Užitečné mýty

Oficiální příběh známe. Vlastimil Pechanec, podle jedněch nejzběsilejší násilník a postrach všech místních Romů, podle druhých rytířský obránce bílé rasy, ranou nožem zabil Otu Absolona, podle jedněch bezúhonného občana, podle druhých nebezpečného kriminálníka. Policie odvedla údajně skvělou práci, když vraha okamžitě dopadla a usvědčila, justice ho tvrdě, leč spravedlivě odsoudila a svitavští Romové si prý oddechli, protože nebezpečí pominulo.

Nic z toho není pravda. Pechanec, ač se na incidentu podílel, není skutečný vrah. Není to ani zběsilý násilník, ale nešťastník, který se zoufale snaží vykompenzovat svůj původ z rozvrácené rodiny z nejnižších vrstev a někam se zařadit, a je proto snadno zneužitelný. Absolon a jeho rodina nebyli nikdy žádní světci a vedle hlavní příčiny incidentu („černí“ si dovolili vstoupit do podniku pro „bílé“) tu mohly figurovat i další motivy. Policie od začátku vyšetřování manipulovala a kryla skutečného vraha a další spolupachatele. Státní zastupitelství podpořilo tuto zmanipulovanou verzi a soud navzdory jasným důkazům, že vše bylo jinak, vynesl nespravedlivý rozsudek. Skuteční vrazi jsou dál na svobodě a Romové si nejenže neoddechli, ale naopak mají o další důvody navíc bát se a nevěřit většinové společnosti. Přitom si za to ale do značné míry mohou sami, protože podlehli nátlaku a spokojili se s náhradním obětním beránkem.

Navenek jsou ale všichni spokojeni – rasisté mají svého mučedníka, policie a justice se pyšní údajným úspěchem, veřejnost má pocit, že stát se konečně rozhoupal a začal nekompromisně stíhat diskriminační násilí, profesionální obhájci lidských práv mají další případ, na který mohou čerpat zahraniční granty, a antifašisté z alternativní scény mohou pořádat další rádoby konfrontační akce. Když říkám všichni, nepočítám do toho samotné Romy – ale ti se už tradičně ve většinové bílé společnosti jako samostatný svéprávný subjekt nepočítají. Pokud se o nich uvažuje, tak obvykle jako objektu více či méně dobře míněné manipulace (pokud ne rovnou jako o škodné, kterou by bylo nejlépe odstranit).

Každá z výše uvedených skupin dává přednost své verzi. Pravda, která, jak už to bývá, není tak schematicky černobílá, zajímá málokoho. Máme radši báje a legendy, které našemu apriornímu vidění světa vyhovují lépe než složitá a nejednoznačná realita. Přitom tento případ umožňuje vrhnout světlo na pochybné praktiky v postupech policie, státních zastupitelství a soudů, zbavit se falešných iluzí o fungování spravedlnosti, jež přetrvávají i u těch, kdož jsou jinak vůči fungování establishmentu kritičtí. Kauza má i jeden aktuálně politický rozměr – názorně demonstruje, jaké osobní kvality a způsoby rozhodování sehrály zřejmě rozhodující úlohu při nahrazení nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která se odmítala podrobit politickým tlakům, někým povolnějším.

Krvavá diskotéka

Díky možnostem, jež mi skýtal statut účastníka trestního řízení, je možné rozkrýt kamufláž, kterou vyšetřující orgány zahalily celý případ. Přes jejich usilovnou snahu zakrýt účast dalších spolupachatelů útoku na skupinu Romů, včetně krytí skutečného vraha, se díky rozporům ve spisovém materiále a možnosti vyslechnout svědky znovu před soudem a v neposlední řadě i díky objektivitě znalců z oboru soudního lékařství podařilo zrekonstruovat skutečný průběh událostí.

Především se nejedná o čin jednotlivce, jak se snaží předstírat závěry vyšetřování i rozsudek soudu, ale o akci organizované naziskinheadské skupiny. Nebyl to sice předem plánovaný a organizovaný útok, ale i zde sehrála hlavní roli diskriminační ideologie. Akci inicioval vůdce skupiny, který do ní postupně zapojil ostatní členy s tím, že je to jejich povinnost ochránců bílé rasy.

