Ve zdravotnictví jsou veliké rezervy. Až bude celé privatizované, tak tam nebudou žádné. Kde nic není, ani smrt nebere. Všechny ty dosavadní zdravotnické reformy byly neúspěšné, protože je pořád ještě co brát.

Privatizace zdravotnictví je tedy neúspěšná. Hlavně kvůli lidskému faktoru, který zde stále zavází a selhává.

Zopakujme si všeobecně známé hlavní principy zdravotnictví:

Zdravotnictví není k léčení nemocných, ale k tvorbě zisku. Ideálním stavem je tvorba zisku, bez jakýchkoliv nákladů a výdajů. Hlavní výdaje ve zdravotnictví tvoří léčba pacientů. Čím více tyto výdaje snížíme, tím lépe, neboť zdravotnictví tím bude více ziskové a úspěšné. Zatím se to příliš nedaří, a ve zdravotnictví jsou stále velké rezervy, a proto tam tečou nervy.

Masivní prevence je pro zdravotnictví nežádoucí, neboť jej připravuje o zdroj příjmů z pacientů. Při její převaze by se zdravotnictví zhroutilo. Při převaze nemocnosti ovšem také. Infekce a prevence jsou hlavními pákami zdravotnictví. Pro samé tahání za tyto páky, nejsou na léčení pacientů čas, prostředky a peníze. Co zbývá je pak jen privatizace.

O infekci konzumem i prevencí se stará propaganda. Zdůrazňování prevence je obvykle vedené velmi mdlou osvětou, aby měla ekonomika vždy navrch. Příliš agilní zdravotnická osvěta není žádoucí, neboť by snižovala ekonomické zisky. Když však infekce konzumem příliš bují, takže se zvyšují počty pacientů, a snižují se ekonomické zisky, musíme přiměřeně posílit zdravotnickou osvětu. Nesmíme to však přehnat, neboť ekonomika by tím šla do mínusu.

Potlačování pracovní neschopnosti je reformní krok zcela správným směrem. Bohužel praktické provádění tété reformy selhává na nevhodné způsoby realizace. Demokratizace zdravotnictví pak naráží na závažné problémy, a demokracie pak dostává takříkajíc na zadek.

Zdravotní pojištění je sice povinné, což je naprostý totalitní institut, avšak není povinná pracovní neschopnost u nemocných občanů. Pokud by byla povinná, bylo by vše v demokratickém pořádku. Jenomže to nelze, neboť by se zvyšovaly náklady. Pominme to, že práce schopné a nemocné občany potřebujeme jako bacilonosiče roznášející infekci, a to že všichni občané jsou dnes prokazatelně nemocní.

Takto tedy povinným zdravtním pojištěním a potlačováním pracovní neschopnosti vzniká nedemokratická nerovnováha a dvojí totalita. Nepovinné zdravotní pojištění, které by bylo v rovnováze s nepovinnou pracovní neschopností je úkon sice demokratický, ale nelze jej zavést, neboť by nám zdravotnictví na ztrátu příjmů od pacientů zheblo, a my s ním.

Velmi nešťastnou situací ve zdravotnictví je fakt, že nemocným může být pouze dosud živý člověk a nikoliv mrtvý. Základní zdravotnický zákon praví, že nemocným nemůže být pouze mrtvý občan. Jenomže tento nemůže platit žádné zdravotní pojištění. Z uvedeného zákona však vyplývá, že všichni živí a zdraví mohou být nemocní, a také mrtví.

V konečné fázi úspěšné zdravotnické reformy potřebujeme, aby všichni občané řádně platili co nejvyšší povinné i nepovinné zdravotní pojištění, ale aby nikdo z nich nebyl práce neschopný, a přitom aby všichni byli úředně zdraví, práce schopní, jaksi mrtví, tedy nemocní. Ze základního zdravotnického zákona totiž vyplývá, že jedině mrtvý člověk je úplně zdravým.

Skloubit výše uvedené paradoxy se doposud žádnému ministru zdravotnictví od doby kamenné nepovedlo. Zatím to vždy zastával někdo, kdo nebyl správně na svém místě. Napřed je jmenován ministr, a potom my občané musíme sdílet jeho, nebo jeho chlebodárci určené, nešťastné pokusy o reformy, které za moc nestojí a jsou neúspěšné. Postup je nutné obrátit.

Budoucí ministr zdravotnictví by měl napřed prokázat, že je schopen svoji funkci vykonávat, a teprve potom by měl být do funkce jmenován. Především musí splnit hlavní kritérium, kterým je předložení návrhu úspěšné zdravotnické reformy. Druhým kritériem pak musí být jeho pracovní neschopnost. Nemůže to být teoretik. Musí mít celoživotní praktické zkušenosti s pracovní neschopností. Druhé kritérium splňuje kdekdo, vlastně všichni, kteří se cpou nahoru. Ovšem s prvním kritériem tito všichni pokulhávají. Bohužel, úspěšné řešení zdravotnické reformy znám, ale jsem práce schopný, tak sám šanci nemám. Nejsem však veden sobeckými zřetely, a tak se třeba najde někdo jiný.

Ve zdravotnictví nutno postupovat analogicky jako v meteorologii. Ačkoliv průměrné klimatické teploty každým rokem stoupají, oteplování neexistuje. Nebo je ve zdravotnictví potřeba postupovat stejně jako při změnách vlastnictví. O nic jiného než o vlastnění v našem pozemském životě přece nejde. Například, ačkoliv se při kolektivizaci kradlo, nebyla to zlodějna. Při privatizaci tomu bylo zase naopak. Nebyla to zlodějna, ačkoliv se kradlo.

Podobně bychom měli tedy postupně zvyšovat úřední hranici zvýšené tělesné teploty z 37° C každý kalendářní rok o jeden krok -- tj. o 1° C, s tím, že to žádná horečka není. Není to přece vysoká teplota, ale pouze nic neprokazující teplota zvýšená!

Před odpůrci této klimatizace je pak nutné se pak hájit tak, že průměrné venkovní teploty se každoročně sice zvyšují, ale tím se přirozeně více ohřívá i naše tělo, a proto je nutné zvýšit i hranici úřední zvýšené tělesné teploty. Touto navrženou reformou by se postupně snížila nemocnost až na nulu.

Myslím, že by to tak akorát přesně vyšlo do přechodu naší měny na Euro někdy v roce 2012. Vstoupili bychom tím do nového měnového či změněného prostoru s úplně čistým štítem. O nic jiného, než o závěrečné zúčtování a o peníze přece nejde?

Oteplení společnosti o nějaké ty 4°C nebo o 4% za čtyři roky je naprosto neprůkazné a nehraje v dlouhodobém horizontu, vůbec žádnou roli, zvláště když potom budeme už všichni mrtví, tedy zdraví, a může nám to tedy být pak úplně jedno.