Český učitel v britských službách Jan Čulík naznačil už 9. 6. 2008 na stránkách Britských listů možnost radikálního zákroku, který by podle jeho názoru vedl k ozdravění českého školství. Vojensky rázně navrhoval vypráskat ze škol všechny učitele. Ohlas na tento návrh byl, alespoň soudě dle následné diskuse a počtu čtenářů Čulíkovy poznámky, značný. Dlužno také podotknout, že vykonání této operace by nemuselo být až tak složité, neboť učitelů ve školství už stejně mnoho nezůstalo. A tak cílem téměř biblického přístupu, vypráskat z chrámu vzdělání neumětely, by se musely stát převážně učitelky neumětelky. Vzhledem ke skutečnému postavení pedagogů ve společenské hierarchii by se jistě našlo mezi žactvem, studenty, rodiči a jejich zástupci mnoho ochotných vykonavatelů. Škola a její zaměstnanci totiž už nějaký ten pátek slouží jako jeden z vděčných ventilů všech špatných nálad občanů.

Co zase ti učitelští budižkničemové provedli, že jim hrozil vyhazov s výpraskem? Došlo celkem k banálnímu prohřešku. Na blíže neoznačené vysoké škole s pedagogickým zaměřením se v testu přijímací zkoušky projevily u adeptů studia dírky ve znalostech pravopisu a literatury. Laik žasne a odborník se diví. Po letech intenzivní masáže o naprosté neužitečnosti vstřebávání dílčích informací, které si přece může každý najít na internetu. Po zcela vážně míněných tvrzeních, že výuka pravopisu je zbytečná, neboť o gramatickou čistotu písemných projevů bude dbát příslušný počítačový program. Po mnoha vyjádřeních jazykovědců, že spisovná norma jazyka není tak důležitá jako běžně mluvený jazyk, který koneckonců normu ovlivňuje. Najednou prý nejsou učitelé schopni učit a naučit žáky a studenty základům mateřštiny a vztahu k literatuře.

Kdopak to v posledních letech neustále ve všech možných sdělovacích prostředcích opakoval naprostý nesmysl o přetěžování žactva neužitečnými detailními informacemi? Kdopak neustále zesměšňoval i v pedagogickém tisku tradiční metody výuky s poukazem na biflování neužitečných vzorečků, gramatických pravidel a dokonce slovíček při výuce cizích jazyků. Dělo se tak ve jménu takzvaných inovačních přístupů a progrese vůbec, ve jménu nastálo osvojitelných kompetencí, komplexních etických postojů a kognitivních schopností, které prý povýší "lidské zdroje" k netušeným metám. Nějak se přitom zapomnělo na nezbytnost zvládnutí základu každého vědění prostřednictvím tolik nepopulárního pamětného učení, které ale slouží mimo jiné i k tréninku všech mozkových funkcí. Užitečnost "biflování" se dá ovšem lehce zpochybnit, neboť rozhodně už po staletí nepatří k zábavným činnostem. Tradiční představu učení mučení lze pak také snadno spojit i s představami o školním "přetěžování" dětí. Pochybnost o porušování zásad duševní hygieny je v této souvislosti podepřena faktem, že vlastní obranné funkce mozku dovedou ledacos automaticky vyřešit. Dítě prostě "vypne" nebo zapomene. Koneckonců i to biflování se dá vhodnými metodami a zejména motivací zpříjemnit.

Proč se někdo diví, že děti nečtou klasickou literaturu, když na jejich monitorech a displejích probíhá krásně barevný prvoplánový děj akčního a erotického charakteru, když mystika a fantasy je tak lákavá a marketingovým způsobem perfektně propagována. Proč intelektuály udivuje fakt, že studenti nečtou současnou literaturu?

