Musím říct, že při těchto slovech by se ve mně krve nedořezal. Podíval jsem se znovu na toho mladíka, který zdaleka nevypadal jako průměrný ukrajinský dělník, a uvědomil jsem si, jak je člověk vlastně zranitelný. Už samotný fakt, že mne někdo někde viděl, a to dokonce v televizi, sice nezakládá žádný předmětný skutek spáchaného zločinu, ale připadal jsem si v tu chvíli jako přistižený při činu. Celou tu náladu násobila atmosféra blížící se půlnoci, nejvíce ale fakt, že mne poznal někdo, kdo by neměl mít v zásadě o českých dějinných poměrech žádné ponětí. Hluboce jsem se v té lehkovážnosti zmýlil. Ukázalo se totiž brzy, že jsem opravdu v televizi byl, aniž bych o tom sám věděl.

Nešlo ale o žádné aktuální představení, natož přímý přenos, nýbrž pouze a jedině o dokument. Ten dokument se jmenuje: Vládneme, nerušit! Podle stejnojmenné knihy novináře Erika Taberyho ho natočil režisér Tomáš Kudrna. Film, který běžel v repríze na České televizi 2, vidělo 13. července 2008 údajně přes 300.000 lidí.

Viděl ho i Ukrajinec Pavel v kavárně u Máši. Měl jsem tu čest se na něj podívat až na webových stránkách .

Vytrhaný bedekr

Vzpomínám, s jakým zděšením jsem si před několika lety knihu Erika Taberyho přečetl. Bylo to zrovna v okamžiku, kdy se začaly o tomto titulu šířit v českých novinách recenze, které tohoto autora a vybrané téma nehorázně chválily. Uvědomuji si, že i já jsem podlehl zpočátku trochu té euforii, a řekl si dokonce, jak je skvělé, že konečně někdo napsal něco, k čemu tady neměl dosud nikdo odvahu. Jaké bylo ale mé zklamání! Část z něj jsem shrnul do recenze, která vyšla 13. 7. 2006 v týdeníku Ekonom pod názvem Bedekr opoziční smlouvy. Jelikož není tato recenze volně na internetu, a výrobci webové prezentace k pořadu ji jaksi zapomněli mezi ohlasy zařadit, nabízím ji dnes po letech čtenářům Britských listů.

Zatímco kniha byla svého času nezdařeným pokusem -- a jako takový pokus vyšla bohužel před časem i ve 2. vydání téměř beze změn -- je film režiséra Kudrny a scénáristky Katky Volné už jen naprosto zoufalým pokusem danou lásku ještě více rozmělnit. Zatímco Tabery v knize graduje divadelní atmosféru do jakýchsi dramatických dějství, režisér Kudrna nabízí téměř dokumentární thriller. Divák se již od počátku dozvídá, že žijeme v zemi, kde vládnou nikým nekontrolovaní politici, kteří si dělají, co chtějí. Vrcholem takových snah je autorům značně diabolizovaná opoziční smlouva. Podobně jako byla kniha bedekrem opoziční smlouvy, je film záznamem citací z vytrhaného bedekru.

Aby nebylo pochybností, hlavním hrdinou ve filmu je samozřejmě novinář Erik Tabery. Hned od začátku si to uvědomujeme, když popatříme na toho vysokého vousatého kovboje z týdeníku Respekt, kterého autoři představují jako "experta na opoziční smlouvu". Kdo by si ale myslel, že kovboj má kolty proklaně nízko a občas musí od barového pultu nezbytně vypálit, ten se šeredně spletl. Tento novinářský cizinec mezi politickými vlkodlaky se totiž opravdu spokojí s málem. Věří navíc vlastním pohádkám. Kamera zabírá Taberyho, jak jede vlakem (na stolku má nezbytný notebook -- patrně jede někam hodně daleko navštívit své tajemné zdroje), vidíme ho, kterak bloudí knihovnou (v níž si pročítá, světe div se, dokonce deník Lidové noviny!) nebo zase pro změnu, jak usedá do lavic parlamentu na galerii pro hosty (která jinak zeje prázdnotou), aby sledoval z blízkosti, co to ti politici kují za pikle.

Maskovaný Metuzalém

Hlavní mou výtkou po přečtení knihy bylo, že se Tabery spokojil s převyprávěním jakéhosi prefabrikovaného příběhu o době, v níž vládli politici tzv. opoziční smlouvy, aniž by jasně uvedl zdroje svých tvrzení, aniž by uvedl jediné jméno. Nepřinesl vůbec nic nového v příběhu, jak ho kdysi popsal jeho domácí Respekt, kde si s ověřováním zdrojů příliš nelámou hlavu. Ve filmu se výtka, že chybí jmenný seznam lidí, s nimiž autor hovořil, musela nějak řešit. Dokumentaristé to vyřešili po svém: udělali z kovboje Taberyho vypravěče -- ten tu sedí v rozhlasovém studiu, kde nekonečně dlouho vypráví svůj příběh naslouchající redaktorce -, a bez sebemenšího uzardění tvrdí věci, za které by se nemusel stydět ani Metuzalém. Problém Taberyho ale je, že v době, o níž tak zasvěceně ve studiu vypráví, on sám v novinách vyloženě začínal, a tu sumu vědomostí prostě získal pouze zprostředkovaně.

