Kohoutovy filmy z konce padesátých a ze začátku šedesátých let jsou totiž pozoruhodně výrazné kvality. U diváka vyvolávají zájem studovat tuto éru podrobněji a zjišťovat, co se vlastně tou dobou v Československu dělo a jaká byla skutečná situace. Je jasné, že od Stalinovy smrti a určitě od Chruščovova tajného projevu r. 1956, kdy označil Stalina za zločince (podle Kohouta, jak se vyjádřil v úvodu před jedním filmem, to byl nejvýznamnější historický čin dvacátého století) Československo proti stalinismu aktivně bojovalo a snažilo se osvobodit od sovětského imperiálního útlaku. Jiná věc je, že tento především kulturní, liberalizační boj vedli komunisté (nikdo jiný to dělat nemohl, nekomunisté byli druhořadí občané) a navzdory těm nejpozoruhodnějším dílů, nekomunističtí autoři byli často pořád ještě ve vězení.

V neděli se na LFŠ promítal pozoruhodný film režiséra Jiřího Weisse Taková láska (1959) podle stejnojmenné Kohoutovy v tehdejší době nesmírně populární stejnojmenné rozhlasové hry. Kohout popřel, že by hra byla založena na jeho osobních zkušenostech, i když se v mládí traumaticky rozešel se svou první manželkou Alenou Vránovou, která si vzala Vladimíra Ráže (ten v tomto filmu hraje hlavní roli Petra Petruse).

Taková láska je film zcela nepolitický, zabývá se osobními a mezilidskými vztahy, i když v obecné rovině je nicméně obžalobou necitlivosti a sobectví dobové společnosti, která se skrývá za škrobenou fasádou tehdejší doby, udržující stůj co stůj dekorum. Studentka práv Lída Matysová je sice zasnoubena s kybernetikem Milanem Stiborem, ale vrátí se k své dávné lásce, ženatému docentu práva Petru Petrusovi, když ten začne učit na její škole, na pražské Právnické fakultě. Jejich láska vyvolá skandál poté, co Petruse Stiborova matka na škole udá. Petrus se milenky zřekne a Lída Matysová spáchá sebevraždu, otráví se svítiplynem.

Film, stejně jako původní divadelní hra, má pozoruhodnou, až postmoderní stavbu. Děj je neustále zcizován přítomností "pána v taláru", (Miloš Nedbal), jakéhosi nadzemského soudce, který jednotlivé postavy průběžně vyslýchá, upřesňuje děj, někdy ho několikrát vrací a dialogem s postavami neúprosně odhaluje jejich sobecké pohnutky a skrytou motivaci. V Hradišti se Kohout divákům svěřil, že měl v této věci s režisérem Weissem spory, protože nebyl vůbec přesvědčen, že postava prokurátora, v podstatě divadelní efekt, je přesvědčivě přenositelná do filmu. Weiss to však dokázal výborně. Film je silné psychologické drama, které zaujme soustředěním na několik málo postav i zobrazením dobové Prahy. Z dnešního hlediska nám může připadat přehnané, jak "přehnaně" byl před padesáti lety pociťován problém rodinné nevěry: to, co se dnes považuje, určitě v českém filmu, za něco zcela běžného, je tragedií, která (především v důsledku drobných sobectví jednotlivých postav) vede ke katastrofě.

Ještě lepším filmem, který tentokrát Pavel Kohout i sám režíroval, je snímek Sedm zabitých (1965), natočený podle scénáře Kohoutovy pozdější manželky Jeleny Mašínové. Sám považuju Pavla Kohouta spíš za spisovatele středního proudu, který ovšem vynikajícím způsobem zvládl řemeslo a stal se tak, zejména v německé jazykové oblasti, po zásluze nesmírně populárním autorem. Mám však -- možná subjektivní -- pocit -- že Jelena Mašínová je nadanější a originálnější autorka než sám Kohout. Ta díla, na nichž Kohout a Mašínová spolupracovali, totiž patří ke Kohoutovým nejlepším.

Film Sedm zabitých je neuvěřitelně současný. Promítal se v hradišťském Klubu kultury před plným sálem tak tří set přibližně dvacetiletých diváků, kteří se často nahlas smáli a filmem se nesmírně bavili. Pro oba autory, Kohouta i Mašínovou, kteří byli v publiku přítomni, muselo být neuvěřitelným zadostiučiněním, že dokázali zaujmout a okouzlit nejmladší českou generaci, která se měla narodit až více než dvacet let po době, v níž tento film vznikl.

