Nové vedení Letní filmové školy má plné právo akci převzít a vést ji jinak, než byla vedena dosud. Potíž je jen to, že nové vedení projevilo při organizaci filmovky letos dost podstatnou nezkušenost (což je s podivem, protože mnozí z nich se podíleli na organizaci festivalu i v minulosti). Ta vyústila ve značné problémy pro publikum. Do sálů se muselo chodit až hodinu předem a dlouho čekat v sále na představení. Kdo přišel později, už se do kina nedostal. To platilo tak do čtvrtka -- do pátku; ke konci týdne situace polevila: dost účastníků, zdá se, už odjelo. Jeden host festivalu se mi svěřil, že se mu za celý týden podařilo dostat se jen na jediný film. Vysvětlil jsem mu, že prostě musí do kina chodit hodinu předem. Odpověděl: Ale to já dělat nebudu.

Jak už jsme na tomto místě referovali, dlouhé fronty před kiny způsobila chaotická dramaturgie: potenciálně divácky atraktivní filmy byly nasazovány do malých sálů, zatímco se ve velkém sále hrál experimentální projekt. Divácky atraktivní filmy neměly často reprízy v letních kinech ve městě, kde se letos hrály ke zklamání diváků většinou filmy experimentálnější. To vedlo k tomu, že z letních kin diváci zklamaně odcházeli. Problémem byly na letošní filmovce i tzv. lektorské úvody. Diváci několikrát lektory vypískali.

Z Korčova rozhovoru ve Filmových listech je zřejmé, jak chce s kolegy koncipovat filmovku v budoucnosti. Jiří Králík byl v minulosti zkušený organizátor "populista". Dokázal zkombinovat prezentaci vysoce uměleckých filmů s divácky atraktivními akcemi. Zdá se, že filmovku nyní ovládli "filmoví teoretici". Je pravděpodobné, že budou chtít v příštích letech koncipovat LFŠ jako spíše malou, odbornou, "esoterickou" akci pro zasvěcence. Tato tendence se projevovala už v letošním katalogu Letní filmové školy, jehož informace byly omezeny na úzkou vrstvičku zdrojů z okruhu "lidí, s nimiž jen my mluvíme". Přitom je na pováženou, že katalog projevil určitou míru ideologické zaujatosti: mezi lidi, s "nimiž my mluvíme", patří přirozeně Karel Schwarzenberg a lidé kolem časopisu Respekt. Úvodů před filmy bylo relativně málo, aspoň při představeních, které jsem navštívil já. Tam, kde byl přítomen moderátor, občas znepokojivým způsobem projevoval xenofobní rysy: ironizoval otázky z publika, které mu přišly "jiné". Je zajímavé, že takto uzavřeně se dnes v ČR chovají mladí lidé.

Zaujal mě tento výrok v rozhovoru s Petrem Korčem ve Filmových listech: "Tentokrát je program mnohem náročnější a není tak atraktivní, co se týká efektnosti filmů nebo doprovodných akcí." Je to příklad konvenčního myšlení kavárenského intelektuála: Filmy jsou buď "náročné", a pak musejí být "neatraktivní" (čti: pro běžného diváka nudné), anebo jsou "atraktivní", a pak to nás, "intelektuály" neuspokojuje.

Naštěstí program letošní Letní filmové školy tento konvenční pohled sám zpochybnil. Dokonalým příkladem byla retrospektiva díla německého režiséra Veita Helmera, jehož filmy byly právě důkazem, že dílo může být intelektuálně náročné a zároveň nesmírně divácky atraktivní. Tyto filmy také vyvolaly velký zájem publika, který filmovka jen těžko zvládala.

Navzdory výše uvedeným problémům je férové program letošní Letní filmové školy pochválit. Jezdím do Hradiště, abych získal přístup k jinak nepřístupným českým snímkům z Národního filmového archivu, které by dávno měly být k dispozici na DVD. V minulých letech byla pro mě například objevem Jasného Touha, letos to byly filmy natočené podle děl Pavla Kohouta, zejména vynikající snímek Sedm zabitých.

Velmi užitečná byla letos v Hradišti už zmíněná retrospektiva filmů Veita Helmera. Bohužel LFŠ prezentovala současnou českou filmovou produkci jen útržkovitě, přesto bylo dobré potvrdit si, že Michálkův film podle stejnojmenného díla Emila Hakla O rodičích a dětech je pozoruhodné, citlivé, velmi dobře natočené dílo. Jiným vrcholem LFŠ bylo složité dílo španělského filmového režiséra Julia Medema. Po poněkud váhavém startu (film Seznam cizoložnic) se jako zajímavé a podnětné, i když svým zpracováním někdy trochu kontroverzní, jevily filmy polského režiséra Jerzyho Stuhra. Nejposlednější z nich, Počasí na zítra (2003) v neděli odpoledne důstojně zakončil Letní filmovou školu vynikající satirickou komedií o korupci a podvodnosti v dnešním svobodném Polsku, která by si býval určitě zasloužila komerční distribuci v ČR.

Kohout, Menem, Helmer, Stuhr. Navzdory frustraci z dlouhých front bylo proto užitečné Letní filmovou školu navštívit. Doufejme, že nové vedení filmovky problémy v příštích letech překoná a dosavadní kvalitu předváděných filmů nesníží soustředěním se jen na nejobskurnější experimenty pro filmové teoretiky. Celkový verdikt musí znít: letošní LFŠ byla slabší a jaksi mrtvější, než bývaly předchozí akce za Jiřího Králíka, přesto však nebyla špatná. Je na organizátorech, zda se z letošních chyb poučí a co z festivalu, který od Králíka převzali, v budoucnosti udělají.

PS. Vydávám toto v neděli odpoledne v kavárně v jednom kině v Uherském Hradišti. Vedle mě právě hovoří zaměstnanci zdejšího bufetu. Jeden z nich v tuto chvíli sdělil druhému: "Letošní filmovka byla úplně na hovno. Asi padesát lidí mi řeklo, že filmy byly na piču, organizace byla na piču a že už sem příští rok nepojedou."

Zřejmě budou mít organizátoři těžký úkol, aby se jim LFŠ v budoucnosti nerozložila. Držíme jim palce.