31. 7. 2008
Nejste ve svazcích vojenské kontrarozvědky? Tak to nejste v dobré společnostiČSSD dnes vydala prohlášení , ve kterém se "důrazně ohrazuje proti způsobu zveřejnění informací týkajících se zařazení jména poslance ČSSD Pavla Ploce do registru komunistické vojenské kontrarozvědky". Na závěr píše: "ČSSD vyzývá Archiv bezpečnostních složek, aby postupoval striktně v souladu se zákonem, kterým byl zřízen a aby okamžitě přijal účinná opatření proti pokračování protiprávního jednání ve věci poslance Pavla Ploce." A není to tristní sobectví? To protiprávní jednání nadšených lustrátorů se přece týká nás všech. Nejen Ploce. Stejně tak ostře měla ČSSD vystoupit na obranu poslanců Hasila či Bartoše z ODS, pokud nechce nechat tisíce osob denunciovat a vydírat jakýmisi spisky, které na ně někdo vedl, velmi často s nepravdivými či pseudopravdivými údaji. A tři poslanci ODS a jeden generál jsou pouze dokladem, toho, že před svévolí novodobých lustrátorů jsme si všichni rovni. Snaha poškodit politické protivníky, zejména na levici, stála za nesmyslnými politickými gesty a lustračními excesy Topolánkovy vlády a budováním zvrhlé "paměti národa" začala požírat své tvůrce. V ODS je mnoho těch, kteří byli nejen v SSM, ale i v KSČ. Potkal jsem mezi pravověrnými hlasateli trhu bez přívlastků i pravověrného učitele marxismu leninismu. Potkal jsem mezi členy ODS i jednoho z okresních ideologických tajemníků. Mnozí z členů i funkcionářů ODS patřili dokonce k okresní nebo krajské nomenklatuře jako perspektivní (většinou ekonomičtí) kádři, o jejichž lásce k socialismu nikdo nepochyboval. Jejich rodiče také byli kádrování a jiné kádrovali. Byli v SČSP, byli v ROH, byli v Lidových milicích. Protože byla taková doba. Byla doba, kdy u pomocné stráže VB byli skoro všichni lesáci na Šumavě. Byla taková doba, kdy onu hranici s demokracií chránili místní i se samopalem v ruce. A syny a vnuky těchto budovatelů světlých zítřků v šumavských hvozdech dnes najdeme v různých registrech... I mezi členy ODS. |
Je načase si říci, že tento způsob historického výzkumu udělá asi stejnou službu společnosti, jako zveřejnění všech posudků z uliční organizace KSČ, OV KSČ, Svazarmu i Pionýra na mladého budovatele socialismu - syna pracovnice okresního národního výboru, když se hlásil na prestižní vojenské gymnázium v Opavě na jaře roku 1970. Oba rodiče byli členy KSČ. Věrní soudruzi. Na vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova žádné protistátní živly nikdy nepřijímali. Pouze děti z kovaných rodin... No a vidíte, kam až to ten mladý hoch dotáhl... Školu nejen absolvoval, ale dokonce tak učinil s vynikajícím prospěchem u maturity -- třemi jedničkami a jednou dvojkou. Plukovník Vratislav Černý byl přitom přísný ředitel. A školní prapor nesl nápis Za vlast - za socialismus. Zveřejnit bez jakékoliv vysvětlivky 140000 osob sledovaných i spolupracujících, je naivní snaha po rozpoutání další lustrační mánie. V dobách povinné vojenské služby si nikdo nemohl vybírat, k jaké jednotce se dostane. Stupeň zájmu kontrarozvědných složek se odvíjel od zařazení vojáků k jednotlivým útvarům či na jednotlivé pozice. Stráž muničního skladu či obsluha hlásky raketové jednotky , případně šifranti nebo dozorčí či poddůstojníci u jednotek s nejmodernějším vybavením (radary, rakety, průzkum, záškodnické jednotky, ostraha hranic či objektů strategické důležitosti) byli nejspíš sledováni a prověřováni s větším zájmem, i když mnohdy bez ohledu na užitečnost. Já osobně jsem základní vojenské službě unikl, řada mých spolužáků však nikoliv. Škoda, mohl jsem být také v tomto registru. Byl bych mezi mnoha slušnými lidmi. U vysokoškoláků se rozhodovalo o zařazení k vojsku v rámci vojenské katedry podle školy, kterou dotyčný navštěvoval. A tak například studenti VŠUP byli všichni školení jako "bigoši" a jezdili maximálně s BVP, studenti jiných škol byli zařazeni k tankovému vojsku či raketovému vojsku. Měl jsem kamaráda, který byl průzkumník specialista. Jeho specializací byla práce s jedy. Travič studní byl povoláním architekt. Nicméně byl zařazen v družstvu, které mělo být vysazeno do týlu nepřítele a speciální odstřelovací puškou s raketovými projektily mělo odstřelovat pozice nepřátelských postavení raket Pershing. Ten velkorážný projektil se musel na dva kilometry trefit do přesného místa na raketě v palebném postavení, protože jen tak se dala zničit naváděcí elektronika. Nakonec proflákal vojnu kdesi v pohraničních horách na posedu a sledoval, jestli neletí nějaké nepřátelské letadlo do oázy míru... Jen málo studentů skončilo v AUS (Armádní umělecký soubor) na Pohořelci, což byla ta největší zašívárna, odkud bylo do nejbližší hospody sto metrů. Stě ostražitý a bdělý, Kefalín? Všichni se nejspíše shodneme, že povinná základní vojenská služba byla pakárna, která nikoho nenaučila ani milovat vlast, ani bránit mír. Příhody vojína Kefalína, popsané v knize Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky ukazují, jak různorodým a vztahově složitým organismem byla armáda. A jak nemožné je popsat vztahy mezi lidmi v ní zápisem v registru kontrarozvědky. Švandrlík tu knihu, věrně popisující nesmyslnost válčení za hlubokého míru sexuálně neukojenými postpubescenty, napsal rok před tím , než se mladý nadějný hoch Mirek Topolánek dobrovolně přihlásil na opavské vojenské gymnázium. Musel mít maturitu za každou cenu... Dnes může vzpomínat na upjatého pplk.Huberta Wewioru nebo orlí nos a zdvižené obočí majora Pavola Tatarky... Terazky stě Švejkom, Kefalín! Švandrlík psal v roce 1970 knihu Draculův švagr. |