Není snadné podchytit rozvoj dětského čtenářství už v prvopočátcích výuky čtení. Kdo drápkem včas neuvízne, stává se většinou pro zbytek života nečtenářem. Jakými prostředky vládne škola při výchově ke čtenářství, když jejími klienty jsou dítka doslova přesycena vším, co nějak souvisí s informačními technologiemi. Mohou pak být tradiční slabikáře a čítanky tím nejvhodnějším nástrojem pro vzbuzení zájmu o prožitek z četby? Napadlo už některou z výzkumných pedagogických institucí ověřit, jak budou děti reagovat kupříkladu na obsah takového dětského týdeníku, který by přinášel začínajícím čtenářům skutečné informace místo slabikářových značně profláknutých tvrzení typu Máma má mísu?

Vždyť kombinace obrázkového písma spolu s výrazným textem by mohla pomoci rychle překlenout nudné období slabikování. Snad by se osvědčila i kombinace všech metod počátečního čtení. A co takhle upravit některé z klasických textů do formy komiksu, případně doplnit nosičem s animovaným dějem. Nestálo by za úvahu upravit některé klasické texty do zhuštěné podoby a vybrat přitom ty z motivů, které mají akční charakter?

"Tragická" událost při přijímacím řízení na nejmenovaném vysokém učení nebude rozhodně tím podstatným problémem našeho školství. Vysoká škola pedagogického zaměření sklidila u těchto přijímacích zkoušek i část ovoce své práce. Je to přece matka sytící, která si plně uvědomuje, že její absolventi jsou její vizitkou. Na středních a základních školách už dnes sice působí zaměstnanci, kteří vysokou školu neabsolvovali, ale zodpovědnost za kvalitu pedagogů má širší rozměr. Nelze přece do nekonečna svalovat vinu za nedostatky ve vzdělání na předchozí stupně škol, když kruh vzdělávání je uzavřen. Dá se sice předpokládat, že vysokoškolský pedagog naučí za deset hodin to, co nezvládla střední škola za rok. Měl by ale tuto svou dovednost předvést v podmínkách střední školy. Hic Rhodos, hic salta.

Nedostatky a chyby jsou běžnou součástí procesu výchovy a vzdělávání. Dá se říci, že i součástí důležitou. Plní zpětnovazební roli, a kdyby bylo zajištěno po příslušném vyhodnocení využití takto získaných informací k ovlivnění funkce systému, byl by to stav blízký ideálu. Byl by to i důležitý signál, že systém funguje, neboť základním znakem systému bývá provázanost všech jeho struktur prostřednictvím autoregulace. Takto činný systém výchovy a vzdělávání však vyžaduje soustavnou inovaci obsahu, struktury, forem a metod práce, nikoliv občasné jednorázové kosmetické změny, které jsou často z politických důvodů vydávány za reformy.

Jaká je hodnota vzdělání

Každé zboží má prý svého kupce. Jde jen o to, stanovit správnou aukční, kupní či burzovní cenu a neviditelná ruka trhu se postará. Výchova a vzdělání jsou abstraktními pojmy, a tak se s nimi "obchoduje" obtížně. Kdo by rád zaplatil za tak nehmatatelné fluidum a jaká je vůbec jeho hodnota? Je rovněž známo, že se mnohdy ani tak nevyžaduje konečný produkt, tj. vzdělanost, ale spíše je ceněno potvrzení o jeho získání. A hodnota výchovy? Toto zboží je v hodnotovém slova smyslu vůbec problematické. Být totiž vychovaný -- chápáno v altruistickém rozměru -- to může být taky pro praktický život pořádný handicap.

S úvahami o hodnotě výchovy a vzdělávání vystupují často do popředí úvahy o hodnotách vzdělavatelů a vychovávatelů. A jelikož se pravděpodobně nejedná o vzorky úplně bez ceny, tak se soustavně žongluje se stovkami učitelských platů v masivní sérii novinových článků, v různých vystoupeních politiků a dalších zainteresovaných. Platoví příjemci jsou porůznu ubezpečováni, že jejich výdělky jsou přehnané, dostačující, mírně nad průměrem, průměrné i podprůměrné. To podle toho, jaké cíle tito svérázní "mzdoví účetní" sledují a jaký způsob výkladu statistických údajů zvolí. A tak jsou učitelské platy nejlépe dostupným statistickým údajem.

