Mitrofanův článek je bohužel důkazem, že generální linie všech hlavních médií v Česku vzhledem k Rusku, zejména pak k ruskému vlastenectví po roce 1989 zůstává nezměněna a řídí se posvátným pravidlem pošpinit, co se dá. Že takovou směs demagogie hraničící s rusofobií najdu zrovna v Právu, které se tváří ( a teď už vím, že opravdu jen tváří) poněkud "seriózněji", než třeba takové MF DNES či Lidové noviny, jsem opravdu nečekal.

Jenže redaktor Práva si tak trochu naběhl na vidle. Pustil se do tématu, o němž buď vůbec nemá ani ponětí, anebo má, ale skutečnost překroutil tak absurdně, že je snadné -- a nutné -- uvést pojmy a slova, se kterými ve svém článku žongluje, na pravou míru.

Co tedy oba dva, Stalina se Solženicynem podle redaktora Práva spojuje a je hodno toho nejštítivějšího odmítnutí?

Solženicyn, podobně jako Stalin, třebaže ten byl Gruzínec, prý sdílel myšlenku vyvolenosti Ruska a byl ideologem konzervativního státu, "obývaného vyvoleným národem". To snad ne! Z jakého hříchu to Mitrofanov Solženicyna vlastně obviňuje? Z lásky k jeho vlasti, k jeho Rusku (v ruštině, kde Rasija má ženský rod, přitom ona láska získává ještě jinou, hlubší, podmanivější a citovější dimenzi)? Ano, je to tak, Solženicyn zhřešil, protože miloval svou vlast, svojí Rasiju!

Jenže ta formulace o "vyvoleném národě" se na ruské chápání vlastního vlastenectví a svého vztahu k vlasti vůbec nehodí. Jakoby si redaktor Práva popletl stránky z učebnice historie. Jakoby místo o Rusku, "obývaném vyvoleným národem", hovořil ve skutečnosti o Palestině, kde ovšem neběží a Rusy, ale o Ž/židy. Protože právě Ž/židi jsou jediným národem, který skutečně takto sám sebe v teologické rovině reflektuje -- vyvoleností se rozumí pochopitelně vyvolenost od Boha.

Ruské vlastenectví, alespoň určitě ne v dílech ruských velikánů, filosofů, spisovatelů a už vůbec ne pravoslavných církevních popů v sobě mělo ze všeho nejméně právě jakýsi nenávistný "nacionalismus" ve smyslu bezmyšlenkovité oddanosti a loajality k nějakému kmeni či etniku, jak chce snad redaktor Práva čtenářům podsunout. Ruské vlastenectví bylo oddáno spíše kultuře, civilizaci, jejíž základ tvořilo pravoslaví, zaslíbenost Bohu. A neholedbalo se hlásáním nějaké nadřazenosti vůči ostatním etnikům. Ta vlast či láska k vlasti pro mnoho Rusů nemívala charakter nějakých výhod na úkor druhých. Ba právě naopak: Často nikdy nekončícího utrpení, kdy odměnou za věrnost vlasti byla krutost, ponížení, vlastní smrt nebo svých nejdražších.

Vhled do vztahu Rusů k vlasti podává jiný z velkých Rusů Nikolaj Berďajev ve své Duši Ruska. Duše ruského národa je podle něj ženská, trpitelská, přitom a právě proto mířící ke svatosti. Jiný, právě současný pohled na ruské vlastenectví podává metahistorická vize Alexandra Dugina. Přední místo v ní zaujímá Rusko, ale jako výraz Euroasijství, v jehož rámci pak nadřazenou úlohu nad nejrůznějšími etnicismi a parciálními nacionalismi včetně toho ruského sehrává společná kultura a civilizace. Odmítnuta je přitom i u nás svého času populární koncepce slavjanofilství - jako jeden z počátků všech běd, které Euroasii roztrhaly na kusy.

Sám Solženicynův život trpitelskou zkušenost, tak jako i řady jiných Rusů, dokládá měrou víc než vrchovatou. Bojovali v nelidské válce proti Němcům za záchranu vlasti, a přesto - nebo právě proto, neboť skoro všichni ti, co se byť třeba dočasně ocitli v německém zajetí, nemluvě o těch, co si jako Solženicyn v dopise příteli dovolil kritizovat Stalina - posléze skončili v sovětských trestnicích a gulazích.

Možná by stálo za to Mitrofanovi připomenout, že nebýt tohoto ruského vlastenectví, které jediné mělo sílu mobilizovat ruský národ a které bylo vykoupeno životy víc jak 20 milionů Rusů (ale i dalších národů tehdejšího SSSR), ve druhé světové válce by se vítězství dostalo třetí říši. S jejími myšlenkami rasové vyvolenosti a dělením národů a ras na vyšší, nižší a nejnižší.

Jenže svět nezná vděku!

