Velmi zajímavě o těchto otázkách píše Jonathan Anderson, z jehož poznatků čerpá tato stať.

I když je to nesporný úspěch, není Čína jediná, kdo je z historického pohledu v tomto regionu úspěšný. Je to i Japonsko, jehož ekonomika se od padesátých letech až zhruba do poloviny sedmdesátých rozvíjela tempem vyšším než 8 %. Patří sem i Korea s tempem 8,5 %, Tchajwan – kde byl růst v minulosti kolem 9 %. Nelze však také zapomenout ani na Malajsii, Thajsko, Hongkong a Singapur, které v současnosti také dosahují vysokého růstu. I v těchto zemích v posledních třiceti letech rostl v určitých periodách HPD až 9 % reálně (nikoli však tak dlouhou dobu, jako v Číně). Ačkoli růst čínské ekonomiky se výrazněji nevymyká z tohoto přehledu, přece jen je její růst výjimečný tím, že trvá tak dlouhou dobu.

Proto je celkem oprávněné se ptát, zda existuje cosi jako asijský model růstu. Různí analytici, kteří dělali pokusy dešifrovat 9 % růstu HDP, nakonec dospívají k závěru, že např. v růstu celkové produktivity (total factor productivity) - která není spojena s růstem obyvatelstva a s růstem kapitálu – dosahovalo jeho tempo v podstatě úrovně jiných zemích – bylo to zhruba 1 – 2 % ročně, což je srovnatelné s Evropu či USA. Dalších zhruba 2 % z růstu HDP se dále dají vysvětlit růstem obyvatelstva a zvýšením počtu pracovních sil včetně efektů vyplývajících z jejich přerozdělení mezi sektory. Zbývající růst 4 – 5 % je pak dán vlivem růstu kapitálu, růstem investic.

Právě rychlý růst akumulace kapitálu vysvětluje, proč dochází k tak rychlému hospodářskému růstu. Roční přírůstek akumulace kapitálu v Asii totiž převyšuje analogická data v Evropě, v USA a je také dvakrát rychlejší než jinde v rozvojových zemích. Vysokou míru investic je pak možno objasnit tím, že asijské země a Čína zvlášť se soustřeďují na masové investování, což jim umožňuje relativně nízký růst konečné spotřeby domácností a analogicky i vysoká míra úspor. Lze to ukázat právě na míře investic – v USA je kolem 10 %, v Evropě kolem 20 % a v Číně je to v některých obdobích dokonce velmi blízko 40 %.

Proto vysoká míra úspor je výchozím faktorem ekonomického růstu.

Druhá příčina – orientace na export. Každá z úspěšných asijských zemí je současně i velkým exportérem a její export roste ještě podstatně rychleji než HDP. Rychlý růst exportního výkonu potom vytváří i mnoho pracovních míst v exportujících odvětvích. Velká nabídka pracovních sil přitom vede k rozvoji pracovně náročných odvětví – proto také se začíná textilem, obuví, nábytkem, ale i jednoduchou elektronikou. Vysoké tempo vývozu umožňuje také zvyšovat dovoz – a v těchto zemích jde o dovoz materiálů a surovin a také o produkci strojírenskou – tedy o dovoz technologií.

Třetím společným rysem této skupiny zemí je nedostatek demokracie. Žádná z asijských zemí s rychlým tempem růstu ekonomiky – Japonsko, Čína, Korea, Tchajwan, Singapur, Hongkong, Thajsko, Malajsie, Indonésie – neměla v obdobích, kdy se rychle rozvíjela jejich ekonomika, politický systém založený na soutěži více politických stran v klasickém evropském pojetí. Podle převládajících názorů analytiků je vysvětlení nasnadě – demokracie překáží růstu. Příkladem toho může být Indie – od šedesátých letech až do nedávné doby nemohla dosáhnout toho, co východní Asie, protože tomu politický faktor (demokratické volby) překážel. Taktéž je tomu na Filipínách, bylo tomu tak i v Indonésii.

Možná, že se to vykládat i tak, že země (resp. obyvatelstvo), které se rychle rozvíjejí, zapomínají na demokracii, na liberální názory, na politické otázky, spokojují se s tím, že dobře žijí a ekonomika se rozvíjí. V dynamicky se rozvíjející společnosti, kde dochází i k očividnému pokroku zejména pokud jde o růst životní úrovně, se těžko hledá masová základna pro politická hnutí s odlišným názorem na např. způsob růstu ekonomiky nebo na jiné materiální otázky. Prostě je daleko více cítit růst ekonomiky vytvářející další zdroje, které se mohou věnovat na zajištění růstu v dalších letech, ale zejména se rychle zlepšuje materiální situace obyvatelstva. A naopak tam, kde dojde k ekonomickým problémům – na Filipínách, v Indii – všichni – politické elity i podnikatelská sféra - se věnují hlavně tomu, jak přerozdělit zdroje, které moc nerostou.

