Můj osobní pocit z přístupu Nature vůči Číně je asi tento: snaha být dostatečně zdvořilý a uvažovat v banálních pravdách a bez jakéhokoli náznaku, že by věci ve vědě mohly vypadat v budoucnosti o hodně jinak, než vypadají dnes. Přitom právě Science a Nature patří jinak mezi časopisy, stavějící se kriticky k tomu, jak dnes funguje věda (příliš mnoho autorů na jednom článku, zneužívané spoluautorství, věda pro vědu, nekompetentní oponenti, snaha produkovat čísla, tj. počty článků, impakty časopisů, bez ohledu na věc samu, příliš velký tlak honby za grantovými penězi atd.).

Věda na začátku 21. století je jaksi na mrtvém bodě, protože jí je nesmírně moc a v moři zbytečností (což je možná 99% vědeckého výzkumu) se ztrácí podstata. V tomto smyslu potřebujeme novou inspiraci ve starších, chudších dobách vědy, kdy několik málo géniů posunulo vědu o celé dimenze dále silou svých idejí. V tom Evropa a USA mají na co navazovat, zatímco Čína představuje pouze efektivní napodobeninu povrchní publikační mašinérie. Kontakt mezi vědou a společností, diskuse o postavení vědy (po níž volal tak vášnivě už Feyerabend, který chtěl vědu zcela odříznout od státní podpory a alianci vědy a státu chápal jako středověkou alianci oltáře a trůnu) nabývají na důležitosti a Čína v tomto určitě na špici není. Shrnuto: podle mne to, že Čína dnes tak vědecky roste, je svědectvím o tom, že vědecký růst je nemocný a že stává něčím, co lze snadno napodobit v říši jakýchsi bezvýznamných čísel.