6. 8. 2008
Daniel Strož, muž současnosti
Jak může být dnešní spisovatel aktivní v tzv. radikální levici? Proč by měl současný literát kandidovat za komunisty? Takto si klade otázky (mnohdy i s despektem) dnešní maturant či mnohý vysokoškolák a přitom bere jako vcelku normální, že jeho studium stojí rodiče několik tisíc měsíčně, že po studiu si bude muset vzít několika milionovou hypotéku na, i byť nějaký 2+1 v jakémsi novodobém paneláku. Vidí, že (někteří) jeho spolužáci si přijdou na slušné peníze v (počítačových) firmách, které jim kryjí studium a ještě jim zbývá na slušné kapesné. |
Jejich mnohým kolegům z období před druhou světovou válkou taková realita přišla vcelku normální. A i když pocházeli mnohdy z nekomunistických rodin, tak jim jako vcelku normální a přirozené přišlo, že L. Aragon, H. Mann, B. Brecht či Vladislav Vančura patří k radikální levici. Méně známé však dnes zůstává, že jejich vztahy v komunistických kruzích byly tak říkajíc komplikované, ale přesto si uchovali svou víru v lepší upořádání světa a levicové ideály. Jubilant Daniel Strož (nar. 4. srpna 1943) zůstává jedním z těch ale opravdu mála členů kulturní fronty, který po r. 89 se nejen k radikální levici nepřestal hlásit, ale dokonce své vztahy s ní upevnil, čímž prakticky "vypadl" z mediálního mainstreamu, nanejvýš někde na okraji byl, tu a tam, zobrazen jakožto exotický exemplář. Proto stojí za pokus jej přiblížit, jako člověka, jakým je, tj. jako muž současnosti, Evropan, a básník, léta nejdříve trpící přerušeným kontaktem se svou vlastí, aby se do ní vrátil po Listopadu 89 rozčarován polistopadovým vývojem. Lze začít je náhledem na polistopadovou realitu, jak vyjádřil v rozhovoru s ním, u příležitosti jeho šedesátin ZDE:
Kdy jsi vlastně poznal, že to, o co po převratu půjde, není nic pro tebe, vytrvalého zastánce skutečných demokratických poměrů, ve kterých jeden druhého neutiskuje ani neožebračuje?
V prvních náznacích již v druhé půli osmdesátých let, kdy se exilové socialistické křídlo vedené Pelikánem, Šikem, Mlynářem, Hejzlarem a dalšími začínalo dostávat do vleku konzervativců typu Tigrida, a stejně doprava se otáčel i domácí disent, v němž silně převažovali reformní komunisté. Ti se začali proměňovat takovým tempem v sympatizanty kapitalismu, že ve mně tím pádem definitivně potlačili i nejposlednější zbytky iluzí o jejich záměrech v osmašedesátém roce. Takřka souběžně s převratem se potom dostavila Havlova bláznivá vstřícnost k sudeťákům, kterou je vytrhl z určité letargie. Nedovedli si totiž představit, že by tehdejší překotné události ve východní Evropě mohly být i pro ně v něčem užitečné. No, a úplným dovršením mé kolize s nově se formujícím »establishmentem« bylo poznání - napřed v pražském Špalíčku a potom na Hradě - jaká sorta lidí se do popředí hrne! Najednou se k mému úžasu začali vzájemně objímat ti, kteří nahonem odhodili stranické legitimace, nebo ze sebe servali strachy ještě propocené svazácké košile, s těmi, kteří v cizině buď špinili svou zemi, anebo také nedělali nic a žili na sociální podpoře. Za nepřátele toho, co tu vznikalo, byli náhle považováni poctivci a lidi s pevným světonázorem, tedy kabáty neobracející komunisté. Když pak začali být nevydáváni levicoví spisovatelé, bylo mi už ze všeho jenom špatně... Polistopadová media, pokud kdy D. Strože vůbec zmínila, pak pak třeba jen s rádoby