I když by takové vysvětlení zřejmě muselo být obsáhlejší, přesto si nelze nepovšimnout, že asijských zemích, kde se ekonomiky rychle rozvíjejí, chybí systém mnoha politických stran. Takový systém nastupuje až později, když střední třídy dosáhly dostatečně stabilní úrovně a to bylo období, kdy se začaly prosazovat i politické reformy.

Je nutno také upozornit, že ve všech těchto zemích je relativně pevný a také úspěšný politický systém, jsou zde pevné instituty podnikatelského prostředí (tzv. business friendly environment), které je dostatečně přátelské k přílivu kapitálu, je dostatečně rozvinuto obchodní právo ( a je vymahatelné), občanský zákoník apod.

Současné tendence

Vývoj v Číně je charakteristický postupným ústupem státu od zasahování do ekonomiky. Na počátku osmdesátých let to byl typický socialistický systém. Všude v národním hospodářství byl stát - v zemědělství byla družstva, byly zestátněné služby, státní průmysl. – odhadem 85 - 90 % ekonomiky bylo ve státních rukách. Zisk rozdělovala vláda. Všechny podniky byl napojeny na státní rozpočet. Samostatně nemohly získávat zdroje. Ceny byly centrálně řízeny. Velmi těžko mohlo soukromé vlastnictví konkurovat – nebyl svobodný přístup do ekonomiky, nikdo se nemohl svobodně rozvíjet. Systém fungoval bez rozumného východiska – ztrátové firmy se dotovaly, neexistoval bankrot, stejně jako nebyly bankovní úvěry – všechno se jenom rozdělovalo centrálně a podle dispozic vlády.

Dnes je v Číně všechno zcela naopak – státních podniků je sice stále mnoho, ale už netvoří 85 % ekonomiky, ale jenom 25 - 30 %. Všechno ostatní se zprivatizovalo, nebo bylo privatizováno tak, že většina kapitálu v bývalých státních firmách přešla do rukou soukromého kapitálu. Všechno zemědělství je v soukromých rukách. Také těžký průmysl je z velké části soukromý. Lehký průmysl je téměř plně soukromý a totéž platí i o službách.

Zisk se rozděluje svobodně a úkolem státu je jenom vzít si své daně. Ceny nejsou nijak regulovány kromě energetiky – plyn, elektřina, pohonné hmoty - a místních služeb.

Existuje svobodný přístup na trh. To je oproti jiným asijským zemím velký rozdíl. Na Filipínách existují v některých sférách dominantní podniky – aerolinky, při výrobě elektřiny, oceli atd. V Číně je to naopak. V Číně existuje více leteckých společností – všechny jsou státní a tvrdě si konkurují, ovšem všechny musejí pracovat bez státních dotací. Jsou tam stovky hutních závodů, v telekomunikacích je velká konkurence, ve výrobě elektrické energie taktéž. V Číně není monopolizace – je pouze jediná výjimka – železnice, ale i tu chtějí Číňané v příštích letech rozdělit na několik firem.

Ještě v osmdesátých letech čínské vedení moc nehledělo na ekonomické výsledky – ztrátové podniky dostávaly dotace. Od poloviny devadesátých let je to jinak. Dokazuje to statistika – od roku 1996 do 2001 bylo v Číně uzavřeno desítky tisíc podniků. Z těchto podniků bylo propuštěno 30 milionů lidí – vlastně by se dalo hovořit o státních zaměstnancích. Je zřejmé, že pokud se tento počet uvolněných zaměstnanců převede do podílu na celkové zaměstnanosti, jde jen o několik procent. Ovšem ve srovnání s jinými zeměmi – toto číslo představuje celou zaměstnanost v jižní Koreji. Všichni tito lidé odešli do soukromého sektoru. Toto období tak přineslo jednu podstatnou změnu v dosavadním přístupu čínského vedení k ekonomice - pokud je firma ztrátová, musí být uzavřena.

Obecně nyní platí, že podpor je v Číně velmi málo. Formálně existují pouze ve dvou odvětvích – v energetice, kde jsou spotřebitelské ceny nafty o něco níže než by byly podle světových cen a v zemědělství, kde se dotacemi pomáhá soukromému zemědělství. Všechno ostatní se řídí podle tržních principů.

