Ideologická zaslepenost

Možná by nás nejdříve mělo zajímat, proč vlastně tato smlouva, tolik kritizovaná a zvaná také jako opoziční, vznikla. V dokumentu Tomáše Kudrny a Katky Volné o tom explicitně mluví pouze bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Ve stejnojmenné knize Tabery píše, že byla důsledkem odmítnutí předsedy Unie svobody (US) Jana Rumla vstoupit do vlády s předsedou ČSSD Milošem Zemanem. Správné expozé, ale nechává na okraji některé další věci. A to především věc č. 1. Proč to Jan Ruml odmítl?

Nabízí se hned několik vysvětlení. Jan Ruml byl jako správný exponent Občanské demokratické strany (ODS), jejímž byl členem, infikován chorobou, která se úspěšně šířila nejen touto politickou stranou, ale i novinářským potěrem. Ta choroba by se dala nazvat stručně: ideologická zaslepenost. Nebo ne?

O ČSSD se běžně mluvilo jako o "socanech", byla to skupina srovnatelná s komunisty, ačkoliv bývalými komunisty (tedy těmi skutečně totalitními a z KSČ, nikoliv tolik proskribované následnici KSČM) byly prošpikované všechny strany -- a to včetně ODS.

Velký zastánce ekonomické reformy za ODS Vlastimil Tlustý do této KSČ vstoupil v 2. polovině 80. let (nejpozději v roce 1988, podle různých zdrojů), ZDE. Patrně ho k tomu nevedla ideologická tuhost. Nebo ano? Vůdce bývalé Občanské demokratické aliance, téměř elitní skupiny tzv. konzervativizmu v Československu, ministr hospodářství v ČSFR Vladimír Dlouhý, vstoupil do KSČ v roce 1984. Podle svého kolegy Tomáše Ježka trpěl chorobnou ambiciózností.

Legenda o tom, kterak Dlouhý ještě za časů Prognostického ústavu podával Václavu Klausovi přihlášku ke členství v KSČ, kam se sám za každou cenu snažil vstoupit, už zapadala prachem. Objevila se až v době, kdy se předsedou úřednické vlády po pádu Klausovy vlády na podzim 1997 stal Josef Tošovský, člen KSČ od roku 1976, a dokonce člen Lidových milicí -- ta informace nebyla známa po celou dobu jeho působení v ČNB, ani ve vládě ZDE

Co je vlastně známo o samotném Václavu Klausovi? Tajná bezpečnost na něj vedla 2 svazky, jeden se jmenoval Kluk, a nesla číslo: 7976008, ZDE

Není možná až tak podstatné, kdo byl skutečný komunista a kdo to jenom předstíral, ale spíš to, jaké bylo jeho myšlení, a co opravdu prosazoval. Rozhodnutí Jana Rumla, jednoho z klíčových lidí středo-pravé formace, který se snaží z nějakých ideologických předpojatostí odmítat vstup do vlády se socialisty, je ale do té míry absurdní, že by stálo za přezkoumání -- i s odstupem času. Nebo za tím bylo něco jiného?

Jaké důvody vedly skutečně Jana Rumla k odmítnutí vstupu do Zemanovy vlády? Tabery v knize letmo zmiňuje, že Zeman mohl Rumla jen tak zkoušet, protože nepředpokládal, že by ji Ruml mohl přijmout. Zdá se mi to jako velmi pravděpodobné, a povaze Miloše Zemana by to vyhovovalo více. Ať už to bylo jakkoliv, očekával bych ve filmu výpovědi na kameru alespoň jednoho člověka: Jana Rumla. To, že tam jaksi chyběl, je naprostou záhadou. Nebo snad také -- jako Václav Klaus a Miloš Zeman, odmítl? Těžko se mi to věří, když právě Ruml je jako jeden z mála lidí explicitně citován v celé Taberyho knize.

Obchodník Miroslav Macek měl odvahu do dokumentu jít. Nepatřím k jeho obdivovatelům, ale právě toto svědčí o jeho charakteru. Tento bývalý místopředseda a dosud snad i poradce Václava Klause, se nikdy nebál. Když zmiňuje, kterak za ním Miloš Zeman přinesl na stroji naklepanou opoziční smlouvu, divákovi se možná zatají dech. Ano, tady to začíná být napínavé... Více Macků, chce se mi zvolat! Copak to celé zeditoval jenom jeden člověk? Pamatuji si na hrozen těl kolem Macka v památných dnech tzv. sarajevského atentátu -- a Macek byl vždy vnímán jako skutečný mozek ODS - i na to, kterak se Macek ošíval, když se z chodby podíval ven. Macek nebyl nikdy táborový bojovník...