Solženicyn pranýřoval otrokářský systém, který se v SSSR rozvíjel pod štíty hesel o budování socialismu a vládě pracujících. Činil tak na základě hodnot, které Rusku zbyly z předrevolučního období a které spočívaly v ruském pravoslaví. Naštěstí. Bolševická moc proti náboženské tradici, organizační struktuře a způsobu chápání a prožívání světa vedla vyhlazovací válku -- jejími výsledky byly desítky a stovky zničených chrámů, tisíce zabitých popů, mnichů, "obyčejných" věřících. Největší moskevský Chrám Krista Spasitele nechali rovnou vyhodit do povětří. Na jeho místě, aby je co nejvíce zneuctili, postavili bolševici veřejný bazén.

Tahle "konzervativní ideologie", jak ji po bolševickém způsobu nazývá i redaktor Práva, je ale nejspíš pro mnohé stále ještě trnem v oku - je z nějakých důvodů stále ještě nebezpečná. Tak by ji chtěli nahradit, zvěstuje Mitrofanov, něčím jiným. Třeba -- "euroatlantickými hodnotami". Co to je? George W. Bush? Válka v Iráku? Americký radar v Brdech? Hollywood? Evropská byrokracie? Asi všechno tohle dohromady! A k tomu ještě nespočetně stránek, celé tuny papíru popsaných nádherně znějícími slovy o právech, svobodách, humanismu. Krásně psát ale uměli i bolševici!

Jestliže tedy redaktor Práva vytýká Solženicynovi, že se ani po 20 letech života strávených v USA nesmířil s "euroatlantickými hodnotami", je to pro ruského spisovatele především pocta.

Ruský stát, i ten mnohem zmenšený, který existuje, mnohým asi nejspíš stále ještě v noci nahání hrůzu. Netvrdím, že právě k takovým patří Alexandr Mitrofanov. Ale jiní bezesporu ano. Mnozí z těch, kteří opěvují "euroatlantickou civilizaci" a "euroatlantické hodnoty", které se již úspěšně rozšířily na Blízký východ a momentálně slaví svůj triumf v Iráku, možná tuší, že právě Rusko je dnes největší překážkou realizace jejich snů o atomovém holocaustu proti další zemi s hlubokými historickými kořeny, Íránu.

Svým způsobem mají jejich obavy reálné opodstatnění. Skutečně není jiná země, která by v budoucnosti mohla "euroatlantickým hodnotám" čelit. Stav, kdy Rusko je jakoby odstrčeno z centra dění a rozhodování o světových událostech, je navýsost nepřirozený a může mít jen časově omezené trvání. Jen do té doby, než se vzpamatuje z exploze, která v SSSR vybuchla na konci 80. let minulého století. Vzpamatovávat se ostatně již začalo.

Ta země je vskutku předurčena k velikosti. Každý, kdo projíždí širokými ruskými lány a hodiny a hodiny jede člověkem neposkvrněnou přírodou, pochopí ten kontrast téhle země s krajinou, kterou lidská průmyslová a technologická činnost natolik vysála, vykořistila a znečistila, že připomíná mrzáka. Zjizveného nekonečnými hady silnic, řekami aut, kostkami motelů, parkovišť, supermarketů a zglajchšaltovanou civilizací. Taková země je k vidění v tak zvaném "vyspělém" světě.

Ještě víc je ten kontrast k vidění na lidech, jež ty dva tak různé světy obývají.

Proto si vůbec nemyslím, že by bylo dobré, kdyby se nerozvíjela "ta část odkazu Alexandra Solženicyna", jak píše redaktor Práva a míní tím víru ruského spisovatele ve vlastní národ a jeho tradice, což by ovšem v Solženicynově případě fakticky znamenalo odhodit odkaz celý, protože právě ona část je samotnou jeho nejvnitřnější podstatou.

Rusové věří, že právě oni několikrát ve svých dějinách evropskou civilizaci zachránili před zkázou. Jestliže "euroatlantické" hodnoty tam v posledních letech narážejí na takový odpor, a to především z řad intelektuální elity, vůbec to není proto, že by byli barbaři. Naopak nechápou, proč by se těmi barbary měli stát.

Ruská země je pozoruhodná a tajemná, a takové a zdánlivě zcela iracionální jsou i sympatie, které se k této zemi rodí. A ruský národ rozhodně není nějakou mrtvolou, která sní o vlastním "evropanství". Moskevské parky, obklopující památníky na počest všemu tomu bezpočtu vítězství a bitev, které kdy Rusové ve své historii vybojovali, se skví čistotou, s nepořádkem v těch pražských se nedají srovnávat. U zdi Kremlu ode dne skončení druhé světové války bez přestání hoří věčný oheň. A u něho drží stráž voják. Baňaté věže z dob ruských carů se snoubí s pomníky z éry komunismu a na procházející shůry shlížejí obrovští kamenní Leninové. To, co tam člověk pochopí, je, že ideál komunismu nemohl zasít své sémě do žádné jiné země než do Ruska. Výzva k totálnímu odhození sobectví a dokonalému altruismu by všude ve světě vzbudila posměch.

V Rusku to bylo jinak.