Celkově se změnil systém přerozdělování zdrojů. Před 20 - 30 lety existoval pětiletý plán a byla to tlustá kniha plná tabulek. I v současnosti ještě pětiletka stále existuje, ale jen jako malý dokument, který vysvětluje základní parametry makroekonomiky. Už neexistují žádné odvětvové bilance, nejsou žádné závazné plány. Dokonce i největší odvětvové investiční projekty se neschvalují na centrální úrovni, ale jen v provincii.

To vše neznamená, že by se změnil politický systém, Čína nadále o sobě prohlašuje, že je to socialistická země, ale pod pojmem socialistická chápe vyjádření svého směrování. V ekonomice však žádné stopy po socialismu nezůstaly. Zdroje, které kontroluje čínská vláda, jako je výběr daní a další příjmy rozpočtu, které směřují ve prospěch státu, činí podle různých odhadů jen kolem pětiny ve vztahu k HDP.

Hlavním problémem Číny není nedostatek konkurence, ale naopak její přebytek. V ekonomice je příliš mnoho kapitálu, protože je tam vysoká míra úspor. Podle analýz tento jev vede k tomu, že pokud se objeví ziskové podnikání, pak se na něho vrhá mnoho podnikatelů a tudíž velmi rychle se objevuje konkurence, protože všichni chtějí dosahovat zisk.

Pokud bychom se dívali na účast Světové banky a Asijské rozvojové banky (ADB), pak tyto instituce aktivně pracují v Číně, ale nemají tam žádný významný vliv, oproti období před 20 – 30 lety, kdy Čína měla nedostatek zdrojů a potřebovala jakékoli zdroje. Dnes Světová banka nabízí v Číně technickou pomoc, už to nejsou reálné peníze, ale spíše spolupráce, podíl na společných investicích spolu se soukromým sektorem, státními institucemi. Přitom je nutno chápat i proměnu Číny, která dnes, možná 5 - 10 % svého HDP investuje v zahraničí. Je prostě faktem, že Čína dnes úvěruje vyspělý svět, protože kupuje evropské i americké obligace. Proto ani nepotřebuje investice ze zahraničí.

Problémem Číny, který se v současné době velmi často diskutuje – právě v souvislosti s nadcházející olympiádou - je stav životního prostředí. Když se však provádí historická srovnání stavu znečištění ovzduší v některých čínských oblastech, pak se ukazuje, že ukazatele znečištění jsou do značné míry srovnatelné s tím, jak to vypadalo v Soulu v 60. – 70. letech, stejně jako o desetiletí dříve v Tokiu.

V souhrnu to patrně není o tolik horší. Možná, že je to i tím, že se stav životního prostředí dnes vnímá jednak daleko citlivěji veřejností, která je již poučena tím, jaké jsou důsledky zhoršeného životního prostředí. Jednak je to i tím, že se po 30 - 40 letech zapomnělo na to, jaká neutěšená situace tehdy byla v Japonsku, kde smogové poplachy byly na denním pořádku či jinde. V dobovém tisku bychom se přece mohli dočíst o tom, že dopravní policisté v Tokiu se mohou v průběhu služby na ulicích nadýchat kyslíku z dýchacích přístrojů a že podobná zařízení jsou k dispozici i pro obyvatelstvo atd.

Ve vztahu k Číně je jen horší to, že rozměry znečištění jsou mnohem větší, protože i země (nejen co do rozlohy) i počtem obyvatelstva zasaženého znečištěním je mnohem větší. Je tam mnoho vedlejších efektů, ale celkově patrně Číňané dýchají stejný vzduch jako ti, kteří se několik desítek let před nimi rozvíjeli podobnými tempy. Zdá se, že to je zákonitost rozvoje a že tomuto stupni vývoje prostě nedá vyhnout – i přes osvětu a dalekosáhlé vysvětlování. Zapomněli jsme na to, jaké znečištění bylo v západní Evropě před padesáti a více lety? Za dvacet let se už čínský vzduch bude čistit, protože jejich průmysl už bude přesunut do Indonésie, Indie, kde pomalu vzniká middle income society. Bude se hovořit o indické problematice a nikoli o čínské.

Čína má daleko větší problém a tím je voda, především její znečištění a nedostatek kvalitní pitné vody a vody vůbec, protože Čína má málo vodních zdrojů především v severní části země. Na jihu má zatím vody dostatek, ale za deset let to již patrně nebude dostačovat. To je největší problém v perspektivě. Dnes je Čína vývozcem potravin, zatím nedováží ani obilí, ani maso, ačkoli počet obyvatelstva dosáhl již 1,3 mld. Ovšem za deset let se tato příznivá situace může změnit a oni nebudou schopni vyrobit dostatek potravin.