vtipným "zparalelizováním" s burianovskou postavou Antona Špelce, postavičky, která se nedočkala medaile. Soudě podle let v emigraci, kdy D. Strož, si nikdy nečinil nároky, ani nepodnikal kroky, stát se jedním z jakýmsi "administrátorů" čs. exilu. Po listopadu 89, jen do určité míry, ale jen do určité míry, doufal, že někdo z těch, které v Mnichově vydával, a to bez jakékoliv podpory nějakých "lidsko-právních" organizací mu alespoň poděkuje. Za více než 20 let v exilu, řadu čs. exulantů poznal osobně, o řadě disidentů získal jistou představu již venku, kterou si pak po návratu nemusel příliš opravovat. Jeho dlouholeté blízké přátelství s Karlem Krylem, zpečeťované společnými pobyty v restauracích pohostinného Mnichova, které většinou šly na Strožův účet, bylo nejen oboustranně upřímné, ale D. Strožovi umožnilo také nahlédnout do vnitřního života Svobodné Evropy. Problematiku exulantů a jejich vzájemných vztahů znal nejen z osobních setkání, jedno z posledních bylo ve Frankenu, v říjnu 89. Znal ji také z osobních kontaktů s lidmi, kteří byli v jeho mnichovském nakladatelství vydáváni, jedním z vydávaných byl i dramatik V. Havel. O některých pak již už v Česku vydal svědectví. Jeho kompaktní životopisné údaje lze, coby současného europoslance, najít na "who-is-who-stránce" evropského parlamentu ZDE): Profil poslance Evropského parlamentu Daniela Strože (24.1.2005) Ženatý, 2 děti, bydlí v Plasech Životopis Daniela Strože, publicisty, novináře, básníka: Narozen 4. srpna 1943 v Plzni. Vyučil se technickému oboru, později studoval vojenskou školu v Košicích, kterou nedokončil. Zároveň byl od 60. let literárně činný. Po roce 1968 emigroval do Německa, kde se věnoval literatuře i celkově českému politickému a kulturnímu životu v exilových organizacích. Je autorem dvanácti básnických sbírek, řady knižních souborů vlastní publicistiky, ale kupř. i knihy rozhovorů anebo textu divadelní hry. V roce 1975 založil v Mnichově nakladatelství Poezie mimo domov, kde vydal velké množství děl českých spisovatelů a básníků. Od počátku 80. let vydával a vedl časopis Obrys, který byl nejvýznamnějším kulturním časopisem v exilu. Od roku 1981, kdy byl zbaven občanství ČSSR, je občanem SRN. V ČR nyní působí jako novinář: především jako komentátor Haló novin a vedoucí redaktor jejich pravidelné sobotní literární přílohy Obrys-Kmen. Angažuje se také jako místopředseda Unie českých spisovatelů. Je bez politické příslušnosti. Hovoří německy, anglicky a rusky. Není bez zajímavosti, že ostatní životopisy, ono Je bez politické příslušnosti vynechávají, snáze se pak hovoří o komunistickém poslanci. Slovník české literatury pak doplňuje charakteristiku jeho literární tvorby v jeho jmenném heslu, zpracovaném Janem Wiendlem (1998); Karlem Pioreckým (2007) ZDE):
Počáteční Strožova lyrika vyvěrala především z milostného prožitku. Již v prvních básnických sbírkách se však utěšivé milostné motivy prolínaly s reflexí syrové životní reality (Dlaň plná naděje, Zpovědnice moje hvězda). Základní napětí Strožovy tvorby, ležící v antinomiích lásky a zklamání, důvěry a zrady, touhy a nenaplnění, se vyhrotilo ve sbírce Svíce do rána, jíž dominuje bolestný pocit života, vymykajícího se všem zdánlivým jistotám. Charakteristickými konstantami Strožovy poezie jsou však i ironie a sarkasmus, jež jsou -- spolu s úsporným využíváním jazykových