměřených proti režimu v armádě) a neživotnou ideologií na druhé straně, kterou zosobňují režimně vojenští "panáci", dávající přednost předpisům a komisnosti před lidskostí. Často jsou nástroji ideologie, protože jsou prostě hloupí.

Zápletka se dnes může zdát banální -- ve filmu to však tak v důsledku jeho hodně sofistikované struktury nepůsobí. Velitelé středního ranku ignorují potřeby řadových vojáků a odmítají je pustit na dovolenku za jejich dívkami či manželkami, a to i ve vyloženě krizových situacích, kdy je manželka těsně před porodem. Z filmu zjevně vyplývá, že armáda lidi nesmyslně zotročuje. Avšak, rychle je dodáno, nemůže za to systém, ale, jak na jednom místě konstatuje domácká manželka velitele jednotky, mohou za to individuální osobní charakteristiky velitelů a jejich pochybení: Vojáci podle této ženy z lidu nedostávají dovolenky, protože jim velí "jeden postarší ženáč a jeden starý mládenec".

Milovaný, schopný, ale armádním vedením za kontroverzního považovaný velitel roty Zábrana se dopustí neodpustitelného přestupku, když nedostane dovolenku, aby navštívil svou manželku v posledním stadiu těhotenství. Uteče totiž od jednotky a ilegálně manželku navštíví v porodnici. Kohout zajímavě dokáže provázat ideologické doktrinářství s osobními sympatiemi a antipatiemi: veliteli jednotky Zábranovu "dezerci" udá nový politruk u jednotky, který na Zábranu žárlí, protože mu přebral jeho někdejší dívku a oženil se s ní.

Film je plný podvratných poznámek od řadových vojáků: v armádě mají největší úspěch kariéristé, kteří se hrbí směrem nahoru a utlačují své podřízené. Nejvýhodnější je mlčet. Ke kariérnímu postupu potřebuješ předpoklady, anebo kamarádšoft. Postupovat nahoru za pomoci kamarášoftu je ale daleko lehčí. Za komunismu to bylo, jak se zdá, stejné jako v mnohých dnešních kapitalistických firmách. Tak jako často dodnes, neefektivitu a neschopnost zakrývají velitelé ideologickým žargonem: zvlášť komickou postavu důstojníka hraje ve filmu vynikajícím způsobem Jiří Sovák, který je naprostou karikaturou komunistického byrokrata. Své podřízené buzeruje, neumí však vůbec nic. Vojáci hladoví, protože se jim nevozí jídlo, vojín, jehož hraje Vlastimil Brodský, má z vojenské boty žraloka a nemůže řádně chodit -- po celou dobu filmu mu zničenou botu nikdo nevymění. Vojákům je na cvičení zima, protože mají jen jednu přikrývku, důstojníci ovšem mají každý deky tři.

Přestože film nekritizuje komunistický režim jako takový, nicméně v divákovi poměry v armádě vyvolávají dojem úzkosti: vzniká dojem, že je komunistická armáda aparát nelidské buzerace a zotročování lidí. Stejně jako ve všech hybridních dílech této doby, jsou ovšem nelidští a komisní byrokrati pouze na střední velitelské úrovni. I když hrozí, že hlavní hrdina bude tvrdě potrestán, film končí happy endem, protože nespravedlnost napraví deus ex machina -- nesmírně "lidský" a "citlivý " plukovník Sova (Ladislav Pešek), který jako král Václav chodí mezi obyčejným lidem, poslouchá jeho stesky a postaví se proti neohrabaným, nelidským či kariéristickým byrokratům.

Film působí pozoruhodně velkou silou. Přestože končí happy endem, divák si uvědomí, jak výrazně musel ovlivnit dobové publikum. Vzdělávacím způsobem totiž veřejnosti předkládá vzor. Film argumentuje, že přirozená realita má právo na autentickou existenci. Sympatie tvůrců jsou nepokrytě na straně obyčejných lidí. Ideologičtí vládci jsou zobrazeni jako záporné postavy. Zdůrazněna je demokratičnost. K jednotce přijede prodejný novinář , který dostal z vedení úkol, aby napsal článek o nějakém "špatném veliteli". Neférově otiskne útok právě na Zábranu, což vyvolá vzbouření u jeho podřízených. Ti se za něho postaví a jejich vůle nakonec převládne. Odvolaný byrokratický velitel vojenského tábora Cibulka nechce přiznat, že vojáky zotročoval, ale nakonec se vyjádří: "Snad nejsem úplně blázen, máte asi pravdu, když se vás proti mně postavilo tolik." Demokratický postoj filmu je tak zjevný.

Svým vzorem lidskosti a důrazem na demokratičnost, stejně jako velmi profesionálním výkonem herců, kvalitní kamerou, dobrým střihem i inteligentní režií jsou Zářijové noci pozoruhodným dílem, které vypovídá mnoho o zvyklostech i situaci v komunistickém režimu v Československu v polovině padesátých let. Je zjevné -- znovu se to potvrzuje -- že čtyřicet let komunistického režimu nebylo nestrukturovanou dobou totalitního útlaku, ale -- jako nakonec za každé doby -- se v různých dobách projevovaly různé pozoruhodné tendence a vždycky lidi usilovali o svobodu a lidskost. Ať byly jejich podmínky jakkoliv omezené.