Hodnota výchovy a vzdělání se zviditelní nejlépe tak, když výsledky snahy o naplnění ideálního obsahu obou pojmů v životě populace se dostanou pod únosnou hranici. V tomto případě si nezbytnou potřebu funkční vzdělávací soustavy připustí zřejmě i ekonomové. Jen aby je v těchto souvislostech nenapadlo posilovat spíše státní represivní orgány a instituce, případně nakupovat mozky v zahraničí.

Hodnota výchovy a vzdělání se zákonitě odvíjí od sebehodnoty a hodnoty těch, kteří tuto činnost vykonávají. Chudý a ušlápnutý pedagog bude vychovávat své svěřence chudě a ušlápnutě. Může se stát, že kvalita jeho působení bude odpovídat rčení Za málo peněz, málo muziky. Stát se to může i přesto, že většina pedagogů si své povolání nevybrala podle výše cifry na výplatní pásce. Takové jsou prostě zákonitosti společenské atmosféry. Proto by se o spravedlivé proporce mezi platy zaměstnanců měla postarat především vláda a poslanci, neboť závist a pocit nespravedlnosti nebývají tím nejlepším motivačním činitelem.

Výchova a vzdělání je bezpochyby základní socializační a tím i kulturní hodnotou. Lidé, kteří se profesionálně této činnosti věnují, mohou mít pochopitelně jen lidské vlastnosti. Jejich vady a omyly jsou už nějaký ten rok dnes a denně pod bedlivým kritickým okem žactva. Pro mnohé spoluobčany stále působí jako arbiter elegantiarum v oblasti etiky. Jsou hodnoceni veřejným míněním, kolegy, vedením škol, inspektory. Výsledky jejich působení jsou v posledních letech srovnávány se zahraničím s poměrně příznivými výsledky. A jako v každém povolání i v učitelských kolektivech se vyskytují pracovníci s rozdílnými schopnostmi a výkonem. Tento fakt je navíc umocněn skutečností, že učitelské povolání je do značné míry povoláním tvůrčím. Tato vlastnost nebývá každému dána. Aby však pedagogičtí pracovníci mohli dostatečně účinně přispívat k rozvoji kultury v obecném smyslu, musí sami kulturně žít. To ovšem není levná záležitost. Jedna odborná kniha stojí i dost podstatnou část učitelského platu začínajícího učitele. Obtížně může dobře vyučovat zeměpis nebo jazyky ten, kdo necestuje. Má právo učitel literatury a estetických předmětů nekupovat knižní novinky a nenavštěvovat divadelní představení, koncerty a výstavy?

Snad bychom měli pedagogům přes všechny výhrady spravedlivě přiznat alespoň nemalý podíl na vlastní kulturní a společenské úrovni. Uvědomit si do důsledku základní fakt, že investice do výchovy a vzdělání se každému jednotlivci i celé společnosti vyplatí. Potíž je jen v tom, že ne hned zítra, ale za pár let. A navíc -- hodnotu výchovy a vzdělání nelze stanovit v žádném případě pouze v poslední době tolik oblíbenými měřítky "Má dáti", "Dal".

Hodnota učitelů se dá měřit jen dosaženou vzdělanostní a kulturní úrovní národa. Může naše školství za stávajících podmínek a se současnou úrovní stavu výchovné a vzdělávací práce zajistit naplnění všech společenských požadavků? Lze očekávat od vzdělávací soustavy nezbytnou adaptabilitu na požadavky budoucnosti? Nepřizpůsobuje se obsah výchovy a vzdělání spíše než společenským potřebám individuálním požadavkům žáků, studentů a jejich rodičů? Jakou autoritu mají zaměstnanci škol, když zastupují prostřednictvím prosazovaného programu výuky zájmy státu?