Pamatuji si ale také na to, že byla onoho podzimu a zimy roku 1997 docela zima. A vím, že dovnitř ve Sněmovní ulici nikdo nikoho nepouštěl ani v okamžik, kdy jeden z davu polil kofolou místopředsedu Ivana Pilipa, který najednou vykouknul z okna. "ODS je Klaus! ODS je Klaus!" křičel dav. Manželka Livia Klausová mne bránila doslova vlastním tělem, když někdo vykřikl: "Novináři lžou!" Triumfální odjezd Václava Klause ze Sněmovní ulice, kde tehdy sídlil štáb ODS, vidím jako dnes. Jeho: "Nebojte se! Nic nekončí. Jdeme dál..." mi přišlo jako z nějakého italského mafiánského filmu.

Je dobře, že tuto situaci dokument připomíná. Chybí tu ale alespoň jeden člověk, proč ne třeba svolavatel manifestace na podporu Václava Klause na Václavském náměstí, kde Klausova žena Livia četla dopis od svého syna? "Čau táto..." začínal. Ten svolavatel byl tehdejší primátor města Prahy Jan Koukal, nynější velvyslanec ve Vídni. Proč nemluví v dokumentu?

Ruml si patrně ve své naivitě myslel, že když bude vládnout se socialisty, zdiskredituje tím tzv. pravicovou politiku. Patří patrně k dřevním dobám české demokracie, že mohly takové názory být součástí politické kultury, sotva pár let poté, co skončil režim, jemuž sloužili mnozí ti, kteří náhle mluvili o konzervatismu, trhu, neviditelné ruce trhu apod. Proti sobě zkrátka stanula zaslepenost na straně jedné, na druhé straně jistý druh pragmatismu.

Vláda Hradu a podhradí

Další závažné téma, které Tabery (a s ním i štáb Kudrny a Volné) naprosto ignoruje, je skutečná role prezidenta Václava Havla. O tom, že například Jan Ruml jako bývalý disident byl Havlovu srdci mnohem bližší než arivistický Václav Klaus, se už popsaly stohy papírů. To, že byl ale Ruml členem ODS, nikoliv Občanského hnutí (OH) nebo ODA, kteréžto formace byly přece ideologicky Havlovi mnohem bližší, je ovšem záhada další. Nebo byl Ruml jen takovým Havlovým pěšákem uvnitř nepřátelského prostředí? Jeden Klausův výrok o tom, že si ho pěstoval jako jediného disidenta uvnitř ODS, tuto skutečnost nepřímo reflektuje.

ODS velmi tvrdě kritizovala Havlovu tendenci vytvářet z Hradu "mocenské centrum". Kdo se ale kdy dostal do bližšího okruhu některých politiků té doby, byl o tomto trendu vždy informován. Předpokládal bych, že se právě tohoto trendu dokumentarista zmíněného filmu dotkne, neboť bez něj to vyznívá velmi ploše. Odstoupení klíčového muže ODS Josefa Zieleniece by nebylo možné bez spolupráce s Hradem. Proč ve filmu nemluvil Josef Zieleniec? Proč se dokumentarista neptá Havla na politické konzultace té doby? Jakou měl ambici Josef Zieleniec? Bez něj přece není možné vidět vznik opoziční Unie svobody!

Role Vladimíra Mlynáře. Bývalý šéfredaktor Respektu, tedy i Taberyho šéf, se jednoho dne jmenováním Tošovského vlády ocitne v pozici mluvčího. Jak je to možné? Bývalý disident Mlynář, o němž měl Klaus prohlásit, že je to "pěkná svině" (zradil ODS a samotného tátu Klause), hrál neméně důležitou roli i v rámci kauzy, kterou potom silně medializoval právě Zieleniec -- to tu mluvím o systému "spřátelených médií", kterých Zielenic v času na ministerstvu zahraničních věcí využíval, a občas také hostil na zámku Štiřín. Každá politická strana dělá své prezentace a novináři by museli být svatoušci, kdyby občas neuzobli nějaký chlebíček. V den, kdy Zieleniec oznamoval na podzim 1997 svoji demisi, si Zieleniec sezval klíčové novináře do své kanceláře, a tam jim svoji demisi oznámil včetně vysvětlení. Běžná Zielencova praxe. To naprosto chybělo jako vysvětlení, když Tabery jednostranně prezentuje Jana Kavana jako člověka, který vyrábí nátlak na šéfa zámku, aby mu dodal seznamy spřátelených novinářů.