V současnosti dochází ke zrychlení ekonomického růstu na severovýchodě Číny a na západě. Je to proto, že v minulých letech se veškerý průmysl soustřeďoval na východní pobřeží, kam přicházely nové pracovní síly ze západu. Tento růst však neměl odraz v zemědělství, protože důchody rolníků rostly velmi pomalu a proto všichni z venkova utíkali.

Ovšem v posledních několika etech důchody v zemědělství rostou podstatně rychleji než v průmyslu. Je to růst sice z nízké výchozí úrovně, ale hlavní důvod je ještě jiný. Začal se totiž projevovat deficit potravin. Dnešní Číňané začali žít jinak než žili jejich rodiče, změnili potravní návyky – už nejedí hlavně rýži a zeleninu, ale chtějí mít i maso, začali pít mléko, jogurt se pomalu stal národním nápojem. Proto poptávka po zemědělských produktech velmi silně roste.

Před deseti lety ještě stát byl ve špatné ekonomické situaci – pokud jde o státní rozpočet. Ani státní zaměstnanci nebyli dobře placeni a tudíž nebylo možné ani dotovat zemědělství. Dnes má rozpočet přebytek, proto také začíná ochotně vyplácet dotace na zemědělství a zvyšují se platy ve státní službě.

Vzniká však další problém, který se bude negativně projevovat v národním hospodářství po mnoho příštích let. Dlouhodobě uplatňovaná politika jednoho dítěte do rodiny – jako nástroj regulace růstu počtu obyvatelstva - vede k tomu, že se začíná postupně rýsovat velký deficit vzdělané mládeže. Zřetelné to začíná být zejména v zemědělství – kdo mohl odjet z vesnice, odjel. Čínské vedení se to dnes snaží změnit a snaží se na venkově rozvíjet vývozní obory, kde rostou mzdy a také pracovní příležitosti a tak se snaží na venkově lidi udržet a dosáhnout toho, aby se tam lidé vraceli.

Veškerý růst vnitřní obchodu, telekomunikačních služeb probíhá na západě země. Velmi silně se zde rozvíjí celá infrastruktura a analytici se shodují, že v příštích deseti letech se zde otevřou příležitosti pro velký investiční boom.

Zvláštností Číny také je jiný charakter migrace obyvatelstva. Není málo těch, kteří opustili venkov a odjeli pracovat do měst. Ovšem tento pohyb obyvatelstva je jen dočasný. To právě Čínu odlišuje od jiných rozvojových zemí. V Číně neexistují příměstské chudinské slumy, jaké jsou známy z jiných velkých měst – Sao Paulo, Mexico atd. V Pekingu je relativně čisto, ale ani v zemědělských oblastech nejsou žádné slumy.

Je to důsledkem především toho, že v Číně se podařilo velice úspěšně přerozdělit půdu. Když se rušila zemědělská družstva, pak každá rodina na venkově dostala půl hektaru půdy, který může tuto rodinu spolehlivě uživit. Když pak muž z rodiny odjel někam na stavbu či pracovat do průmyslu, pak je jisté, že se za pár let vrátí. Nikdo z takových lidí neodjede do města, aby tam bydlel s rodinou ve slumu, kde bude žít ve špíně a ve stísněných podmínkách, když má doma možnost relativně spokojeně žít. To je potom hlavní důvod, proč se lidé vracejí. A je to nesporně jeden z hlavních důvodů, proč je čínská společnost relativně stabilní, protože tam byl i zemědělský venkov zapojen do sociálního struktury a lidem tam byla dána možnost uživit se.

Kromě toho se na západ Číny, do dosud zemědělských oblastí lidé vracejí i proto, že mají již úspory a mohou zde žít za daleko méně peněz než na východě, protože jsou tam nižší životní náklady.

K návratu do Číny dochází i u zahraničních Číňanů, kteří se v posledních letech začínají ve větší míře navracet, protože je láká prosperita domácí ekonomiky a naopak odrazuje je ekonomická krize ve vyspělém světě. Země, jejíž ekonomika roste 10 % ročně a kde je poptávka po kvalifikovaných lidech, kteří jsou také dobře zaplaceni, je samozřejmě atraktivní.

Rysy ekonomického myšlení

Jednou z častých otázek, kterou si kladou zahraniční pozorovatelé, je zda existují nějaká výzkumná centra, kde se formuje čínské ekonomické myšlení posledních let, či kdo jsou významní teoretici těchto reforem, nebo zda existuje nějaká specificky čínská ekonomická myšlenková škola.