A mladí lidé byli filmem Sedm zabitých okouzleni poprávu. Film působil pozoruhodně aktuálně -- divák vůbec nepociťoval rozhraní dvou ér, jaké dnes cítíme, díváme-li se například na filmy s Oldřichem Novým ze třicátých let. Sedm zabitých mohlo být natočeno včera. Je to film o dnešku stejně jako to byl film o šedesátých letech.

Sedm zabitých je především film pozoruhodně feministický, i když Kohout se tohoto slova -- v českém kontextu - zalekl, když jsem se ho na to v sále zeptal, a mladý konferenciér otázku dokonce neprofesionálně a pro diváky urážlivě ironizoval. Není divu, že Sedm zabitých napsala žena, na filmu je to výrazně znát.

Sedm zabitých je příběh mladé ženy, zdravotní sestry Jenky, jejíž mladík je na vojně a nepřijede ji navštívit. Dlouho není jasné, zda ji neopustil, až v závěru filmu se dovídáme, že skončil v posádkovém vězení, protože se ji pokusil navštívit opuštěním posádky (vrací se tu motiv odpíraných dovolenek, známý z Kohoutových a Jasného Zářijových nocí). Jenka neví, jestli s někým ještě chodí, a tak tráví čas den po dni bezcílně ve městě, flirtem s nejrůznějšími muži, kteří se naskytnou. Podle Miloše Kameníka z festivalového katalogu její "tápání téměř hraničí s existenciální úzkostí". Nejdůležitější je však Jenčin postoj, od něhož vede přímá linie k nejnovějšímu filmu Michaely Pavlátové Děti noci, jehož premiéru jsme mohli vidět na letošních Karlových Varech (bohužel nikoliv na LFŠ). Muži, s nimiž přijde Jenka do styku, jsou totiž veskrze neuspokojiví partneři, jimž nejde o nic jiného než dostat mladou atraktivní dívku do postele. Jenka s nimi flirtuje, k sexu to však nikdy nedokáže dovést. Její život je naplněn hlubokou, podprahovou, vlastně nereflektovanou nespokojeností s tím, jak je svět zařízen. Naprosto stejný pocit má o více než čtyřicet let později hlavní hrdinka Dětí noci, která svou frustraci z mužské nedostatečnosti do tmy aspoň neartikulovaně vyřve. Jenka nic takového neučiní, jen prostě tápá, každého muže shledá -- oprávněně -- nedostatečným, a pořád říká ne. Sedm zabitých pak končí brutálním pokusem o znásilnění, o něž se pokusí dva skutečně odporní, slizští jedinci mužského pohlaví. A tento film že prý není feministický? Že nezachycuje podprahovou, oprávněnou ženskou frustraci s tím, jak mužsko-šovinisticky svět funguje.

Film ohromí svou profesionalitou. Zejména jiskřícími, vtipnými dialogy, vedenými relaxovanou, hovorovou, uvolněnou řečí, mluví se však o docela hlubokých věcech. Všechny Kohoutovy filmy, které se na LFŠ zatím promítaly, upoutají svou autentičností, drobnými miniscénami, jimiž Kohout zachycuje dobový život (dvě holčičky, čtyřletá a možná šestiletá, jdou v činžáku dolů ze schodů. Ta mladší, která je pozadu, volá na tu vpředu: Neutíkej mi. Hlídač v parku křičí na malé dítě, aby nešlapalo po trávníku, a matce, která se před ním ohrazuje, se háji: Vždyť je to tady napsaný). Na Sedmi zabitých jsou však pozoruhodné především dialogy, které se zabývají věcmi, které nás všechny pálí dodneška, avšak jsou tak kvalitní, jak to dnes už snad nikdo neumí napsat.

Není snad třeba dodávat, že by žádné Letní filmové školy nebylo zapotřebí, kdyby tyto významné české klasické filmy byly běžně k dispozici na DVD tak, jak je tomu se všemi ostatními světovými klasickými filmy. Že se k tomu česká kinematografická komunita dosud neodhodlala a že musíme každoročně vážit dlouhou cestu do malého moravského města, abychom se dověděli o vlastní kulturní historii, je obrovská ostuda.