Prvním Helmerovým filmem na filmové škole uvedeným byl Tuvalu (1999). Odehrává se v budově staré plovárny, která se pomalu rozpadá. Žije v ní mladý muž Anton se svým slepým otcem, jenž je udržován v iluzi, že bazén je stále plný lidí. Anton mu pouští pásku s nahraným zvukem koupajících se osob. Jeho otec sedí celý den na místě plavčíka a "dohlíží" na pořádek. Provoz bazénu je ohrožen Antonovým ambiciozním bratrem Gregorem, který chce budovu zbořit a postavit na jejím místě moderní město. Jedním z ojedinělých návštěvníků plovárny je dívka Eva. Anton se do ní zamiluje a začínají žít na plovárně spolu. Žijí v uzavřeném prostředí obklopeném nepřátelským světem. Proto je jejich společným snem cesta na ostrov Tuvalu.

Film odkazuje k éře němého filmu, který pracuje pouze s vizuálními prostředky. Je natočený černobíle a barevnosti dosahuje následným jednobarevným kolorováním. Exteriéry jsou studeně šedomodré, interiér bazénu hřejivě žlutý nebo sépiový. Barvy fungují jako vyjádření nálady, celkové atmosféry prostoru a zobrazované situace. Postavy mezi sebou téměř nemluví. Využívají jen citoslovcí a jednoslovných zvolání. Anton a Eva se často pochybují stylizovaně, divadelně jako Laurel a Hardy. Zvýrazňuje to jejich hravost a jinakost. Svými gesty a výraznou mimikou, potřebnou pro vyjadřování beze slov připomínají animované postavičky, což jim dodává styl kreslené pohádky nebo divadla pro děti.

Celkové poslání filmu je: Neztrácejte fantazii a hravost, věřte své přirozenosti a nenechte se semlít honbou za penězi. Anton bojuje za zachování rozpadlé budovy kvůli svému otci a proto, že se v ní cítí doma. Proti Gregorově tendenci budovat moderní svět a střádat peníze stojí jeho snaha o udržení starých pořádků a zachování původního, opravdového světa.

Ve filmu Tuvalu se objevují motivy společné pro více Helmerových filmů. Máme tady jedno jediné místo, na kterém se děj odehrává (stará budova bazénu), motiv propadající se podlahy, zaplavování prostoru i složitý, obrovský imaginární vynález, v tomto případě parostroj na pumpování a ohřívání vody v bazénu na této kryté plovárně. Tento stroj je srdcem celé plovárny, bez něho by nemohla fungovat.

Tuvalu je neobyčejný film kvůli své odvaze použít prostředky krátkého experimentálního filmu ve formě celovečerního snímku pro všechny. Žije bez dialogů, bez multibarevnosti, bez americké výpravnosti, ve zcela imaginárním světě. Budova lázní stojí osaměle v deštivé pustině. Ale uvnitř je teplo a útulno. Film je originální a hravý zvláště v detailech. Hraje si s výtvarnou estetikou barev, tvarů a světla. Nejkrásnější scénou filmu je záběr na Evu, koupající se v bazénu s malou akvarijní rybkou. Lidské tělo vypadá v takovém spojení obrovské. Je nasvíceno slunečními paprsky probleskujícími skrz modř vody. Tato scéna a další snové obrazy jsou navíc zvýrazněny plnou barevností.

U místních diváků nejpopulárnějším Helmerovým filmem je nepochybně Absurdistán (2007). Odehrává se v osamělé vesnici v některém ze středoasijských "-stánů". Do vesnice přivádí vodu složitý vodovod, který vybudovali s nasazením životů předkové dnešních obyvatel (opět mýtický technický vynález). Vodovod ale přestane fungovat a muži z vesnice se nemají k tomu, aby ho opravili. Se svými hrdinnými předky mají společné už jen místo bydliště. Protože tolerance mužů ke špíně je mnohem vyšší než tolerance žen ke špíně, nemají muži s nedostatkem vody problém. Stačí jim, když mají co pít. V nejhorším případě vaří z vodky. Ženy chtějí donutit muže, aby vodovod opravili, a odepřou jim za tímto účelem sex. "Nět vody, nět sexa", prohlásí Aya, mladá hlavní hrdinka příběhu. Ač jde o německý film, dialogy i vyprávění jsou v ruštině. I toto je jazykové ozvláštnění.

Vesnice se tak rozdělí na mužskou a ženskou část a začíná dívčí válka. Vše se ale odehrává v laskavém komediálním duchu. Když se mužům podaří chytit jednu z žen, nepokusí se ji znásilnit (jak by se dalo očekávat), ale svléknou jí šaty, obléknou do nich muže a vyšlou ho na výzvědy. Muži jsou ve své snaze postarat se sami o sebe čím dál víc směšní. Bez žen nejsou schopni zvládnout každodenní povinnosti. Raději strádají, než aby se pustili do opravy vodovodu. V mužské části vesnice žije také Temelko, přítel Ayi, jemuž hvězdy předpověděly správný den pro jejich první společnou noc. Aby se vše podařilo, musí se předtím vykoupat ve vodě. Temelko má tedy silnou motivaci vodovod opravit. Pustí se sám na cestu do hor, k jeskyni, kterou vodovod prochází, a snaží se potrubí dát do pořádku.