Jaký byl vztah mezi Zieleniecem a Havlem? Chtěl být Zieleniec potenciální prezident? Proč zveřejnil kauzu korupce uvnitř ODS? Diplomat Petr Kolář tehdy vystoupil v televizi na podporu svého sekčního šéfa! Tomu se říká diplomatické faux pas, ale v té době, které se začalo říkat "sarajevský atentát", to bylo naprosto normální. Zmíněný diplomat poté nastoupil jako politický poradce u prezidenta Václava Havla. Proč se to divák v dokumentu nedozví? O ambicích velmi kontroverzního Zieleniece jsme se dozvěděli až loňské léto, kdy Sdružení nezávislých kandidátů-Evropští demokraté zveřejnilo jeho ambici kandidovat konečně na prezidenta. Nakonec z toho sešlo... Místopředseda Ivan Pilip, zakladatel Křesťansko-demokratické strany, jež splynula s ODS, rovněž v dokumentu nefiguruje. Byl to ale právě on, který s Janem Rumlem přišel se slavným sdělením o korupci uvnitř ODS.

Bývalý Havlův kancléř a nynější ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg jistě bývá občas vzhůru, ačkoliv zlé jazyky tvrdí pravý opak. Ne, Schwarzenberg nikdy nespí. To, že jeho role v mnoha jednáních, a to převážně nejen jednáních veřejných, je více než zřejmá, svědčí například název jedné výzvy, zmiňované v dokumentu. Ano, Dřevíčská výzva vznikla v Dřevíči. A Dřevíč je kde? Jak oznamuje průvodce Rakovnicka, jde o dobře udržovaný půvabný zámek - ve vlastnictví ministra. Stálo by jistě za informaci, že Karel Schwarzenberg patří k nejmocnějším mužům ve státě, a jeho symbolická dimenze způsobuje, že je téměř nedotknutelný. Nebo jste snad četli nějaký skandál o jeho nové milence? O tom, že je to právě on, kdo vlastní (respektive pronajímá) týdeník Respekt, už se ani nesnažím opakovat -- je to všeobecně známá informace.

Takže otázky jenom prší: Proč v dokumentu nemluví Petr Kolář, Vladimír Mlynář, Ivan Pilip, Karel Schwarzenberg? Každý z nich by divákovi jistě vysvětlil ze svého úhlu pohledu, co se tehdy dělo... Možná bychom byli překvapeni, co bychom se dozvěděli o roli samotného týdeníku Respekt, který není a nikdy nebyl jen tak obyčejným týdeníkem.

Z podhradí se občas ozývaly zvuky nesouhlasu. Byly ale bohužel velmi často koordinovány v centrálách politické moci: ať už to byly sekretariáty ODS, ČSSD nebo také... z Hradu. Poddaným v podhradí se dá prostřednictvím médií leccos nakukat. Občanská společnost totiž v Česku opravdu ještě nedorostla, to ale neznamená, že tu vládnou pouze ti, kteří tahají za tajemné nitky. Některé vztahy ovšem předjímají jednání. Erik Tabery a jeho Respekt nejsou prostě neutrálním hráčem mimo hřiště.

Není prostě únosné vykládat dějství té doby ve prospěch jednoho pohledu, a to jenom proto, že nám sugeruje svoji pravdu sebelépe. Buď tu budeme podléhat idealismu, a budeme některým aktérům věřit, nebo se pokusíme nahlédnout realitu jako výsek soustředných zájmů, a kriticky posuzovat jejich slova a činy. Erik Tabery nám v dokumentu zapomněl říct, že už na začátku filmu není nezaujatým novinářem. Určitě by to ale na chvíli rozsvítil, kdyby nebyl tak zoufale jednostranný...

