Až po promítání skoro dvouhodinového filmu Roberta Sedláčka o demokratické revoluci v Československu r. 1989 se dostalo v důsledku poněkud pochybné dramaturgie na Letní filmové škole v Uherském Hradišti k prezentaci k projektu Zuzany Dražilové Dcery 50. let.

Vždycky, když vznesu námitku, že se v dnešní České republice bohužel většinou nedaří zprostředkovat hrůzy komunistického útlaku v Československu za stalinismu generacím, které to nezažily (typickým příkladem jsou poloamatérské filmy Kristýny Vlachové), stávám se terčem útoků antikomunistů, kteří jakýmsi logickým zkratem dospějí k názoru, že protože mě uráží nedostatečnost zpracování drastických zkušeností lidí, kteří trpěli za komunismu, snažím se tím bagatelizovat samotný útlak. Je to, jako by se aktualizovalo staré heslo z 19. století "Co je české, to je hezké" v tom smyslu, že kdokoliv natočí nějaký antikomunistický film, už svou podstatou to musí být vynikající dílo a ten, kdo kritizuje jeho nedostatečnost, je přece komunista.

V případě "Dcer z 50. let" musím deklarovat střet zájmů, protože jednou z postižených žen, vystupujících v tomto projektu, je moje sestřenice Ludmila Voříšková ZDE ZDE. Vím tedy z osobní zkušenosti, jak traumatickou životní zkušeností prošla moje sestřenice i celá její rodina, poté, co byl po příchodu stalinismu do Československa zatčen její otec, katolický intelektuál Rudolf Voříšek, který po práci v uranových dolech zanedlouho ve vězení zahynul. Proto mi velmi záleží na tom, aby bylo svědectví osob, postižených tehdejším režimem, zpřístupněno dnešním lidem co nejpřesvědčivěji a nejefektivněji.