Cílem Brownovy knihy bylo znázornit potíže ležící před průmyslovou společností a navrhnout cestu použitelnou k jejich překonání. Dospěl k závěru, že nejpravděpodobnějším směrem vývoje průmyslové společnosti je návrat zpět k převažujícímu zemědělství. Jedině při opatrném manévrování úzkým hrdlem udržitelnosti by průmyslová společnost mohla být schopna pokračovat delší dobu, řekněme několik set nebo 1000 let. Dnes nám to zní divně, ale už před 50 lety bylo vědcům jasné, že a) fosilní paliva jednou dojdou, b) postupně budeme zpracovávat čím dál chudší kovové rudy, c) průmyslová společnost se bude muset nakonec naučit získávat základní materiály ze vzduchu, mořské vody a hornin. Základní podmínkou možnosti přechodu do tohoto stavu bude, aby se lidstvo naučilo pro tyto účely získávat dostatek energie.

Brown si uvědomoval rizika zranitelnosti lidstva nejen možným válečným konfliktem (kniha vznikla uprostřed studené války, na jejíž eskalaci se on sám de facto jako jaderný výzkumník podílel), ale i v důsledku tehdy těžko představitelné industrializace takových zemí jako Čína nebo Indie při současném nekontrolovaném růstu jejich populace. K tomuto problému napsal:

"Jakmile je průmyslová civilizace provozována po nějakou dobu, životy lidí ve společnosti se stanou závislými na strojích. Nesmírně provázaná průmyslová síť jim poskytuje potravu, očkovací látky, léčiva a nemocnice. Kdyby taková populace náhle byla zbavena podstatné části svých strojů a donucena vrátit se k zemědělství, výsledná zkáza by byla obrovská. Skutečně, je docela možné, že společnost, v níž po několik generací je velmi malý přirozený výběr založený na odolnosti proti nemocem, společnost, v níž jsou lidé čím dál více závislí na chirurgii, opravující jejich těla už od mládí a v níž je velmi malý přirozený výběr žen z hlediska schopnosti porodit dítě - taková společnost by snadno mohla vymřít v relativně krátkém čase následujícím po zničení průmyslové sítě."

Stejně znepokojen byl Brown nutností zahájit žádoucí přípravy na změny v průmyslové společnosti ve velkém předstihu. Dnes se projevuje jeho jasnozřivost:

Dnes je snadné vidět, že vývoj, jehož se Brown obával, je skutečností. Ať už jde o množivé reaktory, sluneční nebo větrnou energii, je zřejmá jejich nedostatečná podpora ze strany vlád, a naopak síla skupin lobujících za další prohlubování závislosti na všech druzích fosilních zdrojů. Komplexní systémy, před jejichž rozkladem varoval, jako třeba letecká a nákladní silniční doprava, se začínají hroutit. Nejvíce znepokojujícím však začíná být stav zásobování potravinami především v lidnatých asijských zemích.

Vývoj zatím ukazuje, že neděláme potřebné kroky v předstihu dostatečném k prevenci rozkladu společnosti. Naopak: Nejvíce se volá po zvýšení těžby ropy a plynu, jako by zvýšení závislosti na docházejících zdrojích mohlo být odpovědí na problém.

Pravděpodobně jediným důležitým problémem na cestě přeměny průmyslové společnosti budou zřejmě potraviny, především způsob, jak naučit lidi, kteří o tom nic nevědí, něco si vypěstovat, a také umožnit jim, aby získali pro tento účel půdu. Jestliže se něco - nehledě na to, co a v jaké formě - podaří z průmyslové společnosti zachránit, bude nutno co nejvíce potravin získávat lokálně. Ani v takovém případě nebude snaha o "zemědělskou gramotnost" většiny populace zbytečnou investicí. Jestliže se však civilizace rozpadne na izolovaná zemědělská společenství, stanou se znalosti o pěstování rostlin, chemii půdy, boji proti škůdcům a jiných souvisejících věcech klíčovými pro přežití lidstva.

Ti, kdo vidí budoucnost lidstva v návratu k zemědělství, si často představují, že takové uspořádání společnosti bude demokratičtější a rovnostářštější než dnešní svět. Ti, kdo si představují udržitelnou průmyslovou společnost, většinou o konkrétním politickém uspořádání nemají žádnou představu. Potichu se předpokládá, že budeme pokračovat v současném euroamerickém liberálně-demokratickém zřízení.