Učitelé se také střílejí

V našich zeměpisných šířkách se tento jev doposud naštěstí neobjevil, ale první náznaky násilných činů vůči pedagogům i žákům s tragickými následky byly zaznamenány. Vnímaví učitelé řeší řadu posledních let vážné poruchy chování žáků. I mezi malými dětmi se objevuje šikana se všemi projevy cílené agresivity vůči slabším a odlišným. Krádeže, ba i loupeže nejsou jevy ojedinělé. Surovost a sprostota už není jen obvyklým projevem chování dospívajících, ale stává se jakousi módní záležitostí v běžném jednání a komunikaci. Záběry surovostí vůči spolužákům pořízené mobilním telefonem jsou umísťovány na internetu. Požívání alkoholu, kouření a případy drogové závislosti se přesouvají do stále nižších věkových kategorií. Trestná činnost dětí a mladistvých není vůbec zanedbatelná a rozhodně ji neodstraní různá kouzla se statistikami. Spolupráce školy s rodiči bývá v těchto souvislostech většinou obtížná, ba dokonce nemožná tam, kde se vyskytuje nepodnětné rodinné zázemí.

Škola je instituce, která potřebuje k řádnému plnění předpokládané funkce nezbytnou míru společenské autority. Přirozenou autoritu si musí získávat a udržovat i její zaměstnanci. Tato prostá skutečnost patří v současné době k těm nejobtížněji zajistitelným. O vlastní autoritu a autoritu svého pracoviště nepečují dost důsledně ani samotní pedagogové a ostatní zaměstnanci. Neexistuje profesní solidarita, mnozí učitelé se za své povolání stydí. Postoje veřejnosti ke škole a učitelům jsou rozporuplné. Na jedné straně je povolání učitele kladeno na jedno z předních míst pomyslného žebříčku důležitosti profesí, na druhé straně považuje veřejnost snahu školy o nápravu vzdělávacích a výchovných nedostatků za zbytečné obtěžování. V horším případě i za důvod k fyzické inzultaci vyučujících. Veřejnost formálně uznává potřebu skutečného celoživotního vzdělávání, na druhé straně chápe pod pojmem vzdělání pouze absolutorium příslušného vzdělávacího stupně. O skutečné problémy škol a vzdělávacího systému jeví veřejnost zájem pouze v konkrétních případech, které se občanů jako rodičů bezprostředně dotýkají.

Pozvolný proces zesurovění mysli a skutků části dětí a mládeže probíhá zákonitě v souvislostech porušování a negace tradičních kulturních hodnot ve jménu představ o bezhraniční svobodě individua. Kolektiv prý neexistuje, existuje jen jednotlivec a ten se musí prosadit bez ohledu na okolí. Podobné myšlení sice v důsledcích obhajuje zákon džungle, ale vzhledem k přirozeným lidským pudům bývá pro deprivanty (Koukolík, F., Drtilová, J.: Vzpoura deprivantů) nepochybně přitažlivé. Porušování mezigeneračních vztahů a solidarity, nefunkční rodinné zázemí a ztráta perspektiv vlivem sociálního propadu, soustavná propagace nezadatelných práv jednotlivce v nevyváženosti s jeho povinnostmi, frustrace z nenaplněných ambicí, stres a další duševní choroby jsou jen nedokonalým výčtem podhoubí, ze kterého vyrůstá agresivita dětí a mládeže. Konzumní životní styl propagovaný všemi možnými i nemožnými sdělovacími prostředky, pokřivená hodnotová orientace, která souvisí pouze s virtuální skutečností, citová prázdnota, neschopnost vnímat umění, to jsou další skutečnosti přispívající k utváření osobnosti, která postrádá sociální cítění. Důraz na uplatňování dětských práv postrádá stejnou intenzitu v souvislostech dětských povinností. Vůči sobě, rodičům a společnosti. Každé dítko školou povinné dokáže perfektně vyjmenovat na co má nárok a vehementně se dokáže zadatelných i nezadatelných práv dožadovat. Tato iniciativa však končí, když má právně vybavený potomek vykonat sebemenší domácí práce, případně prokázat výsledky sebevzdělávání. Představa o svobodě bez hranic je stále silně zakotvena a nadále hloupě zdůrazňována bez nezbytného akcentu na nutnost pochopení důležitosti disciplíny a společenského řádu. Požadavek kázně ve škole bývá zesměšňován a zatracován ve jménu jakési svobody projevu a neomezování osobnosti dítěte, jako by tyto zásadní atributy moderní školy šlo zajistit jen v rámci anarchie. Proč by nepříjemné poznání o nutnosti hierarchie ve společnosti musel prosazovat prostřednictvím pracovního práva až zaměstnavatel?