Občanská společnost v hlavní roli

Na kapitolu o občanské společnosti jsem se velmi těšil. Bylo mi ale při ní natolik trapně, ještě trapněji, než když Tabery listoval na kameru deníkem Lidové noviny, v němž jsem v době pádu Klausovy vlády (podzim 1997) pracoval jako zpravodaj. Měl jsem tedy tu čest vidět, jak se zprávy připravují. A nejen v té době. Některé jsem i sám napsal, respektive, byly editovány... či jak se dnes eufemisticky říká úpravám textů. Vždy jsem velmi trpěl tím, když se novináři vychloubali, a v Lidových novinách jich také nikdy nebylo málo, co všechno vědí ze zákulisí, a jak si s některými politiky tykali.

Přeborníkem na tykání byl právě již zmiňovaný Jan Ruml. Jsou lidé, kteří se při kontaktu s ním proměňují ze zamrzlých sněhuláků v hořící pochodně. Ruml měl a má charisma, ale tykání s ním, byť již několikrát později vyzkoušené, jsem dříve v novinách odmítal praktikovat. Politik Václav Klaus, pokud vím, si nikdy netykal na potkání. Jednomu mému kolegovi, když s ním ještě Lidové noviny přinášely pravidelný týdenní (poněkud propagandistický) rozhovor, vynadal, že přišel na rozhovor v kraťasech. Klaus si dokázal kolem sebe vždy velmi rychle vytvořit auru nedotknutelnosti, a jeho charismatu, založeném na permanentním zkoušení a peskování (jak v časech tzv. rudolfinského projevu poznamenal i tehdejší prezident Václava Havel), dokázal odolat málokdo. V novinách měl kolem sebe vždy houf, nazývaný trochu pejorativně klausjugend, který mu připravoval vědomě nástup k moci. Zadarmo a rádi, protože někteří novináři mají prostě rádi, když mohou své politiky natáčet -- říká se jim nosiči diktafonů.

Část občanské vlny, která přišla v průběhu roku, byla výsledkem nespokojenosti z opoziční smlouvy. Novinář Erik Tabery má pravdu, když ve filmu upozorňuje na některé neblahé rysy této smlouvy, myslím ale, že ji přeceňuje více, než je nutné. Vzpomínám, jaká byla první reakce filozofa Václava Bělohradského, kterému jsem v té době volal. "Zajímavé řešení, nemyslíte?" řekl člověk, který za dobu svého života v Itálii poznal různé formy proměn velmi dynamické italské politické scény.

Korupční praktiky, o nichž mluví, jsou možná ve společnosti uloženy hlouběji, než je tato éra. Je velmi snadný výklad vysvětlovat to jako výsledek opoziční smlouvy. Příprava tzv. vraždy novinářky Sabiny Slonkové, která je vrcholem kriminalizace politických praktik, je ale přece dost obskurní na to, abychom ji věřili v podání made in Tabery. Ta by si zasloužila speciální kapitolu a možná i celý film - je přeci jenom v zóně, kde se až příliš používají tzv. aktivní opatření a jiné fígle z výzbroje zpravodajských služeb. Myslím, že v Britských listech o tom není právě málo článků...

V kapitole o tzv. občanské společnosti ale musím poznamenat, neboť jsem s dovolením některé věci prožil na vlastní kůži, se Tabery plete téměř ve všem. Straní naprosto tendenčně všem těmto iniciativám bez rozdílu, aniž by dokázal rozlišovat různé motivace a charakterizovat lidi a věci. Proč v dokumentu nemluví Martin Jan Stránský, Tomáš Halík nebo Jiří Pehe -- vůdčí duchové iniciativy Impuls'99? Nevešli už by se do stopáže? Kde zůstala jejich hlavní role?

