Marcovi muselo být tak 25 nebo 26. Přijede na toto divoké a nebezpečné místo s úsměvem na tváři a s jedinou zkušeností ze země, kde "Je protizákonné sekat v neděli trávník. A nikdo to taky nedělá, aby nerušil sousedy." Marc je otevřený všemu a na tomto nebezpečném místě nepodniká nic pro svou ochranu. Chodí volně kolumbijskými městskými brlohy, peněženku nosí v zadní kapse u kalhot, mluví s každým, koho potká, neodpírá si nic. Takže bylo nevyhnutelné, že byl do toho všeho zatažen. Na místě, kde je nemožné projít a nevyvolat pozornost, když jste "gringo". Tak se tam zamiluje, vyvine si závislost na kokainu, je vyhozen z rodiny, kde je ubytován, vyzván, aby pracoval pro nejobávanějšího místního gangstera, a nakonec sám vraždí.

Avšak tenhle film není jen dramatický thriller. Jistě je vzrušující jako akční film, ale pod vší tou krví jsou skryty určité signály a myšlenky. Marcova touha lidem pomáhat a jeho respekt pro osoby, jimž se jiní vyhýbají jako obtížnému hmyzu, jsou obdivuhodné. Odmítá dát při léčení v nemocnici přednost ministru z Evropské komise a dál léčí svého gangstera. Nevidí důvodu, proč by se měl vyhýbat chudinské čtvrti Siloé, protože co by mohlo být na tamějších lidech špatného? Hned prvního dne, když Marca vyzvedne jeho kolega z nemocniční pohotovosti ve svém blyštivém, velkém autě, ptá se: "Pročpak cizince přitahují vždycky ta nejhorší místa?"

Je pravda, že mnoho mladých lidí ze Západu v současnosti jezdí během svého studia či po studiu na rok či déle do chudých, vzdálených míst, jako je Mexico, Thajsko, Indie. Poskytuje to vzrušující zážitek života, který je tak odlišný, že si to ani nedovedete představit, když sedíte ve své středostavovské vile v bezchybných evropských ulicích. A navzdory tomu, že Marc lidem chce pomáhat, podprahově má ze své humanistické turistiky do exotické země potěšení. Existují tu veškeré životní extrémy a je to přece tak zajímavé to všechno vidět!

Bohatší lidé v městě Cali se vyhýbají chudinské čtvrti Siloé jako čert kříži. Měli štěstí, že se jim podařilo dostat se z těchto děsivých míst, a žijí v relativním bezpečí a ve velkém pohodlí. Je to sebeobrana. Z jejich hlediska by to bylo šílenství vrhat se zpět do nebezpečí, když si uvědomují, že mají tak obrovské štěstí, že už v nebezpečí nemusejí být. Pro Marca jsou však tito lidé odporní. Nechápe, proč nechtějí pomoci a proč se snaží mu zabraňovat, aby to dělal on sám.

Avšak Marc není takový světec, jak si to o sobě sám představuje. Tím, že žije s Wandou (majitelkou kiosku v Siloé) a miluje ji a přátelí se s dětmi, o něž se Wanda stará, jim nepomáhá, ale způsobuje jim velké nebezpečí, zejména protože Marc žije neuvěřitelně neodpovědně a vyvolává pozornost těch nejhorších lidí. Po určité době mu už lidi přestanou říkat "Marc". Říkají mu buď "doktor", anebo "ten Němec". Od toho je odvozen název filmu. Marc pro ně není jen pouhý pošetilý mladík, ale představitel Evropy, bohatství, majetku. Je mezi nimi neuvěřitelně nápadný a oni nevědí, co tam dělá.

Zejména bohatí liberální Evropané pociťují vinu, když navštíví chudé a násilné země. Člověk si začne říkat: "Proč jsem zrovna já měl takové štěstí? Jak to, že zrovna já mám tolik? Přece jsem nikdy neučinil nic, abych si to zasloužil. Proč musejí oni tolik trpět?" A právě toto probihá v hlubinách Marcovy nepříliš zralé mysli. I když si to nikdy nepřizná. Snaží se předstírat, že je jedním z místních lidí, ale to je nesmysl. Nikdy by mezi ně nezapadl. A protože tyto hlubinné pocity jsou přímou součástí jeho osobnosti, snaží se předat pocit viny jiným - kritizuje své bohaté kolegy. Snaží se u nich vyvolat pocit viny, ale nepodaří se mu to. ¨

Jeden typ viny však Marc nepociťuje. Několikrát se ve filmu vyskytne zmínka o německých nacistech. Ale je to vždycky jen vtip. Je přirozené, že Marc nepociťuje odpovědnost za to, co se stalo v jeho zemi před půl stoletím. Jeho generace už to upozadila. A i když nacistickou minulost své země přiznávají, nezdá se jim relevantní. Avšak naše pozornost je připoutána ke skutečnosti, že jiní lidé si to stále ještě pamatují. Když se setkáte s Němcem, co vás napadne? Zejména v Kolumbii, kam po druhé světové válce uprchlo mnoho nacistů?

Ale ono to funguje i obráceně. Jeden z lékařů, s nimiž Marc pracuje na pohotovosti, mu sdělí, že zahraniční lékaři na praxi v jeho nemocnici mu často přezdívají Pablo Escobar, což byl onen nechvalně známý kolumbijský drogový baron.

Tyto dva stereotypy jsou přežívají v lidovém povědomí, avšak už nepředstavují dané země v jejich dnešním stavu. A to je právě ten problém. Když člověk cestuje, je přivítán nejen jako individuální osoba, ale i jako příslušník národa a své národní kultury a historie, z níž člověk pochází. Vzhledem k tomu, že je Marcův pobyt v Cali naprosto katastrofální, zdá se, že Schreiberův film naznačuje, že porozumění mezi národy je nemožné.

Avšak je to skutečně pravda? Zdá se mi, že Marc si prostě nepřipustil, že mezi ním a chudými Kolumbijci kolem něho existuje určitý rozdíl. Člověk si musí být vědomý složitostí kulturních odlišností, když se setkáváte s lidmi z dramaticky odlišných kultur. Ano, musíte s nimi zacházet jako s lidmi, ale musíte si také uvědomit, že jsou zvyklí dělat věci jinak, že jste přišli na místo, které je jiné. Markova hluboce skrytá vina způsobuje, že sde chová tak trochu necitlivě, když jedná s místními lidmi, a zapomíná, že musejí na situaci pohlížet ze svého vlastního postavení.

Když Schreiber natáčel tento film, režisér a jeho štáb sami žili toto poslání, které jejich film sděluje. Dva roky pobývali v Kolumbii a podle režisérova přiznání v Karlových Varech při natáčení filmu museli spolupracovat s místní komunitou a favelami (gangy). Žili tam, chovali se vůči nim s respektem a neupírali Kolumbijcům jejich zvláštnosti, ani nepotlačovali své vlastní charakteristické rysy. A tak natočili velmi složitý, citlivý a zajímavý film o mezinárodních setkáních a o tom, jak vycházet s lidmi z tak odlišných kultur - jde o argument, který je v dnešním světě s tak otevřenými hranicemi nesmírně aktuální.