Dítě není malý dospělý. Jeho vnímání skutečnosti bývá prvoplánové, černobílé. Má však slušně vyvinutý pozorovací talent. A jako u každého mláděte se i u těch lidských projevuje enormní touha po uspokojení skutečných i fiktivních potřeb, jejichž naplňování naráží na řadu překážek. I proto děti a mládež často zlobí. Nedospělci neposlouchají dospělé. Bývají drzí a arogantní, sprostí a necitliví. Kradou, šidí, jsou líní a neučí se. Když se učí, tak málo a špatně. Případně podle špatných osnov, učitelů, učebnic, škol a špatného školství vůbec.

Jak málo si my dospělí uvědomujeme základní fakt, že škola není jen základem života, ale život sám. Zda je vůbec reálné zásadně ovlivňovat ten skutečný život kolem nás a jeho negativa léčit prostřednictvím i těch nejdokonalejších výchovných a vzdělávacích institucí. Jak málo usnadňujeme škole a jejich zaměstnancům jejich velmi obtížný úkol a nakolik přitom chápeme základní pravdu, že kvalitní výchovu a vzdělání budoucích generací může zabezpečovat škola jen v souladu s funkční rodinou a fungujícím státem.

Školství za Nepálem

Kvalitu vzdělávacího systému hodnotíme často jakoby z vnějšku. Rodiče a ostatní veřejnost směřuje kritické výhrady při výchovných a vzdělávacích debaklech zásadně vůči škole a učitelům, málokdy do vlastních řad. Kritické hlasy na adresu učitelů nejsou vedeny vždy jen čistými úmysly se snahou hledat nápravu daného stavu. Jak známo jen málo z toho kolem nás i v nás je dokonalého. Navíc kritické oko našince vidí většinou věci a jevy skutečnosti černější než antracit, zatímco objektivní pohled se často blíží spíše odstínům šedi s malými bílými skvrnami. A tak i pohledy na naše školství z různých zorných úhlů skýtají řadu možností vidění. Jinak bude hodnotit školu a její pracovníky matka premianta, jinak rodičovství repetenta, přičemž zjištěný odstín černi může být v druhém případě kupodivu i světlejší. Málokdo z občanů přizná škole její podíl na svém polidštění. Zkrátka to, co umíme, máme většinou po příbuzných. Naši politikové a jiné významné osobnosti byli většinou zlobiví žáci se sníženými stupni z chování. Lze jim to věřit, neboť mnohdy k výrazným změnám dodnes nedošlo. Při hodnocení školy se rádi dopouštějí i faulů. Miloš Zeman už před léty tvrdil, že naše školství je v mezinárodním srovnání co do úrovně někde za Nepálem. Metoda ozdravění vzdělávacího systému prostřednictvím vyházení učitelů ze škol není nikterak nová. Navrhovali ji v minulosti i samotní ministři tohoto resortu. Jeden z nich, jistý Emanuel Moravec doslova napsal: "V této chvíli bych chtěl mít v ruce hůl a mlátit hlava nehlava pány vychovatele od generála až po učitelského frajtra. Česká mládež se potřebuje připravit na velké úkoly, které malý národ ve velké Evropě může překonat jen vysokou kvalitou. K tomu potřebuje jiný vychovatelský sbor než ten, který mu odkázal starý, poražený svět." (Pryč s vychovatelskou chamradí. In.: Moravec, E.: Tři roky před mikrofonem. Praha 1942, s.223)