V Číně nic takového jako ekonomická škola ve smyslu určité ekonomické doktríny v smyslu monetaristů či chicagské školy apod. není. Pokud jde o ekonomické reformy, znalci místní poměrů uvádějí, že by se dalo hovořit o 2 - 3 jménech. Je také pravdou – a na tom se shoduje většina komentářů - na ministerstvech v Pekingu pracují v současnosti velmi dobře jazykově vybavení úředníci, kteří velmi dobře znají svoji problematiku. Základní linii reforem a změn však určuje nejvyšší vedení země, které postupuje velmi pragmaticky. Dalo by se to shrnout do řídí jediné poučky – hlavní je úspěch. Proto také čínské reformy se provádějí stylem - zkusíme to, bude-li to úspěšné, budeme v tom pokračovat, pokud nikoli, opustíme to.

Je to velmi pragmatický empirický přístup k ekonomice. Důležité také je – a v tom se liší od jiných států resp. prováděných reforem, že nikdy nechtěli reformy udělat „jednou provždy“. Jejich reformy jsou prováděny postupně. Nikdy to není tak, že se to musí stihnout do určitého data, za jeden rok, ale spokojí se s tím, že reforma je rozložena do delšího časového období. Je to nepochybně i vliv kultury a způsobu myšlení, filosofického pohledu na svět. Pro velkou zemi s historií několika tisíciletí bezpochyby plyne čas jinak – vidí mnoho jevů právě v perspektivě těchto tisíciletí a necítí důvod ke spěchu.

Pro pochopení fungování čínské ekonomiky je nutno především dobře pochopit způsob chování čínských státních podniků. K tématu chování státních podniků v podmínkách socialistické ekonomiky (jak se Čína deklarovala) se v minulosti věnovalo nemálo teoretiků, kteří se snažili popsat a pochopit způsob chování státních podniků. Známé jsou např. rozsáhlé práce maďarského ekonoma Jánose Kornaie, který přišel s myšlenkou tvrdého rozpočtového omezení.

V Číně byl nakonec zvolen naprosto pragmatický přístup a dá se říci, že státní podniky se tam dnes chovají plně jako soukromé firmy. Stát se jim nevměšuje do hospodaření, nezasahuje do jejich denní operativní činnosti – ale současně je také nedotuje, stát nestanovuje ceny a umožňuje jejich tvrdou konkurenci, protože tam nejsou monopolizovaná odvětví.

Dalším ožehavým problémem je kvalita čínské produkce. I když byla v minulosti velmi nízká, přesto čínské výrobky byly konkurenceschopné svojí cenou a i při jejich nižší kvalitě nikdo nepřestal tyto výrobky nakupovat. Opět i zde jsou vidět určité vývojové tendence - před dvaceti lety bylo také mnoho laciných výrobků vyráběno na Tchajwanu, či v Koreji, které dnes jsou z hlediska kvality zcela v jiných etážích. Kromě toho nelze zapomínat, že mnoho výrobků se sice v Číně montuje, ale komponenty a součástky, které nakonec určují kvalitu a spolehlivost finálního výrobku, jsou odjinud - z vyspělých zemí, kde je kvalita zaručena.

Vzájemný obchod mezi Čínou a dalšími regiony světové ekonomy se také změnil a je to odraz toho, jak se výroba v jednotlivých zemích s postupem času dostávala do jiných kvalitativních etáží. Dnes v USA nikdo textil (až na výjimky nevyrábí). Totéž se týká levné elektroniky, hraček – ani to se už v USA nedělá. V Evropě je přístup poněkud odlišný. Kvalitní oděvy a obuv se dělají ve Španělsku či v Itálii, ale toto zboží se prodává v Evropě.

V současnosti se proto odehrává zápas o evropské trhy, kam čínské zboží přichází v rostoucím rozsahu. Je to analogie situace v USA před několika lety. Je to tím, že v evropské ekonomice, kde jsou dosud taková pracovní místa a výroby podobného charakteru jako v Číně a proto zde začne, dříve nebo později, proces nahrazování těchto pracovních míst a jejich „přesun“ do jiných sektorů a odvětví.

Tento proces v Evropě probíhá poněkud odlišně a projevuje se pomaleji, neboť je dosud oslabován tím, že evropská ekonomika nebyla a stále není – na rozdíl od americké - tak homogenní. Je to dáno tím, že celá oblast východní Evropy, byla z hlediska mzdových nákladů hluboko pod úrovní západní Evropy a proto ještě určitou dobu mohl probíhat přesun pracovně náročných výrob ze západu na východ Evropy a tudíž vliv relativně laciné čínské produkce se ještě nemohl tak uplatnit. Dnes tento proces odchodu kapacit do levnějších zemí začíná i v ČR, kam před deseti lety přišly za levnou prací kapacity ze západní Evropy. Tak ohlašuje uzavření svých výrob např. Siemens a další firmy.