S dojetím vzpomínám například na paní Alenu Filipovou, která patřila k těm, kteří bývají nazývání v žargonu jako "nosiči vody". Nikdy totiž nevynechala žádnou nahlášenou schůzku, aby se nejprve v Impulsu a posléze i v "Děkujeme, odejděte!" nesnažila naplnit dávné masarykovské prerogativy své generace. Její oblíbená historka patřila právě politologu Jiřímu Pehe, kterého pronásledovala všudy, ať už byl na Národní nebo někde jinde. "A najednou jsem ho viděla! Říkala jsem si... 'Je to Pehe, nebo to není Pehe?' A byl to Pehe!" Při těhle slovech se paní Filipová vždy rozzářila, neboť dostihnout politologa Pehe byl její skutečně velký triumf. Snažila se takto dostihnout mnohem více lidí: ať už byli z ODS, ČSSD nebo jiných stran. Mnoho lidí si na ni čas nenašlo... šla jim prostě na nervy. Právě ona je dokladem toho, jak obtížně se vytváří občanská iniciativa.

Občanské iniciativy měly své výšky, ale i své velmi truchlivé konce. Zatímco Dřevíčská výzva byla orientována na dosažení vlivu jedné ekonomické lobby, Impuls'99 měl ambice vyšší. Na jejím počátku stála vzpoura elit kolem časopisu Přítomnost vydavatele Martina J. Stránského, na jejím konci neschopnost vyjít z úzkého kruhu zasvěcených. Iniciativa "Děkujeme, odejděte!", mezi jejíchž šest prvních signatářů patřím, vděčí především režiséru Igoru Chaunovi, že dokázal těm deseti bodům z kavárny, které jsem přinesl, vtisknout téměř mesiášský punc. Jako taková začala a jako taková skončila: nikdo z nás nebyl Mesiáš.

Musím tu ale poznamenat jeden detail. Souvisí se zveřejněním výzvy. To, že jí posléze využil prezident Václav Havel při tzv. přijetí studentů na Hradě způsobilo, že ji veřejnost dodnes vnímá především prizmatem této audience. Východiska "Děkujeme, odejděte!" ale nebyla prohavlovská, ani protiklausovská, ba ani protizemanovská. Byla -- abych tak řekl v dějinném záběru, téměř husitsky -- proti všem. Ne bez ironie tu musím připomenout, že první podpořila tuto výzvu KSČM!

Ve Vladislavském sále 17. listopadu 1999, kde se právě udělovaly metály k výročí tzv. sametové revoluce, jsem ji přinesl pod paží k dalším podpisům. V televizních zprávách České televize zatím odvysílali v přímém přenosu něco, co bylo v onom husitském duchu "proti všem". Jeden ze signatářů, zasloužilý charitativní pracovník Šimon Pánek, mne chytil na chodbě a vmetl mi do tváře: "To jsme si nedomluvili, že to bude proti Havlovi!"

To je pravda, to jsme si vůbec nedomluvili. Šimon Pánek, stejně jako Martin Mejstřík nebo Igor Chaun, další z prvních signatářů, byli vždy přesvědčení havlovci. To není pejorativní označení: měli prostě ke svému "prvnímu demokratickému prezidentovi" velmi emotivní vztah. Výzva ale nebyla ani proti Klausovi, ani proti Zemanovi. To jen novináři, ti věční nosiči diktafonů, tak dlouho chodili do kavárny Slavia, až jim to nakonec Martin Mejstřík a Igor Chaun oznámili. Dostali to, co chtěli. Ale to už je něco, co by si zasloužilo další samostatnou kapitolu...

***

Občas někdo podléhá v přemíře komplikované skutečnosti teorii spiknutí. Ne všechno je jistě náhodné, ne vše je ale snadno uchopitelné, neboť se jaksi v novinářské umanutosti nepočítá s něčím tak banálním, jako je lidská závist, velikášství, slabost ne-li přímo strach. Když budeme na politiku nahlížet objektivem Erika Taberyho a jeho žáků, budeme vidět svět jako střet dobra a zla. Žádný dokument asi nemůže být objektivní, a odpoutat se od osobnosti tvůrce, myslím ale, že by měl zachovávat jistou míru obezřetnosti.

Dokument Vládneme, nerušit! bohužel překročil tuto hranici, ale i hranice elementární novinářské etiky, kde se dopředu nenasazuje psí hlava těm, kteří by naopak mohli mluvit. Protože jinak budeme pouze svědky toho, že se budeme dělit na ty, co s vlky vyjí a ty, co raději mlčí. Protože se necítím být ani vlkem, ale ani beránkem -- rozhodl jsem se k tomu něco napsat. Pohádky jsou krásné, ale nechtějte po mně, abych byl věčným dítětem, které jim stále věří.