I nedávná minulost přinesla pozoruhodné návrhy na revoluční změny. Jeden z bývalých ministrů školství Vopěnka označil pětinu vyučujících za neschopnou vykonávat povolání, a to na základě jejich předpokládaných nedostatků v elementárních počtech. Uvažoval rovněž o propuštění osmdesáti tisíc učitelů. V jeho šlépějích kráčel i ministr Pilip, jehož vztah k zaměstnancům řízeného resortu byl skutečně pozoruhodný. Ještě štěstí, že post ministra školství opouštějí stranami vybraní politikové rychleji, než stačí některé své záměry uskutečnit. Bylo jich už požehnaně. Ministrů i záměrů.

Politikům při jejich snažení "propagovat" práci pedagogů zdatně sekundovali i mnozí novináři. Veřejnost se ve všech sdělovacích prostředcích poměrně často dozvídala, že při legitimních snahách učitelů o lepší platové ohodnocení roztáčejí inflační spirálu. Při organizaci ukázněných nesmělých učitelských stávek si zase brali jako rukojmí nevinná dítka. Mnoho papíru bylo popsáno na téma delší učitelské dovolené a výhodné pracovní doby. Kupodivu se méně často občané dozvídají, proč se školství stále potýká s nedostatkem aprobovaných vyučujících. O zdravotním stavu učitelů, zejména o druzích chorob z povolání se v našem tisku také příliš nepíše. Méně často byli občané informováni o úspěších našich středoškolských studentů na různých mezinárodních odborných olympiádách, jen občas se dozvídáme o průběhu adaptace našich studentů na zahraničních školách. Čtenáři by možná také přivítali informaci, kdo vlastně řídí školství.Tak složitý organismus, který ovlivňuje svým způsobem značnou část populace přímo a většinu populace nepřímo. Je to příslušné resortní ministerstvo s tím krkolomným názvem Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy? Jak asi onen úřad s několika stovkami zaměstnanců řídí "přifařené" oblasti mládež a tělovýchovu, když za tímto účelem ve společnosti fungují společenské organizace. Představa, že někdo z pozice ministerstva dokonce řídí mládež, je obzvlášť zábavná. Jaké jsou asi výsledky tohoto řídícího procesu vcelku i potažmo pracovních činností ministerských řídících pracovníků. Jaký podíl na řízení mají zřizovatelé a příslušné odbory školství na krajských úřadech a úřadech pověřených obcí. Určitě by ale občané měli vědět, kolik procent HDP je určeno na školství ve vyspělých státech a kolik u nás. I pravidelná informace o hospodaření s přidělenými finančními prostředky by mohla být zajímavá. Zejména s ohledem na skutečnost, kolik peněz jde přímo na financování výuky.

Snad by bylo potřebné připomenout všem reformátorům a záludným kritikům, že školství je značně konzervativní organismus. Jakékoliv zásahy do jeho struktury a obsahu vyžadují čas a dokonale promyšlenou taktiku i strategii. Změny jsou potřebné a nezbytné v každém společenském organizmu. Jde jen o maličkost. Aby navrhované změny a jejich postupná realizace skutečně přispěla k rozptýlení obav Andrease Schleichera, šéfa odboru vzdělání OECD, který už před dvěma roky prohlásil, že Evropa prohrává v souboji se světem o vzdělání. Pokud tento trend bude pokračovat, ujede "starému kontinentu" vlak v oblastech špičkových technologií a metod, a to nejen ve prospěch USA, ale také Číny, Japonska. Indie, ba i Koreje. Aby nakonec neměl pan Zeman a jeho poradci po dvaceti letech pravdu. Nepál se také rozvíjí.