Stejně jako Tuvalu i Absurdistán se odehrává na jednom místě - ve vesnici bez civilizace. Stejně jako v předchozím filmu je tu motiv technického vynálezu, záplavy i propadávající se země. Mám pocit, že Veit Helmer má rád složité stavebnice, vodní pohony, a že se těší z nespolehlivosti toho, na co se lidé nejvíce spoléhají, totiž pevné půdy pod nohama. Tyto motivy naznačují otevřenost režisérova myšlení, jeho přístupnost hře, originálnímu řešení a zachování plodné dětské fantazie.

Absurdistán je příběh o neschopných, líných mužích a dokonalých, samostatných, ženách. Vymyká se jen Temelko, který riskuje svůj život v jeskyni plné vody. Tato situace by byla příliš banální a trapná, kdyby to nebyla evidentní nadsázka. Je zajímavé, že některým scénám se v kině smály mnohem více ženy než muži. Chybí divákům-mužům smysl pro sebeironii, nebo jim to, co viděli, přišlo příliš pravděpodobné a nevnímali absolutní nereálnost příběhu? V životě naštěstí nejsou tak neschopní muži ani tak schopné a bezcitné ženy a jedno pohlaví bez druhého nemůže existovat. Proč ale Helmer nezvolil neschopné ženy a dokonalé muže? Úplně libovolný výběr to jistě nebyl a určitou informaci v sobě jistě nese. Je ale dobře skryta v obalu zábavy, takže neuráží ani ty mužské členy diváctva, kteří byli vychováni k ješitnosti, jež jim komplikuje život.

Přistoupí-li divák na pohádkovou hru Absurdistánu, je film dokonalou, inteligentní zábavou s nádhernou barevností obrazů, přesnými replikami a prvky absurdního humoru. Informace filmu je spíše nabídnuta, než výslovně zobrazena, takže záleží na jednotlivých divácích, budou-li film brát jako absurdní humor, nebo jako hru, která je může něčemu naučit.

S větší mírou reality pracuje další Helmerův snímek Brána k nebesům (2003). Opět se odehrává na jediném místě - frankfurtském letišti. Je romantickým příběhem ruského nelegálního přistěhovalce a indické dívky. Uprchlíci jsou líčeni jako hodní, sympatičtí, lidští jedinci. Jsou traumatizováni situací ve své zemi, ale mají obrovskou vůli začlenit se do nové společnosti a dát jí ze sebe to nejlepší. V rámci tohoto filmu se neuplatňují lyrické a fantazijní prvky tak jako v předchozích dvou snímcích. Svět je ale opět rozdělen na dobré a zlé. Příběh je viděn ze strany uprchlíků, ke kterým se chová nelidsky cizinecká policie a pohrdají jimi ostatní zaměstnanci letiště.

Vzhledem k tomu, že imigrace je současně aktuálním problémem celé Evropy, působí film tak trochu výchovným dojmem, ač je v první řadě zábavný a napínavý. Ovšem, stejně jako v Absurdistánu, tato informace je podprahová, zabalená do dobrého, zábavného filmu, takže i pokud s ní nesouhlasím, nepřekáží mi. Nelze samozřejmě říct, že Brána k nebesům je pedagogický, nebo propagandistický příběh. Rozhodně divákovi neříká, co je dobré a co špatné, a ani nenachází žádné východisko a neurčuje správné řešení situace. Působí výchovně proto, že uprchlíky líčí výhradně pozitivně. Vlastně jim nekriticky fandí. Nevyskytuje se ve filmu ani jeden uprchlík, který by byl zločinec, nebo zloděj (což je obvykle konvenční vnímání přistěhovalců v Evropě.) V "idealizaci" uprchlíků však nevidím problém a film to ani minimálně nepoškozuje. Naopak, konečně někdo vidí realitu z druhé strany.

Kromě zajímavého pohledu na problém lze na filmu ocenit opět typický Helmerův styl. Na rozdíl od ostatních současných filmařů využívá veškerých možností filmu. Neomezuje se na natáčení hovořícího obličeje. Jak sám říká: "Máte-li dialogy, tak jen přidáte trochu hudby a ruchů a soundtrack je hotový." (Z rozhovoru s Veitem Halmerem. viz Fikerová, H.: Točit filmy bez dialogů. Filmové listy LFŠ č. 6. 30.7.2008.) Bez dialogů je ale práce se zvukem rafinovanější a je třeba více spoléhat na obraz. Využívá proto možností vizuality, barev a kompozice obrazu. Zvuk je důležitou součástí záběru, funguje ale jen ve spojení s obrazem. Na rozdíl od mnoha dalších současných filmů (Karamazovi, atd.) nestačí vnímat Helmerův film se zavřenýma očima. Nejsou to jen "rozhlasové pořady". Zvuková stránka prostě nedominuje.

