Avšak do Karlových Varů má cenu jezdit, protože jeho velmi dobrá dramaturgie umožňuje na malém prostoru a v krátkém času získat přehled o tom, co se vyskytlo za poslední rok ve světové kinematografii především ve víceméně nekomerční sféře. Jaký je verdikt z letošního festivalu? Připomínám ovšem, že na festivalu se promítalo přibližně 280 filmů, není v silách jediného člověka, aby je za něco přes týden všechny zhlédl; možná, že jsme dohromady viděli tak 15 procent z těchto snímků, většinou ovšem ty, které festival prezentuje jako nejdůležitější.

Loni předvedl karlovarský filmový festival velmi výrazné, vynikající filmy korejské a ruské. Ty tehdy převyšovaly o hodně tříd veškerou ostatní produkci. Nic tak výrazného nebylo na letošních Karlových Varech vidět. Dramaturgie byla zase dobrá, neviděli jsme skoro žádný vyloženě špatný film (snad s výjimkou Smutku paní Šnajderové), i filmy, které třeba byly nějak nedokonalé, byly zjevně vybrány pro nějaký svůj zajímavý či neotřelý aspekt.

Takže většina toho, co jsem v Karlových Varech viděl, byly opravdu filmy slušné, inteligentní kvality. Jedním z významnějších obecných témat je konsternace filmových tvůrců nad tím, jaké zlo si lidé navzájem dokáží páchat. Toto téma se objevovalo znovu a znovu, ve filmech z mnoha zemí a světadílů.

Přestože tedy festival přinesl množství relativně inteligentně natočených svědectví o tom, jak dnes lidé žijí na tomto světě, všechno to byly svým způsobem jen dílčí úspěchy. Neviděl jsem v Karlových Varech na letošním festivalu žádný film, který by u člověka zůstal v mysli i po představení, film, nad kterým by se člověk chtěl hluboce zamýšlet, film který by chtěl vidět ještě jednou, anebo dokonce film, který by člověku změnil život. Obecněji to vede k úvaze, zda není autentická kinematografie opravdu mrtvá.