9. 7. 2008
Karamazovi: Profesionální záznam divadelní inscenace
Nový Zelenkův film Karamazovi je po jeho Knoflíkářích (1997) určitým zklamáním. Samozřejmě, po jedenácti letech jsou Karamazovi svým zpracováním daleko zralejší a profesionálnější, jenže Knoflíkáři byl originálnější film. Zdá se mi, že Karamazovi jsou dalším svědectvím o tom, jak mnozí současní čeští filmaři nemohou najít nosná témata ze současnosti. Film je to po technické a profesionální stránce velmi zralý, jenže co přináší nového? Je to velmi dobře realizovaná televizní inscenace divadelní hry pro pondělní večer. |
Při sledování Dostojevského poněkud emocionálně přehnaného dramatu jsem vzpomněl na Milana Kunderu, který si v úvodu ke své hře Jakub a jeho pán stěžuje na přehnanou, "východňárskou" iracionální emocionalitu u Dostojevského, nemůže ji snést a dává přednost francouzské racionalitě z osmnáctého století. Nemohu než s Kunderou souhlasit. Hysterie Dostojevského postav ("Zabiju!" "Zabiju se!") je mi cizí, kromě toho to vytváří nebezpečný a do určité míry falešný ruský stereotyp: znám mladé Rusy, jejichž citlivá a přemýšlivá mentalita je na hony vzdálena této teatrální emocionální hysterii. Nicméně je nutno zdůraznit, že herci hrají vynikajícím způsobem a velmi dobře byla vybrána i scenérie, kde se inscenace odehrává - polorozpadlé prostředí dnes jen částečně funkčních oceláren v Nové Huti u Krakowa. Obrovské háky, jimiž se zřejmě přepravovaly žhavé ingoty, slouží jako hrozivá a výstižná metafora Dostojevského háků, jimiž jsou v jeho textu stahováni lidé do pekla. Zelenka a jeho "spoluscénárista" Evald Schorm (snímek vznikl podle Schormovy divadelní hry) se film pokusili naplnit určitými zcizujícími, postmoderními rysy. Herci tedy v prostoru ocelárny hrají, ale zároveň v přestávkách představuji "sami sebe" ("fiktivně skutečné" české herce) - do místa dojíždějí z Prahy autobusem, jsme svědky jejich rozhovorů v provizorní maskérně, jeden herec chce utéci do Prahy, protože zapomněl, že tam má noční natáčení. Prostor Nové Huti je i nebezpečný - to je naznačeno polskou produkční hned po příjezdu: vysvětlí hercům, že těsně před jejich příchodem spadl z ochozu kolem tovární haly malý chlapec, syn jednoho z dělníků, vážně si poranil páteř a lékaři v nemocnici bojují o jeho život. Představení Dostojevského sledují v hale zpovzdálí různí dělníci, zejména se kamera soustřeďuje na otce vážně zraněného chlapce. Cynici - herci z Prahy spekulují o tom, zda je to celé provokace: jak se může otec, jehož syn je vážně zraněn, poté, co dostal takovou zprávu, dívat na představení Dostojevského? Nevymyslel si celý incident se zraněným chlapcem pražský režisér, aby dostal ze svých herců co nejintenzivnější výkon? Není tomu tak - po určité době přichází zpráva, že chlapec v nemocnici zemřel a postávající dělník se zastřelí. Stává se tak mimoděk další postavou předváděného dramatu od Dostojevského. Dobře, je to efektní představení. Jenže co z toho? Jakou novou myšlenku přináší toto relativně pietní zpracování klasického díla? Nad čím nás to nutí k zamyšlení? Že lidé zápolí s hysterickými, nezvladatelně emocionálními hlubinami své mysli? Že nevědí, zda existuje Bůh či ďábel? Že trpí efektními epileptickými záchvaty a že si se svou existencí na této planetě nevědí rady? Je to efektně vyjádřeno, ale myslím, že to už víme. V rozhovoru pro karlovarský Festivalový deník uvedl Zelenka, že ho na Karamazovových zaujalo, "Co se stane, když ve jménu našich idejí, podle našeho návodu, někdo zavraždí jiného člověka. Jsme za to zodpovědni? Je inteligent zodpovědný za chování blbců?" Potíž je, že celé divadelní představení je stylizováno do tak silné panoptikální emoce, že divák se soustředí na příznakové emocionální výstřelky postav a není schopen brát vážně jakýkoliv pokus o filozofičtější tázání. Ten je zpochybňován i tím, že herci vystupují ze svých rolí, takže "vážný" filozofický obsah filmu je otřesen hned dvakrát. "Čeští politici, to jsou takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů," konstatuje Zelenka. Je mi líto, z filmu Karamazovi toto poslání nevyplývá. Nejzajímavější je Zelenkův flirt s postmoderními prvky, jeho snaha Dostojevského děj zcizovat. Jenže, ono je to všechno vlastně tak krotké. Svými postmoderními prvky připomínají Zelenkovi Karamazovi britský film o Tristramu Shandym, natočený podle románu Laurence Sterna, Cock and Bull Story, který se před dvěma lety také promítal na karlovarském filmovém festivalu (a který je běžně mezinárodně k dispozici na DVD). Jenže jak brilantně začlenili britští tvůrci postmoderní prvky do tohoto klasického díla! Zelenkovi Karamazovi jsou v tomto smyslu jen slabý odvar. |