Možná někoho překvapím, ale já si nemyslím, že neviditelná ruka trhu skutečně vyřeší vše. Já trh chápu jako prostor pro svobodnou a dobrovolnou směnu. Existence trhu sama o sobě nenutí nikoho k tomu, aby se ho účastnil. Komplexnost lidských vztahů je natolik obšírná, že je absurdní hovořit o tom, že každá sociální interakce je implicitním obchodem něco za něco. A asi každý z nás se cítí znechucen nad tím, když si jen představí, že by byl účasten třeba nějakého partnerského svatebního obchodu. Má si ale člověk, který říká ano a slibuje věrnost před oltářem, připadat jako zamilovaná smluvní strana anebo jako bezbřehý citový altruista?

Tím se dostáváme k otázce solidarity jako takové. Já jsem plně přesvědčen, že v oblasti zdravotnictví je naprosto nenahraditelná. Už jen z toho důvodu, že se prakticky vždy jedná o otázky života a smrti. Proto je natolik důležitá nejen odborná způsobilost lékařů, ale i jejich celoživotní morální poslání a důvěryhodnost. Problémem je, že to co vydává pan Wagner za zdravotní solidaritu já nazývám falešnou solidaritou. Pokud je řečeno, že zdravotnictví v našem kulturním kontextu vznikalo na charitativní bázi, pak nikomu nebrání nic v tom, aby provozoval charitativní péči i nadále. Myslí si snad pan Wagner o všech doktorech, že se neorientují dle svého individuálního rozumu a etiky, ale že jsou neuvědomělými kolečky v nějakém společenském supermozku? To by tedy znamenalo, že v roce 1993 někdo zatáhl za páku a všichni doktoři začali chápat zdravotnictví jako kšeft, zatímco před tím byli všichni čistými altruistickými "Hippokraty"!?

Kritickým selháním socialistického zdravotnictví je fakt, že se snaží třeba i s dobrými úmysly lidskou solidaritu uměle vnutit lidem v rámci státem řízeného systému. Neboli pomocí přerozdělování zajistit nucený transfer zdrojů mezi bohatými a chudými, zdravými a nemocnými. V této souvislosti se už ani nemluví o zdravotním pojištění, ale přímo o zdravotní dani. A to přesto, že se transfer peněz děje formálně prostřednictvím zdravotních pojišťoven, které mají ale dnes úlohu spíše statických proplácečů faktur. Na druhou stranu, každý chápe, že každé onemocnění do jisté míry pojistnou událostí prostě je. Celoživotní zdravotní stav člověka je z významné části ovlivněn odpovědným přístupem ke svému životnímu stylu.

Co je neblahým důsledkem? Začne logicky i nucené přerozdělování od odpovědných k neodpovědným. Lidé začínají žít v jakési společenské blaženosti, že se o ně stát vždy postará a odborně řečeno morálně hazardují. Důsledky jsou nemilé a pan doktor Wagner je myslím velmi dobře zná. Právě analýza neviditelných dopadů a nákladů obětovaných příležitostí je jedním ze základních úloh předmětu ekonomie jako společenské vědy.

Peníze na léčbu těch, kteří mohli alespoň do jisté omezit svým životním stylem vážnost svých zdravotních problémů, chybí pro léčbu těch, kteří objektivně nemohli své životní tragédii předejít. A právě vůči nim má být namířena ta autentická, netržní ale dobrovolná solidarita nás všech a lékařů především. Ve společnosti je v důsledku toho všeho relativně například mnohem větší podíl lidí, co si neodpovědně ve větší než rozumné míře pletou dýchací trubici s továrním komínem a játra s destilačním zařízením. "Bezplatný" socialismus je nechá ve falešné iluzi, že každý má právo na to nejlepší a nejrovnější. Až přijde na věc, tak bohužel poznají rovnost rovnějších a nesnesitelnou lehkost neodpovědného bytí.

Autentická lidská solidarita musí být morálním posláním. Falešné a nucené solidarity s neodpovědnými se nesmí zneužívat k tomu, aby se socializovaly a potlačovaly principy racionality a efektivity ve zdravotnictví. V opačném případě je solidarita ze vztahů vytlačována a nahrazována socialistickým pokrytectvím. To žije v iluzi, že systémem lze omezit "špinavý" obchod a protekci. "Nadstandard" a výhody si ale lidé kupují velmi rozšířeně prostřednictvím obálkového a sponzorského bypassu. Pokud k tomu lékař svolí, implicitně považuje lékařský úkon za obchod bez ohledu na formální stav. Vytrácí se však nutně tržní transparentnost. Ekonomie zná principy železných zákonů prohibice, které znamenají pro spotřebitele vyšší neoficiální cenu, potenciálně nižší kvalitu, černý trh a nižší dostupnost. Také ale strach a rozčarování pacientů z toho, jestli si skutečně platí rovnost a důvěryhodnost těch, co přísahali na Hippokrata.

Autor je ekonom a externí pedagog na VŠE