prostředků -- nejbližší autorovu chápání básně jako komentáře k aktuálním společensko-politickým událostem. Výrazem tohoto jeho úsilí se stala již sbírka Orgie smutku, tematicky zaměřená k desátému výročí srpnové okupace republiky (Strož byl za ni roku 1981 zbaven československého občanství). V Exilovém seppuku přerostl Strožův společensky angažovaný typ básnictví až do pamfletické roviny. Autor zde kritizuje především pokrytectví a nezájem o věci veřejné, bující uvnitř exilového společenství. Trpkost, vyplývající ze zklamání poměry v Čechách 90. let, se zobrazila ve sbírkách ostrých pamfletických textů Báz(s)ně, Maskaron ve sklepě a Aby ta země naše byla. Intimnější tóny do Strožovy poezie vstupují ve sbírce Třicet básní za maminku a v souboru milostné lyriky Zdá se nám o sobě. Kritika mezilidských vztahů v posttotalitní společnosti se stala tématem i pro Strožovu divadelní hru Pohroužení. Ostře kritický postoj je také charakteristický pro Strožovy publicistické články, které pravidelně vydává v knižních souborech. Zpěvák Jaroslav Hutka na svých stránkách ZDE však Strožovu osobnost vidí takto:
Daniel Strož je živou ukázkou toho, co by marxisté asi nazvali paradox dialektického vývoje. Jenom jejich alchymistickými kejkly by šlo vyložit, jak se z mladého muže, jenž po roce 1968 opouštěl zdrcen okupovanou zemi a v mnichovském exilu patnáct let na koleně provozoval jedno ze čtyř nejvýznamnějších exilových nakladatelství (Poezie mimo domov), stal v 90. letech militantní agitační veršotepec, jenž uprostřed družiny starých normalizačních kádrů mává kdysi zplihlým, dnes už zase zalátaným třídním praporem. Jenomže ona za tím žádná kouzla nebudou, spíš takové lidské věci, jako je osobní zášť, pocit nedoceněnosti, jistě i určité psychické sklony, a v neposlední řadě potřeba patřit do nějakého houfu, který by ho oceňoval a kterému se na oplátku exot, jako je Strož, velmi hodí. Takový houf ví, co je to vděk, a za současných poměrů ho umí poslat i do toho ďábelského kapitalistického Bruselu.
Týden, 2003-6-28
Bývalý "vedoucí ideo-diverzního centra" OBRYS v Mnichově ZDE:
Číslo svazku 2520 EMISAR (Jiří Pelikán)
Na základě zpracovaného plánu AOR (agenturně operativního rozpracování) byla dokončena ofenzivní podstava TS (tajného spolupracovníka) BENDY do prostředí, jejímž výsledkem bylo odhalení distribučního kanálu do ČSSR. Tento kanál vybudoval a nadále provozuje Daniel STROŽ, vedoucí IDC (ideo-diverzního centra) OBRYS v Mnichové. Plné rozkrytí mechanizmu tohoto kanálu a zapojení osob je rozpracováno v akci BETA, pod naším metodickým řízením 2. odboru, Krajské správy StB Plzeň. to u svých spoluemigrantů nemá prostě ani nyní snadné. Ovšem Daniel Strož to nemá snadné ani u "spolusoudruhů" z KSM, článek Leopolda Vejra ZDE jakoby na předchozí dvě citace organicky navazoval:
V následujícím článku bych Vás rád seznámil s obsahem knihy "Jakou evropskou unii chce levice", která byla vydána v roce 2007 a financována frakcí GUE/NGL (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice) Evropského parlamentu. Knihu připravili Daniel Strož, poslanec KSČM ve frakci GUE/NGL Evropského parlamentu, a jeho asistent Emil Hruška. První část článku přináší souhrn kritiky současného stavu Evropské unie uvedené v knize, druhá část pak bude obsahovat východiska navrhovaná GUE/NGL a jejich vztah ke komunistickému hnutí a naopak.
