Druhým iluzorním předpokladem současných reformátorů je pacientova "svobodná volba" vlastního léčení. Při opravdu vážném zdravotním stavu pacient není většinou schopen adekvátně komunikovat -- natož pak racionálně myslet a rozhodovat se -- zejména v tak složitém oboru, jako medicína, kde je laikem. Základem vztahu pacient -- lékař je (či dosud byla) DŮVĚRA, neboť pacient v rukou lékaře je tvor manipulovatelný a bezbranný. Jak chtějí ekonomové aplikovat dogma svobodné volby terapie v oboru psychiatrie, či chorobných stavů ovlivňujících funkci mozku ? Tuto otázku je evidentně nekorektní pokládat, protože na ni neexistuje odpověď.

Postavit na takovýchto pofidérních předpokladech celou filosofii zdravotního systému je naprostý utilitární alibismus. Drtivá většina pacientů onemocní bez svého vlastního zavinění a proti své vůli -- nebo snad se pan Munzi domnívá, že pud sebezáchovy je slabším motivem, než ekonomická sankce za nezdravý životní styl? Drtivá většina pacientů se touží svěřit do rukou svého vybraného lékaře s DŮVĚROU a nepřeje si být znejisťována pocitem, že se musí rychle vzdělat v medicíně, jinak zahyne v rukou mrchožravce.

Pan Munzi označuje současný systém, jehož etos je garance stejné péče lege artis chudákovi z Wilsonova nádraží, jako úspěšnému podnikateli s politickou konexí -- systém, opírající se o fakt HUMANITY obou těchto extrémních pólů společnosti -- za systém solidarity falešné. Jakou alternativu však nabízí? Selekci dle obsahu peněženky? Mají se z lékařů stát selektoři, jejichž úlohou je nechat nelukrativní KLIENTY (nikoli tedy již pacienty -- jak půvabné "obsazování pojmu") bez patřičné péče trpět, či zemřít? Touží po této změně naše společnost a rozhodla se tak po nějaké diskuzi?

Pokud bylo řečeno, že existence trhu sama o sobě nenutí nikoho k účasti, pak je trh ve skutečné život zachraňující medicíně z povahy věci neaplikovatelný. Nemocný je totiž utrpením NUCEN vyhledat péči, bez ohledu na své vlastní rozhodnutí. Nemoc je krize -- podobná povodni, nebo požáru. Stejně, jako je absurdní představa požárníka, který nejprve zjišťuje stav konta či pojištění osoby v plamenech aby mohl rozhodnout, zda bude zachráněna, je absurdní představa lékaře, který nepodá zachraňující lék lidské bytosti, pokud tento lék existuje -- bez ohledu na aktuální cenu. Pokud by tak neučinil, přestal by totiž být lékařem -- alespoň v tom vysoce etickém smyslu, v jakém je tato profese tradičně vnímána.

V roce 1993 skutečně kdosi zatáhl za páku a změnil parametry systému. Do té doby lékaře příliš konflikt mezi lékařskou etikou a ekonomií nezajímal. Kolik měl prostředků k dispozici v rozpočtovém systému, tolik proléčil. Jeho svědomí zůstalo čisté a jeho etická úroveň neotřesena. Ve chvíli, kdy byla tíha ekonomického rozhodování přesunuta alibisticky z řízení resortu na jednotlivá zdravotnická pracoviště (neexistence standardů léčby), je lékař postaven do konfliktu mezi dva mlýnské kameny: ztrátu vlastní prosperity, popřípadě zrušení neprosperujícího oddělení (za dveřmi číhá "zastupitelstvo" zastupující developerskou společnost) versus etická nutnost léčit lege artis. Tato změna se na chování lékařů evidentně odrazila -- začala jejich selekce dle etické úrovně. Systém byl nastaven tak, aby přežívali dravci bez skrupulí (vzpomeňme na páně Mackův výrok o nutnosti "vystřílet" v lékařském stádu slabé kusy), a pokud se i v tomto systému podařilo přežít odpovědným lékařům, kteří odmítli opustit své pacienty i za cenu vlastního odříkání a nekonečného boje s větrnými mlýny klientelistických zájmů, ekonomicky rdousícíh limitů, knutou neplatících pojišťoven hrozících vypovězením smluv a zbytečných administrativních úkonů, je to malý zázrak. Na druhém pólu lékařské obce se samozřejmě usadila skupina pochybné etické úrovně, prosazující rozvolnění tradiční lékařské etiky a lobující často za ekonomické zájmy jistých politicko - finančních kruhů či své vlastní -- bez ohledu na zájem pacienta. Věcná argumentace tohoto tábora však vykazuje slabost -- proto raději spoléhá na sílu, než na diskuzi. Někdy však jak vidno, se dočkáme i demagogie -- či prosté neznalosti.

Pokud se pan Munzi domnívá, že je třeba lidi motivovat ke zdravějšímu životnímu stylu, aby zbyly peníze na opravdu nemocné, měl by patrně začít u ekonomických podmínek pro distribuci alkoholu a tabáku. Na tomto obchodu státní kasa slušně vydělává (nehledě na producenty a distributory). Tyto prostředky však do zdravotního rozpočtu nevrací.

Trh v medicíně lze z hlediska lékařské etiky připustit pouze v omezené míře tam, kde nejde o život, trvalé následky, nebo utrpení pacienta. T.zn. především estetické, kosmetické, dentální medicíně, sexuologii, některých psychoterapeutických programech, a pod. Pokud začneme pacienty kastovat v přístupu ke zdraví podle peněženky, pak teprve půjde o falešnou -- protože alibistickou -- solidaritu.

Falešnou proto, že na straně poražených bude valná většina občanů, úroveň lékařského stavu i společenský altruismus. Na straně vítězů pak úzká skupina majitelů, sobectví, bezohlednost a "high society", která dosáhne na vysoký standart pojištění. Falešná proto, že naše politická reprezentace nemá mandát k provedení této změny proti vůli a bez vědomí většiny občanů tohoto státu, ani proti garanci práva na bezplatnou lékařskou péči na podkladě všeobecného zdravotního pojištění, jak ji formuluje ústava.

Nejde tedy o nálepku "kritické selhání socialistického zdravotnictví", které lidem dle pana Munziho NUTÍ vysokou míru přerozdělování. Jde o skutečnost, že demokratický stát -- Česká Republika - svými mechanismy dospěl k celospolečenské dohodě, ukotvené v ústavě, která pro specifickou zdravotní sféru vyhradila ODLIŠNÝ princip fungování a stanovila VYŠŠÍ míru přerozdělování, než jaká platí na volném trhu. To, že existují vlivné vrstvy společnosti, kterým toto uspořádání nevyhovuje a pokoušejí se je zvrátit ve svůj prospěch -- prostředky čestnými i nečestnými -- to je ovšem věc jiná.