Z tradiční rakouskouherské metody učitelské rákosky či pozdější inovace metodou cukru a biče nicméně v praxi zůstal už jenom ten cukr. Pardon, ten také ne, kvůli zdravé výživě. Děti už od první třídy vyhrožují svým rodičům i vychovatelům, že je nesmí trestat, neboť oni znají svá práva. Na povinnosti ovšem tiše a účelově zapomínají. Za chvíli aby se bál matčin přítel či každý muž v domácnosti, že ho (před)pubertální dcera obviní ze sexuálně nevhodného chování jen za to, že jí odmítl koupit zmrzlinu či pustit s kamarádkami do kina a on bude muset před vyšetřovatelem dokazovat, že "on muzikant". Daleko hůř než cokoliv jiného se dokazuje, že jste nic neudělal... A tak mnozí rodiče na konfliktní situace výchovy svých ratolestí rezignují a na výchovu dítěte svého partnera už vůbec.

Stejně je na tom pedagog. Učitel aby se bál, že ho děti udají za násilí či šikanu při vyučování a on zůstane bez práce. Bezpečnostní kamery ve třídách zakazují jakési indiferentní předpisy. Jak ale vyžadovat disciplínu od dětí, které na jedné straně vidí výhody agresivního chování a to i v rodině, na druhé straně denodenně zažívají nedostatek rodičovského zájmu či dokonce lhostejnost? Otcovská autorita je nabourána stíráním dominantní role, nezaměstaností rodiče či podřízeností v práci. Řešením bývá nezřídka únik z frustrace a deprese do alkoholové závislosti. řešení není. Společnsot to nezajímá. Padlé ze země nezvedá.

Ztráta rodičovské autority už je navíc v druhé generaci - dcery a synové, kteří se nenaučili být sami dospělí a vyzrálí, mají děti a vychovávají je. Či spíše nevychovávají. Zato neopomínají je rozmazlovat a mnohdy svérázné výklady spravedlnosti (právo silnějšího) či výhodu hlasité argumentace na submisivnější jedince tvoří základní vzorce chování mládeže. Úcta ke starším, respekt k právu a nařízením se přitom neučí ve škole, ale doma. Vyplývají ze vzorců chování autorit. Co ale když byl dědeček vexlák a tatínek porevoluční obchodník? Co když babička prodávala v masně a maminka je úřednicí na cizinecké policii nebo advokátka? Jak s takto hodnotově vybavenými dětmi obstojí děti učitelky baletu v LŠU nebo ekologa na obecním úřadě?

Pardon, odpusťte mi nekorektní stereotypní zobrazení profesí. Já vím, že vexlákům se dnes říká směnárníci a je to ctihodná profese, srovnatelná s majiteli malé banky... Prostě podnikatelé ve finančnictví... Já vím, že dnes jsou i poctiví a neúplatní policisté, stejně jako že advokáti prodávající své služby pouze nevinným... Podnikatelé ve spravedlnosti. Ale za literární nadsázku mne snad trestat nebudete. Podmínečné odsouzení snesu.

Vzhledem k tomu, jak je placeno učitelské povolání zejména na prvním stupni (kde se ovšem vzorce toho, co je správné a co špatné u dětí definují), vzrůstá rizikovost učitelské profese a riziko dohry učitelovy kariéry ve vazební věznici či u soudu a následně v kriminále. Vzrůstá nezájem učitelů učit a vychovatelů vychovávat. Kvalifikovaných učitelů je nedostatek. Učí důchodci, nezvyklí konfrontaci s agresivitou dnešn mládeže, nebo učitelé nekvalifikovaní. Tudíž špatní. Nejlépe bude rodičům říci hned ve vchodu do školy, ať si své děti učí i vychovávají sami a poslat je i s jejich ratolestmi domů. Absence disciplíny, neviditelnost přirozených autorit, mediální nihilismus obviňující nevinné a hned je i popravující hysteriemi veřejného mínění dělá z této morálně neukotvené společnosti místo, ve kterém nebudeme za pár let chtít žít. Natožpak učit.

Platí morálka amorálních. Poctiví státní úředníci jsou obviňováni ze zločinů policií i státními zástupci, až po letech špinění jsou potichu případy stornovávány. Zjevná nespravedlnost dostává punc vítězství "šibalů" cestou mazaných právníků v mnohdy zaplacených či politicky zmanipulovaných procesech. Drzí vykukové mezi veřejně činnými osobami nám ukazují, jak se i štětka či servírka z baru může stát celebritou, podnikatelkou, či jen manželkou multimilionáře. Prostě - země neuvěřitelných možností. A děti to vidí.

Případová studie: Moje bývalá spolužačka lamentovala, že vychovávat jako samoživitelka dospívajícího syna je obtížné, neboť namísto přípravy na indiferentní povolání studiem gymnázia a přípravou na maturitu věnuje veškerý zájem a soustředění fizkultuře potřebné pro práci vyhazovače v nočním klubu a výtky matky nad morální nepřijatelností obchodu s tanečními drogami, děláním osobní ochranky kurvám a jiné kšefty nočního velkoměsta odbývá slovy: "Ale já si, milá matko, vydělám jako vyhazovač za dva večery tolik, co ty za celý měsíc... A z čehopak platíme tržní nájemné? Z tvého platu, máti? Ne. Z mejch kšeftíků." Má pravdu. Bohužel. A matka je zoufalá. Její osmnáctiletý syn si během měsíce vydělá třikrát víc, než ona. Komerční nájemné a životní náklady dvou osob v hlavním městě jsou z platu úřednice samoživitelky a jejího dospívajícího dítěte na škole nezaplatitelné. Stávající životní úroveň středostavovsky žijící rodiny v dvoupokojovém nájemním bytě na sídlišti zajišťuje zločin.

Jak vysvětlit dospívajícím dětem, že překupnictví kradeného zboží nebo dílerství drog je problém, když měřítkem úspěchu jsou jen peníze? Bez ohledu na to, jakým způsobem získané... Jak vysvětlit učiteli, že dělá pro společnost životně důležité povolání, když stát neví, zda učitelé jsou vůbec potřeba a politici si s nimi hrají jak kočka s myší? Jak vysvětlit učiteli, že dělá pro společnost životně důležité povolání, když je stále jednou nohou ve vyšetřovací vazbě, pokud si nenechá líbit snahy o psychologickou dominanci svých rozmazlených, neukázněných svěřenců a druhou nohou je nezaměstnaný na ulici? Přitom plat, který dostává, ho nutí buď k životu v hmotné nouzi, nebo ho nutí přijmout druhé zaměstnání - třeba jako večerní pokladní v Tescu. Jakou autoritu má učitel, jestliže ho potká žactvo cestou z tahu s očima zarudlýma nevyspáním deset minut před půlnocí za kasou hypermarketu?

Politici to pedagogům neulehčují, naopak. A extenzivní aplikace neuvážených lidskoprávních zákonů do nihilistické praxe českých škol činí z práce pedagoga masochistické orgie...