Na diskotéce v restauraci známé jako „Dělnický dům“ se v oné inkriminované době krátce před půlnocí nacházeli nejméně čtyři členové skupiny vystupující pod názvem „Skinheads Svitavy“. Iniciály SS, patřičně zdůrazňované, jednoznačně vypovídají o jejím ideovém zaměření. Pod tímto názvem se v minulosti účastnili naziskinheadských srazů a sami organizovali menší regionální akce. Příchod skupinky Romů byl výjimečnou událostí. Přivezla je sem česká přítelkyně družky Oty Absolona a matky dvou jeho dětí, též Češky. Důvod jejich návštěvy byl rovněž výjimečný a velmi smutný. Mělo jít vlastně o jakousi rozlučkovou oslavu před odchodem Absolonovy družky, která byla v pokročilém stádiu rakoviny, na onkologickou kliniku, odkud se už také nemusela vrátit (také skutečně do roka zemřela – tato tragédie rodiny, z níž zůstaly jen dvě malé děti, bohužel leží stranou zájmu).

Před vchodem do restaurace postával vůdce SS Robert Homoláč (jinak z místní prominentní rodiny a synovec soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové), kterého krátce předtím personál vyvedl ven, když v jednom ze svých obvyklých záchvatů agresivity začal napadat ostatní hosty a dokonce se pokoušel zapalovat jim oděv. Příchozím Romům se pokusil zabránit ve vstupu s tím, že podnik je jen „pro bílé“. Když ho ti rázně poslali „někam“, Homoláč se odebral dovnitř pro posily. Zatímco ostatní Romové zůstali u vchodu, Absolon šel dál dovnitř lokálu. Jeho družka i s přítelkyní se v té době ještě zdržovaly venku u auta, kterým přijely. Absolon se zatím v půli cesty k baru střetl s přicházejícím Pechancem, kterého již evidentně povolal Homoláč. Podle očitých hodnověrných svědků, nepatřících ani k jedné ze střetnuvších se skupin, se napravo od Pechance vyskytovala postava, jejíž popis odpovídal Homoláčovi, a hned u pravého boku Absolona seděli na vyvýšených schodech vedoucích do vedlejšího sálu další dva členové SS.

Pechanec zaútočil pěstmi na Absolona. Ten zdvihl obě ruce, aby se kryl před jeho útokem. V tom okamžiku mu do odkrytého boku někdo zasadil ránu nožem, vedenou značnou silou, takže se dostala až k bederní tepně. Ránu mohl zasadit kterýkoli z ostatních tří členů SS, rozhodně však ne Pechanec. To vylučují výpovědi věrohodných svědků i pozice, v jaké se účastníci incidentu nacházeli podle na místě provedené rekonstrukce. Rozhodující je pak závěr znaleckého posudku, který uvádí, že z této pozice Pechanec nemohl smrtelnou ránu zasadit. Příznačné je, že vyšetřovatel znalci při zadání posudku výsledky rekonstrukce ani výpovědi svědků nepředložil. Znalec se měl možnost s nimi seznámit až při hlavním líčení před Krajským soudem v Hradci Králové po mém upozornění na tuto zásadní vadu a požadavku na její odstranění. Předseda senátu tedy musel přerušit jednání a znalec se po prostudování jemu dosud neznámých materiálů vyjádřil jednoznačně pro nemožnost zasadit z dané pozice onu ránu. Na tom setrval i v později vypracovaném novém posudku a stejně se vyjádřil i přizvaný další znalec. Soud se s tím později pokusil vyrovnat tak, že zpochybnil výpovědi svědků.

Absolon ještě stačil vyběhnout ven před restauraci a tam se složil, obklopen svými přáteli, kteří vyběhli spolu s ním. Zůstal ale při vědomí a jen opakoval: „Někdo mě bodl.“ Pechance přitom dobře znal. Při vědomí se nacházel ještě i po převozu do nemocnice, ale ani zdravotnický personál, ani nikdo jiný neslyšel, že by Pechance obvinil. Naopak celá řada svědků z řad českých hostů v tu chvíli označila jako útočníka s nožem Homoláče, a to i policejní hlídce, která na místě zasahovala. Protože zpočátku vypadalo Absolonovo zranění jako lehké a celý incident jako bagatelní hospodská rvačka, incident tu noc vyšetřovala pouze tříčlenná policejní hlídka, které shodou okolností velel strýc jednoho na místě přítomného člena SS. Absolon přestál i operaci, ale druhého dne v nemocnici zemřel. Teprve tehdy se vyšetřování ujala kriminálka.