Proto také před deseti lety Evropa představovala 18 % asijského exportu a USA kolem 30 %. Dnes USA dostávají kolem 25 % asijského exportu a Evropa již představuje kolem 30 % asijského exportu.

Vývoj sociální a politické struktury

Podíváme-li se na sousedy Číny, pak vidíme, že po dlouhém období vysokého hospodářského růstu tam došlo k podstatným změnám v sociální struktuře společnosti. Vytvořila se střední třída a to nejen jako minorita společnosti, ale jako většina společnosti. Většina lidí má dostatečné příjmy, mají byty, auta, je vidět prosperita společnosti.

Skoro všechny takové země odmítly totalitní systémy vládnutí. Je tomu tak v Japonsku, na Tchajwanu, v Koreji, kde byl tvrdý autoritativní režim jako v Číně, vždyť zde v šedesátých či sedmdesátých letech byly rozsáhlé studentské nepokoje, které byly brutálně potlačovány (a to už je dnes téměř zapomenuto - připomeňme např. studentské povstání v Kwangdžu v jižní Koreji v roce 1980, kde počet obětí se odhaduje na několik set až tisíc)a těžko – protože každé srovnání kulhá, zda byl horší čilejší. Dnes to prožívá Malajsie, vlastně i Thajsko, s řadou problémů a vnitřních otřesů, také Hongkong, který také směřuje ke stejnému stavu. Je tam jediná výjimka – Singapur – ale to v podstatě ani není stát, to je v podstatě jen město, kde existuje režim téměř s feudálními rysy.

Zdá se, že přechod k demokracii je zákonitost v Asii při střední a vysoké úrovni příjmů. Dále – že zpomalení růstu také platí pro všechny asijské ekonomiky. Také platí, že dochází k velkým strukturálním změnám, opouštějí se průmyslová odvětví znečišťující životní prostředí, odvětví s nízkou produktivitou práce a přechází se ke způsobu života, který více připomíná západoevropský styl života.

Vzato pouze ekonomicky – na vyšší úrovni hospodářského rozvoje již není prostor pro asijský model. Existující hospodářské modely proto vypadají dostatečně blízké Evropě a USA a také v makroekonomice je možno sledovat podobné jevy.

Za této situace si mnoho analytiků i politologů klade otázku, kde se vlastně nachází Čína. Pokud jde o demokratizaci – to je velmi sporný moment. Některé komentáře ukazují, že Číňané, kteří jsou členy jejich komunistické strany, zpravidla zaujímají oficiální pozici, podle níž demokracie může být, ale je nutno k ní projít ještě velmi dlouhý úsek – alespoň padesát let.

Pro mnoho z Číňanů je v současnosti modelem Singapur s tvrdou tržní ekonomikou. Přirozeně, že se systémem jedné strany, s vysokým podílem státního vlastnictví a zasahováním státu, ale i s dobrým životním prostředím. Přitom obyvatelé Singapuru se cítí dobře jako v normální zemi. Je tam sice pár disidentů, ale ostatní si velmi dobře žijí a Číňané považují Singapur za úplný ráj.

V čínských podmínkách není komunistická strana ekonomický, ale především ideologický pojem. V ekonomice jsou připraveni plně přejít na tržní vztahy, privatizace pro ně není strašákem. Čínské vedení – ale i celá čínská společnost se bojí dvou věcí. První – hospodářský krach. Proto je pro ně hlavním zákonem stabilní růst, proto také se snaží postupovat pragmaticky a snaží se vyloučit nějaké přehmaty a slepé uličky.

Druhá – to je oligarchizace společnosti a vytvoření institutů, které by mohly na celostátní úrovni konkurovat straně. V současnosti tam nic takového není. Proto také velmi intenzívně bojovali se sektou Falungun – protože se najednou ukázalo, že lidí v sektě jsou desetimiliony. Čínskému vedení zjevně nevadí náboženství jako takové, ale vadí jim možnost vzniku organizovaných velkých a nepředvídatelných hnutí, která by mohla ovládnout část země a znovu nastolit situaci vnitřních nepokojů. Tato sekta byla pro čínské vedení jakousi ilegální strukturou, která mohla případně ovlivňovat politiku. Proto tuto sektu velmi důsledně zlikvidovali.

Proto také nechtějí podporovat nějaké západoevropské nevládní instituce – ty mohou pracovat na místní úrovni, ale nedají jim právo se spojovat na úrovni státu, protože pak už by to mohla být protiváha komunistické straně. Proto je také tvrdě pronásledují, pokud zjistí takové pokusy.