Že je Veit Helmer skvělý režisér, potvrzuje i jeho dokument Za gaučem (2005). Zachycuje proces vybírání herce pro hollywoodský film a poznává motivace přihlášených kandidátů. Bez ohledu na atraktivní téma je to dokument, ze kterého by se mnozí zkušenější tvůrci mohli učit. Není totiž ani minutu nudný a přitom si zachovává objektivitu, informační hodnotu a serióznost. Jak dosahuje Helmerův dokument epické dramatičnosti? Především se podařilo vytvořit v popisném žánru příběh. Dokument totiž sleduje asijskou dívku, která přijede do Hollywoodu, aby se stala slavnou herečkou. Je rozhodnuta vyvinout velké úsilí, aby v castingu uspěla. Avšak je poněkud naivní. Dokument zachycuje stupně, kterými musí dívka projít, než se k výběrovému řízení dostane. Stejným způsobem postupují i záběry z druhé strany. Castingová ředitelka připravuje klíčový moment celého procesu. Obě strany se postupně sbližují a vše spěje ke dni konání castingu. Nejsou to ovšem příběhy pouhých dvou postav. Z obou stran je snímáno několik lidí. Použita je forma přímé výpovědi, ale hlavně natáčení běžného pracovního dne herce i organizátora výběru.

Kromě příběhu, který popisnost dokumentu povyšuje na dobrodružství hraného filmu, je dokument opět zajímavý svou vizualitou. Informaci nepřináší pouze zvuk, ale hlavně obraz. Castingová ředitelka se probírá hromadou fotografií a hledá herce, který by se ideálně hodil pro danou roli. Později jsou krabice plné fotek neúspěšných herců vyklopeny na smetišti a probírá se jimi lopata bagru. Vizuálně je tak podpořen výrok profesionálů o tom, že na castingy se hlásí tisíce lidí, z nichž do filmu je vybráno mizivé procento. Naděje těch ostatních končí tam, kde jejich fotografie.

Dokument Za gaučem je neobyčejný také svou objektivitou. Neodsuzuje způsob, jakým jsou herci vybíráni, naopak ho prezentuje jako velmi férový. Neponižuje ani samotné kandidáty. Nezobrazuje je jako prodejné lidi, kteří jsou schopni udělat cokoliv pro svou kariéru. Je dokumentem v pravém slova smyslu. Důvěřuje oběma stranám a nesnaží se hledat pravdu na straně jedné z nich.

Celé dílo Veita Hemera na LFŠ uvedené je v kontextu filmů v Česku promítaných doslova zjevením. Zřejmě jde o talentovaného a inteligentního tvůrce, který se nevyhýbá menšinovým názorům. Nepodlézá mainstreamu a nesnaží se vlichotit většinovému divákovi. Netočí proto zábavné komické hlouposti bez myšlenkové zátěže. Zároveň se ale nespokojuje s myšlenkou zabalenou do kabátu filozofa, kterému okolní svět nerozumí. Nesmiřuje se s názorem intelektuála, který vyjádří svou myšlenku v celku její složitosti a nad nepochopením pokrčí rameny. Pochopil, že pokud má jeho práce mít nějaký dopad, musí své myšlenky vyjádřit tak, aby jim diváci porozuměli. Helmer se rozhodl zaujmout inteligentního diváka inteligentní zábavou. Není hloupý, ale nenudí. Je mi skutečně líto, že většina z nich neprošla českými kiny. V Uherském Hradišti se všechny promítaly buď s digitálními podtitulky, nebo v simultánním překladu, neexistují tedy v české verzi. Platí zde proto Kunderovo doporučení: učte se cizí jazyky. Přijít o Veita Helmera kvůli omezenosti české distribuce, nebo jazykové bariéře je doživotní škoda.

Poznamenává Pavel Peč: Film Tuvalu vstoupil 23. listopadu 1999 i do české kinodistribuce (distribuovala jej společnost CinemArt za přispění fondu Eurimage, viz např. ZDE) a o několik let později, konkrétně 8. 11. 2004, si snímek dokonce odbyl svou českou televizní premiéru v rámci cyklu "Německý film" Filmového klubu na kanále ČT2. Žádný z dalších autorkou jmenovaných celovečerních filmů V. Helmera uvedených na letošní LFŠ nebyl zatím podle všeho v českých kinech ani v DVD distribuci uveden. Nejnovější Helmerův film Absurdistán (2008) se mj. stal úspěšným diváckým titulem na letošním MFF Karlovy Vary, kde byl pravděpodobně zakoupen společností Bontonfilm a dobrá zpráva je, že již brzy (konkrétně 11. 9. 2008) by měl být uveden do běžné kinodistribuce v ČR - viz aktuální Přehled distribučních premiér Unie filmových distributorů ZDE.