Obzvláště podařenou ukázkou manipulace je úřední záznam, který o incidentu sepsala zasahující hlídka. Útočníkem měl prý být neznámý skinhead jménem Roman. Další svědkové ho měli vidět, jak prchal z místa činu. Homoláč měl ležet úplně zpitý pod stolem a nebylo ho možné vzbudit. Jak se později před soudem ukázalo, nikdo z nich nic takového neviděl a ani tak nikdy nevypovídal. Naopak viděli, jak policisté s Homoláčem komunikují, a když ho někteří označili jako pachatele, předváděli ho k jakési improvizované rekognici.

Náhradní oběť

Celá řada další rozporů, které zde není možné pro nedostatek místa rozvádět, potvrzuje záměr krýt další účastníky incidentu. Upozorňoval jsem na to jak vyšetřovatele, tak posléze tehdejší šéfovou Krajského státního zastupitelství Renatu Veseckou, která případ osobně převzala. Přestože se podařilo poměrně rozsáhle předávat informace médiím – vedle zpravodajství televize a rozhlasu to byly rozsáhlejší články v Lidových novinách a Respektu, rozhlasové besedy s Veseckou a tehdejším náměstkem ministra vnitra pro trestní řízení Antlem aj., nepodařilo se vyburcovat veřejné mínění ani zorganizovat nátlakové akce, které se v minulosti u obdobných případů ukázaly jako velice užitečné. Ovlivnit se bohužel nechali jen sami Romové. Nemohu se jim ani příliš divit. Tváří v tvář soustředěnému nátlaku změnili své výpovědi, a ač mě původně sami jako první upozornili na temnou postavu Roberta Homoláče, posléze jako jediného účastníka incidentu, včetně oné slovní přestřelky u vchodu do restaurace, která stála na samém počátku, označili Pechance, tohoto parvenu, který je podobně jako oni z okraje společnosti. Zkušenost jim velela „nečůrat proti větru“, a tak se spokojili s rituálem náhradní oběti.

Osobnostní profily Pechance a Homoláče, mezi nimiž byla jakási pokřivená podoba vztahu bohatého pána a oddaného služebníka, ochotného brát na sebe i jeho viny, ukazují jako na psychopatického násilníka na Homoláče, zatímco hlavním problémem Pechance je nízká inteligence, špatné rodinné poměry a zanedbaná výchova – handicapy , se kterými se usilovně snaží vyrovnat, což se mu do určité míry začalo v poslední době dařit. Ovšem závislost na naziskinheadském hnutí, které mu poprvé v životě dalo pocit vlastní ceny a důležitosti, mu brání překročit meze, určené počátky jeho „politické“ kariéry, kterou začal jako vlajkonoš Sládkových republikánů a účastník pogromů na Romy.

Obrázek, který si podle tohoto případu můžeme udělat o fungování spravedlnosti v tomto státě, je dost děsivý. Může se někomu zdát jako těžko uvěřitelný, ovšem tam, kde dojde ke střetu se zájmy lidí s větším podílem na moci, to není nic neobvyklého. S obdobnými, ba ještě nechutnějšími praktikami jsem se setkal i při ostatních kauzách, kde jsem zastupoval oběti diskriminačního násilí jako zmocněnec poškozených. Utvrzuje mě to v přesvědčení, že jediným řešením je hledat cesty k takovému uspořádání společnosti, které znemožní, aby si kdokoli mohl uzurpovat nekontrolovanou moc nad druhými.

Tento článek kupodivu nevyšel v Mladé frontě Dnes, Právu nebo Lidových novinách. Tedy v listech, které samy sebe označují jako "seriózní". Vyšel v listu daleko skromnějším, který sami pro sebe vytvářejí lidé, vyznávající antiautoritářskou vizi světa - vyšel v anarchistickém časopise A-kontra 3/2007. Napsal ho člověk, který stál ještě před "sametovou" revolucí u formování české anarchistické scény. Člověk, který za obhajobu práv druhých proti nespravedlnosti mocných dostal jedno z vysokých vyznamenání v oblasti lidských práv - cenu Franitška Kriegla.