Pro čínskou společnost je nejvíce stresující představa, že by opět mohlo dojít k vnitřním nepokojům, které většina z nich ještě zažila v etapě tzv. kulturní revoluce v šedesátých letech. Z historie přitom znají ještě řadu dalších období, kdy Čína byla zmítána řadou vnitřních nepokojů – když se měnily jednotlivé dynastie – stejně jako nepokoje v první polovině dvacátého století. Tomu se tato společnost chce vyhnout a proto také oceňuje stabilitu, kterou současné Číně přináší politika současného čínského vedení.

Na druhé straně aktivně probíhá demokratizace společnosti zdola. Na vesnici probíhají svobodné volby, v nichž mohou kandidovat nejen členové komunistické strany. Vedení pochopilo, že to je velmi dobrý způsob, jak omezit korupci a svévoli na místní úrovni.

Pokud jde o vesnici, zde je poměrně vysoký stupeň demokracie. Ve většině míst existuje možnost zcela svobodných voleb místních vesnických orgánů.

Na úrovni okresu se rozvíjí také možnosti místní samosprávy, ovšem je to už s velkou účastí komunistické strany. Přesto je zde zřetelná postupná demokratizace. Nelze vyloučit, že během 20 – 30 let takový vývoj bude probíhat v celé zemi. Jestliže ekonomika se bude dobře rozvíjet, pak to bude úspěch komunistické strany a někteří politologové již předvídají, že se pak možná komunistická strana potichu rozpadne na nějaké frakce – tak to bylo i s vládnoucí stranou Japonsku. Jsou určité náznaky, že takový proces již v malé míře probíhá i ve velkých městech, kde je již relativně početná a silná střední třída – Peking, Šanghaj.

Budoucí tendence hospodářského růstu

Pokud jde o ekonomiku, jednou hlavních otázek, kterou si ekonomové kladou, je zda dojde v příštích letech ke zpomalení hospodářského růstu? Odpověď je kladná, jen není lehké odpovědět, kdy se tak stane. Podle některých názorů může současný růst vydržet ještě 10, dokonce se hovoří o dvaceti letech s tím, že pak se musí dostavit pokles, kdy Čína se bude rozvíjet kolem 4 - 5 % ročně, kvůli nedostatku pracovních sil, protože již za dvacet let v Číně nebude dostatek pracovních sil při stávajícím modelu růstu resp. růstu produktivity práce a při tomto růstu obyvatelstva.

Dalším problémem, který čínská ekonomika bude muset řešit jsou strukturální změny. Nyní je všechno laciné zboží a elektronika vyráběno v Číně, ale nejpozději za 15 let to bude vyráběno v Indii. Jestliže na počátku tohoto desetiletí laciná pracovní síla stála kolem 50 - 70 dolarů měsíčně (ti, kteří přišli z vesnice do průmyslové továrny), pak dnes je to již kolem 150 dolarů a za pět let to již bude kolem 300 dolarů měsíčně. Navíc kurz domácí měny revalvuje a proto i náklady na pracovní sílu se rychle zvyšují a za deset let již budou kolem 500 - 600 dolarů za měsíc.

V takových podmínkách již nebude možné vyvážet laciné věci. Čína musí přejít na střední úroveň z hlediska nákladů na pracovní sílu, nároků na kvalifikaci, kvalitu apod. – na elektroniku, dokonce na náročnou elektroniku a musí opustit obyčejný textil, oděvy, nábytek. K tomu již v současnosti dochází. Tyto výroby již začínají přecházet do Vietnamu, Kambodže, Bangladéše a také do Indie.

Je také asijským fenoménem, že dostaví-li se hospodářská krize - prudký pokles výroby z 10 % na 2 % nebo dokonce nulu, zpravidla se tomu přidá i devalvace atd. pak dochází i ke krizi politické. Takové riziko – podle analytiků - v Číně reálně nehrozí pro nejbližších 5 let. Všechny ostré problémy, které tam byly, se vyřešily nebo se řeší v posledních 7 - 8 letech.

Byly to např. banky, které měly před deseti lety vysoký podíl špatných úvěrů, hrozila tehdy bankovní krize. Ale dnes už tomu tak není a bankovní systém se podařilo očistit, i když to Čínu stálo možná stovky miliard dolarů. Ani rozpočtová krize nehrozí - před deseti lety neměli na výplaty státních úředníků – dnes je rozpočet v přebytku a úřady ani nevědí, kam přebytek zdrojů v rozpočtu umístit. Je to prostě úspěšná ekonomika a proto má velký výběr daní.

