Film se odehrává v neuvěřitelně chudé polské vesnici, kdesi v polských horách, v prostředí, jehož se pád komunismu skoro vůbec nedotkl. Jabłoński není jediný současný režisér, který si vizuálně libuje v "šupáckých" postavách, nemytých, nečesaných, zarostlých, zanedbaných a obtloustlých zoufalcích zejména mužského pohlaví, s odpornou kůží. Jiným režisérem, který toto prostředí považuje zjevně za "krásné", ovšem tyto pitoreskní postavy využívá k daleko jiným cílům německý režisér Veit Helmer, jehož tři celovečerní hrané filmy a jeden dokument přijalo hradišťské publikum právem s nadšením -- byly to totiž asi vlastně jediné výrazně dobré (novější) filmy na letošní LFŠ. V tomto listě se k Helmerovi vrátíme -- jeho filmy by byly jistě v ČR i distribučně úspěšné, kdyby se toho někdo odvážil.

Hlavní roli v Jahodovém vínu, roli policisty Andrzeje hraje v této středoevropské koprodukci, zjevně vzniklé na popud Evropské unie a programu Media (jehož podmínkou pro financování projektů je mezinárodní spolupráce) český herec Jiří Macháček, v tomto snímku bezchybně nadabovaný do slovenštiny. (Polsko-slovenský film byl v Hradišti promítán ve slovenské jazykové verzi.)

Film začíná tím, že se Andrzej, podle katalogu LFŠ "zkušený kriminalista", rozhodne v důsledku blíže nespecifikované tragédie v jeho rodině (z neurčitých důvodů mu zemřela dcerka, možná i manželka) začít pracovat jako řadový policista v této Bohem zapomenuté vísce, kde jsou jen tři telefony. Film se tak stává vizuální studií samorostů-zoufalců, žijících ve vesnici, kde se vyskytuje i atraktivní mladý dívka, prodavačka ve stánku na návsi, která místní muže sexuálně provokuje a dovádí je tak k zoufalství. Ve filmu dojde k dvěma vraždám, usmrcena je mimo jiné i tato místní krasavice. Studie samorostů a mezilidských vztahů v zapomenuté a deprivované vesnici by byla docela banální (už se něco takového natáčelo mnohokrát), kdyby nebylo vizuální lyričnosti a citlivé kamery, která udržuje divákovu pozornost po celých 109 minut. Film zaujme, protože působí svou tajemností a magičností.

K tomu přispívá i skutečnost, že v poslední třetině filmu se překvapivě do vesnice vrací jedna z hlavních postav, postarší muž, vrah, který ze žárlivosti usmrtil svou manželku, byl odsouzen do vězení, na Vánoce dostal propustku a dostal povolení na pár dní z vězení navštívit svou rodnou vesnici. Tam umrzl ve sněhu, ale navrací se jako duch -- vidí ho a komunikuje s ním, a to často velmi neformálně, pouze policista Andrzej. Tento motiv se může zdát násilný a povrchní, avšak nepůsobí tak. Je plně integrován do celkové, především vizuální struktury filmu a způsobuje, že se dojem magičnosti násobí. V závěru filmu, v poslední scéně je zjevné, že obdobným způsobem začala navštěvovat Andrzeje i jeho mrtvá dcerka. Co si z toho má divák vzít, Bůh suď. Režisér zřejmě naznačuje, že v našem každodenním životě je daleko více tajemných a mystických skutečnosti, než jsme si normálně ochotni připustit. A i v zoufalství a v chudobě je daleko více lyrické krásy, než běžně vidíme. "Je to film o tom, že každý z nás někdy začne hledat zdroje své životní síly," cituje katalog režiséra.

Snímek tak projevuje intenzivní "polsko-(slovenskou)" mystičnost, která by byla např. pro dnešní český film asi nepřijatelná. Divák odchází z představení poněkud zmaten: není úplně jasné, co chtěl režisér filmem říci, kromě toho, že zamýšlel evokovat intenzivní atmosféru, a to se mu podařilo.

K recenzi poznamenává Pavla Bergmannová: Nikde nezmiňujete jednu docela podstatnou věc: snímek byl natočený podle předlohy (respektive předloh) polského autora Andrzeje Stasiuka. Jeho literární svět (stejně jako život na Bohem zapomenuté Dukle) je - myslím - mnohem magičtější než zmíněná filmová podoba. A to mám tento film velmi ráda. Jahodové víno lze vnímat také jako takovou Stasiukovu osobitou magickou autobiografii. Rozhodně se také nejedná o slovenský film - jak mylně informují organizátoři letošní LFŠ (v programu, pozn. red.), ani o slovensko-polský film, ale o film polsko-slovenský (nechci si hrát se slovíčky, ale podíl Slováků na produkci byl skutečně spíše marginální). Chápu rovněž krok distributorů být vstřícnými vůči divákům, ale dabing (technicky možná dokonalý) filmu spíše uškodil. Jahodové víno jsem viděla v originálním znění, kde postava Jiřího Macháčka byla sice nadabována do polštiny, nikoli už ale postava, kterou hraje Slovenka Zuzana Fialová. Sama herečka zvládla polštinu - sic se slovenským přízvukem, ale to konečně hraje důležitou roli i ve výstavbě její postavy... Hezký den s co možná nejmenšími frontami do filmových sálů.