Předně je třeba uvést, že kniha neodmítá existenci Evropské unie jako typického příkladu imperialistické integrace, nýbrž tuto integraci podporuje jako "výzvu a politickou šanci pro levici". Místo hodnocení vzniku Evropského hospodářského společenství a později Evropské unie jako důsledku prosazování společných zájmů monopolistické buržoazie různých zemí zvýrazňují autoři v knize tučným písmem, že "je nepopiratelným faktem, že (...) evropská integrace podala epochální historický výkon: po desetiletích strašných kapitalistických válek zajistila mít mezi zúčastněnými státy." Autoři, kteří se zařazují do komunistického hnutí, se obdivují spojení sil několika imperialistických velmocí za účelem politického a hospodářského boje proti nezúčastněným velmocím a za účelem útisku kolonií a polokolonií! Totéž opakují ještě jednou tvrzením, že "evropská integrace v rámci Evropského hospodářského společenství a později Evropské unie přinesla národům po druhé světové válce stabilní mírové vztahy." Může se zdát podivné, že člen Komunistické strany Čech a Moravy považuje podporu reakčních a revanšistických sil, potlačování dělnického hnutí a boj proti světovému socialistickému společenství za "stabilní mírové vztahy", ale co lze čekat od člověka, který se v minulosti nesnažil přispívat k řešení problémů socialismu poctivou prací, nýbrž v roce 1968 emigroval do NSR a odtud proti socialismu otevřeně brojil. Ano, takovým člověkem je "soudruh" Daniel Strož, současný poslanec Evropského parlamentu za KSČM, a mimochodem občan SRN, nikoli ČR. Uvažování Daniela Strože vůči jeho ortodoxním "spolusoudruhům" lze přiblížit na jeho reakci na zákaz KSM ministerstvem vnitra ČR ZDE:
Ať již jsou naše názory na společnost a politiku jakékoliv, nebuďme pasivní a nepřivírejme oči před úmyslem státního aparátu zpochybnit právo mladých lidí sdružených v KSM na vyjádření politických postojů prostřednictvím své organizace, lhostejno zda s nimi sympatizujeme, nebo ne.
Mějme na paměti slova německého protestantského kněze Martina Niemöllera, který řekl: "Když zatkli nacisté komunisty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece žádný komunista. Když si přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece žádný sociální demokrat. Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem. Nebyl jsem přece odborář. Když přišli zatknout židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece žid. Když si přišli pro mne, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal." Tímto citátem v žádném případě nechceme srovnávat postup ministerstva vnitra s metodami nacistů, nýbrž chceme varovat před možností, že dnes je cílem neblahé pozornosti MV ČR KSM a zítra to může být kterékoliv jiné nepohodlné občanské sdružení. Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík ve svých Knihách za ohradou ZDE vnímá D. Strože střízlivě, jako kritického a analyticky zaměřeného básníka:
Daniel Strož je nezávislou osobností s velkými ideály, jimž tento básník a editor během let zůstává tvrdošíjně věrný navzdory nejrůznějším životním zklamáním. (Básník »jde a zpívá/ až píseň jeho přes koruny stromů/ do oblak stoupá [...] Jde sám a zpívá až hlas se mu chvěje/ Až hlas se mu zlomí// Pak zmlkne chvilku/ snad i hlavu skloní// Než další jeho píseň/ opět přes koruny stromů/ do oblak do oblak stoupá...«) I když je Strožova poezie často velmi emocionální, obsahuje pronikavé analytické ostří. Na jeho tvorbě je dobře znát, že básníkovou původní inspirací byla v šedesátých letech tzv. »poezie všedního dne«. Strožova kritičnost a analytičnost se projevuje zejména v jeho verších průběžně glosujících politické události či chování spolubližních. Tato část Strožovy tvorby je vlastně téměř básnickou žurnalistikou. Autor často užívá poezie k vyjádření osobního silně pociťovaného názoru, který čtenáři sděluje vybroušeným, ostře formulovaným básnickým tvarem.
Připomenout osobnost, která je nějak spjata se současnou KSČM, znamená pro řadu konsumentů medií vždy něco kontroverzního, vůči čemu mají apriorní distanc. O tom se autor sám přesvědčil, když dal někdy některým svým známým číst Strožovy články. Po slovním doplnění o spojení D. Strože s KSČM se počáteční spontánně pozitivní reakce rychle měnila v afektovanou odtažitost. Proto autor zvolil metodu širších citací s nositeli různých úhlů pohledu, ze kterých snad vysvitne evropanství europoslance Strože včetně toho, co může říci k současnosti. K té současnosti, jejíž složitost svou životní dráhou zosobňuje. Ostatně těch druhých, kteří složitost a peripetie doby svou konformitou zploštili je dost. Nadcházející neblahé výročí Srpna 68 Strožovo jubileum jaksi symbolicky koloruje. Tendencím jedno zploštit a druhé opomenout bychom neměli napomáhat. P.S.: Na ČRo6 (čili českého mutanta RFE) se jméno blízkého Krylova kamaráda a někdejšího přispěvatele RFE D. Strože za poslední 3 měsíce nevyskytuje. |