Působilo by to přece jenom jako trochu přitažené za vlasy, kdyby tu mluvil jenom kovboj. Režisér a scénáristka se proto rozhodli, že pro diváky objeví několik "talking heads". Kdo by si ale pomyslel, že třeba uvidí dosud neznámé a neviděné svědky skutečných událostí, bude překvapen. Stali se jimi totiž: bývalý prezident Václav Havel, bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek a nakonec politolog Jacques Rupnik. Mít pro jeden dokument pouze tři lidi, to je opravdu síla. Mihne se tu, pravda, také jednorázově předsedkyně Amnesty International Adriana Krnáčová, která pracuje pouze s dojmy, a potom ještě značně vágně údajný spoluautor výzvy "Děkujeme, odejděte!" Vlastimil Řehák, jak ho tu autoři označili. Tím to ale také končí.

Naši tři svědkové-vypravěči tu komentují dění v rozpětí let 1997-2002 (s lehkým přesahem do roku 2003, do zvolení prezidenta Václava Klause), a dělají Taberymu alibi. Každá z mluvících hlav vypráví podle svého gusta: dramatik Havel vypráví svůj příběh jako vyslovené spiknutí temných sil, s nimiž on přece neměl nic společného, obchodník Macek zase mluví jako koňský handlíř a obhájce tzv. politického pragmatismu... nu, a politolog Rupnik tu nezklame v duchu lehce naředěné teorie občanské společnosti v časech postkomunismu.

Nejfrapantnější je disproporce svědka a skutečného aktéra událostí patrna u prezidenta Havla. Občan Havel tu mluví jako někdo, komu bychom měli přece věřit, jako ztělesnění své dávné teze o "lásce a pravdě", a dokumentaristé ho nechávají rozprávět. Proč? Proč se nikdo z nich nezeptal Havla, do jaké míry koordinoval například demisi s bývalým ministrem Josefem Zieleniecem? Proč tu vůbec nezazní manipulace, které se dopouštěl Havel s částí bývalých studentů z výzvy "Děkujeme, odejděte!", kteří mu pomáhali vylepšovat image v čase upadající popularity? U místopředsedy Macka je nutné ocenit zejména jeho odvahu: muselo mu být přece nad slunce jasné, že Taberyho dokumentaristé z něho udělají minimálně subalterního belzebuba! A skutečně! Koho nezamrazí, když se tu Macek směje, že politika je přece o "moci a penězích"? Politolog Rupnik a bývalý hlavní poradce prezidenta Havla tu mlátí prázdnou slámu o významu občanské společnosti -- a kdo by tu nechtěl pochybovat o tom, že tu občanská společnost skutečně působí, že? - což jistě potěší nejen Havla, ale i část humanitní elity, která se dříve angažovala například v hnutí Impuls'99.

Vlastně by mne to ani nemusilo trápit. V Česku je přece tolik novinářů, kteří vyprávějí pohádky, kterým věří, a jsou dokonce tací, kteří je vyprávějí, nevěří jim ale ani zbla. U Erika Taberyho mne ale mrzí, že se tu evidentně snaží vzbudit dojem, že objevil něco, co zůstalo skryto. Tam, kde by seriózní novinář musel svá tvrzení opřít o zdroje, vystačí si Tabery, respektive tvůrci dokumentu, s násilnou fabulací. K tomu použijí své mluvící hlavy, které jejich teze doloží, případně jsou zneužiti. Je tu dopředu jasné, kdo je zlý a hodný, kde je pravda, a kde je lež. Že skutečnost je méně černobílá? Ale, prosím vás, koho by to zajímalo? Jak mi napsala jedna slovenská novinářka, po zhlédnutí filmu měla pocit, že ta slovenská politika je v porovnání s českou realitou naprosto nevinná.

Vrcholem fabulace jsou závěrečné titulky, v kterých se oznamuje, že pro potřeby dokumentu byli osloveni i hlavní protagonisté opoziční smlouvy: samotní Václava Klaus a Miloš Zeman. Oba odmítli. Ani se jim nedivím. Protože to, co napsal Tabery už ve své knize, je tak daleko od reality, že se jim musí respektovaný novinář Tabery jevit téměř jako jelimánek. A autoři dokumentu, kteří mají patrně dojem, že lidu ukazují tvář české politiky, která je nekompromisně ovládá, tu bohužel jenom posilují tezi, že nic nemá smysl -- ačkoliv patrně chtěli způsobit veřejnosti šok. Jak už říkal Ludvík, hlavní postava v Kunderově Žertu: "Přijel jsem zde uskutečnit krásnou destrukci!" Ptám se tu společně s doktorem Kopřivou: "Mohou být destrukce krásné?"

Když jsem poprvé v životě spatřil novináře Taberyho, zdál se mi být velmi sympatický. Přivedla ho někdy na sklonku roku 1999 Monika Pajerová, která ho představila slovy: "To je Erik Tabery, novinář Respektu, který by nám chtěl pomoct!" Nevím, ale možná to tak ani Tabery nechtěl, ale mít image pomocníka, je snad trochu v rozporu s novinářskou etikou. Nebo se pletu? Když jsem se s ním setkal v jiné souvislosti kdesi v parlamentu, abych mu řekl některé věci, ke kterým se on sám nemůže dostat, podíval se na mne pohledem člověka, který už všechno ví. Tvář sympaticky zarostlého novináře zahalila chmura Metuzaléma.

Nechci tu ale nad Taberym lámat hůl, třeba se ještě vypracuje. "Novináři se pohybují ve velmi komplikovaném světě, kde je těžké třídit informace, ověřovat je a hledat pravdu. A téměř každý tu a tam na svých zdrojích uklouzne. Stává se to všude na světě. Jde spíše o to, jak je to často a jestli je schopen omyl přiznat," napsal na svém blogu v jiné souvislosti.

Co ale dělat s těmi, kteří přejímají Taberyho fabulace? Co s těmi, kteří Taberymu prostě věří? A co s televizí, která svým divákům lže?