Jestliže však má být dosaženo skutečně udržitelné budoucnosti, může to vyžadovat takové spoutání jednotlivce příkazy a pravidly, že to přesahuje veškerou naši dosavadní zkušenost. Příkladem, který rozebírá Harrison Brown v citované knize, je regulace porodnosti. Populace musí být na nějaké úrovni stabilizována, jinak nelze mluvit o udržitelné společnosti. Příroda obvykle reguluje stav vyrovnáním míry porodnosti a míry úmrtnosti. Toho lze dosáhnout při vysoké nebo nízké míře obojího. Jednou z hlavních výhod průmyslové společnosti je, že může poskytnout mnoha lidem zdraví do vysokého věku. To by vyžadovalo stabilizovat populaci dostatečně nízkou mírou porodnosti. Právo porodit - nebo neporodit - dítě je považováno za základní lidské právo, do kterého by stát neměl zasahovat. Jestliže však bude volba ponechána na jednotlivcích, nebude existovat žádná záruka stabilní populace. Brown předkládá řešení, které nás zarazí jako hrubé porušení zmíněného práva:

"Předpokládejme, že v daném roce porodnost převýší úmrtnost o nějakou hodnotu, což způsobí růst populace. V následujícím roce je snížen počet povolených oplodnění do té míry, aby se porodnost snížila na odpovídající míru. Jestliže míra úmrtnosti překročí míru porodnosti, počet povolených oplodnění se zvýší, zatímco počet potratů se sníží. Počet potratů a oplodnění povolených v daném roce bude zcela určen rozdílem mezi početm úmrtí a porodů v roce minulém."

To by ale nebylo všechno. Máme-li udržet celosvětově udržitelnou průmyslovou společnost, budeme muset kontrolovat migraci přes stávající hranice. Jinak bude mnoho obyvatel přelidněných oblastí brzy klepat na naše dveře se žádostí o pomoc nebo o vstup.

Brown také navrhuje používat při řízení porodnosti metod eugeniky, které by měly zpomalit degeneraci lidského druhu, jemuž jinak může hrozit vyhynutí. Ví, že jeho myšlenky budou pro drtivou většinu čtenářů nepřijatelné. Jestliže se však podle jeho názoru včas postavíme čelem k řízení porodnosti, vyhneme se přijetí krizových opatření, která by pak musela být mnohem diskutabilnější a drastičtější.

Kurt Cobb myšlenky Harrisona Browna v citovaných článcích neobhajuje. Uvědomuje si však, že množství svobody, jež si dnes užíváme, je možné jen díky přístupu k nadbytku energie a jiných zdrojů, který snižuje výskyt konfliktů o zdroje a činí jejich sdílení přijatelnějším.

Existuje i další kritická mez lidského chování v udržitelné průmyslové společnosti. Nebudeme moci libovolně zvyšovat svou spotřebu. Pochopitelně se někteří regulaci v této oblasti budou snažit vyhnout. To však způsobí, že při konstantním množství zdrojů a potřebě udržovat rovnováhu mezi zdroji a spotřebou budou spotřebovávat na úkor někoho jiného. V určitém bodě bude muset spotřeba klesnout - aspoň ta náročná na hmotu a energii, nemusí se to týkat uspokojení duchovních a některých sociálních potřeb.

Protože výroba a spotřeba budou muset být pečlivě řízeny, nutná organizace takto řízené udržitelné průmyslové společnosti bude vyžadovat značnou centralizaci správy a sešněrování každodenního života přísnými předpisy. Ti, kdo navrhují přeměnu průmyslové společnosti na udržitelnou, musí říci, jakých institucí bude zapotřebí k tomuto způsobu jejího řízení. Jak se v takových podmínkách podaří udržet svobodu slova nebo shromažďování, jestliže veškeré lidské aktivity budou předmětem zvýšené kontroly? A jak to bude s láskou a sexem ve světě tuhé kontroly reprodukce?

Zachování životaschopnosti udržitelné společnosti vyžaduje spolupráci všech. Stačí jediná osoba sledující své sobecké zájmy, aby způsobila to, co Garret Hardin nazval svého času tragédií občiny. Ti, kdo nám předkládají zářivě zelenou udržitelnou průmyslovou budoucnost, nám musí také sdělit, jak plánují regulovat chování lidí v takové budoucnosti. Jinak se musíme vzdát představy, že to, co nám nabízejí, bude skutečně udržitelné.

Souhrn pro Britské listy připravil Jindřich Kalous.