Daleko nejvážnějším problémem se proto zdá být hrozící nedostatek zdrojů. Klíčovou otázkou je, jak se vyřeší další zásobování Číny zdroji energie - hlavně ropou a zemním plynem - když v zemi není dostatek těchto zdrojů. Jestli proto dojde ke zpomalení růstu, jak se o tom diskutuje, pak to bude již v letech 2010 - 2011 a bude to kvůli nedostatku surovinových zdrojů.

Dnes jsou tři čtvrtiny čínské energetiky závislé na uhlí, Čína nemá žádný velký instalovaný výkon na vodních elektrárnách (měřeno podílem na celkové výrobě) a ani na plynových elektrárnách. Právě vysoký podíl výroby elektřiny z uhlí pak také vede k ohromným problémům s emisemi. Čína však nemá jinou možnost, než pokračovat v rozvoji této uhelné energetiky a kromě toho rychle začít s výstavbou jaderných elektráren. K tomu však nemá dostatek kapacit (a navíc je to seismicky neklidná oblast – viz nedávná zemětřesení).

Může se dostavit deficit železa. Začíná se uvažovat o dovozu potravin a to se jistě za dalších 10 let stane velkým tématem. A je tu opět zásadní problém - odkud budou potraviny pro Čínu? Dnes jsou soběstační, ale za deset let tomu tak nemusí být.

Je to proto, že Čína nemá dostatek půdy pro zemědělství. Minulých 20 let se zvyšovala zemědělská produkce proto, že produktivita půdy rostla a zemědělci dokázali zajistit potraviny s využitím umělých hnojiv, jejichž spotřeba je jedna z největších mezi rozvojovými zeměmi. Mají největší stupeň zavlažovaných ploch mezi rozvojovými zeměmi, totéž platí o nasazení hybridů. Jen v mechanizaci zemědělství zaostává, protože je zde mnoho rozdrobených ploch a drobných farmářů.

Čínské vedení hledá východisko z této situace v tom, že se zaměřuje na zahraničí. Čínské delegace intenzívně navštěvují zejména Afriku a jižní Ameriku s cílem získat další suroviny. Současně se však začínají orientovat nejen na nákupy surovin, ale již na nákupy těžebních licencí případně i nalezišť surovin. K tomu jsou využívány rozsáhlé čínské devizové rezervy, které dosud byly využívány k nákupu amerických státních obligací a tedy financování americké ekonomiky. Dá se proto předpokládat, že v průběhu nejbližších pěti let bude Čína jedním z největších světových investorů do prospekce nových surovin a jejich těžby kdekoli na světě.

To také podstatně změní její úlohu ve světové politice a povede bezpochyby k větší angažovanosti při řešení světových konfliktů.

Až potud J.Anderson a jeho postřehy o čínské ekonomice, které možná nemusí být zcela objektivní, neboť jsou nepochybně ovlivněny jeho osobními prožitky. Nicméně jeho postřehy jsou o to zajímavější, že právě čínská realita se dnes všelijak vykládá, zejména v českém tisku. Jak mnoho je těch, kteří se snaží na Číně něco najít a ukázat ji ve špatném světle – tu jde o emise, smog, či inverzi, a samozřejmě i demokracii apod. Jsou to dobře známá klišé...

Vždycky, když člověk čte rady těchto „radilů“, klade si otázku, odkud se bere ta bohorovnost, se kterou se někteří Evropané pokoušejí radit této zemi, jak si má spravovat své věci.

Odkud se bere ona troufalost vysvětlovat něco zemi, jejíž historie nepřetržitě trvá 5 tisíc let, zemi, kde žije čtvrtina světového obyvatelstva? Skutečně má Evropa a dokonce snad Česká republika vůbec morální právo něco někomu radit? Ale i kdybychom toto pominuli a přiznali jsme si toto morální právo, víme co chceme a umíme si vůbec představit o čem vlastně mluvíme a umíme ty naše dobré rady domyslet do důsledků? Skutečně je si Evropa jista tím, že její model života a uspořádání společnosti je univerzální a přenositelný i na jiné kontinenty a do jiného kulturního filozofického prostředí? Zkušenost z islámského světa, z Iráku či Afghánistánu nám nestačí?

Udělejme si malé srovnání. Čína má zhruba 9,2 mil km2 a žije v ní kolem 1,3 mld obyvatelstva. V EU s 27 státy žije necelých 500 mil obyvatel na ploše 4,2 mil km2.

A teď si v Číně odmysleme všechny ty nehostinné pouště a horstva dojdeme k závěru, že na zhruba stejné ploše jako v EU tam žije kolem 1 mld lidí. To tedy znamená, že by v naší EU muselo žít, pokud bychom se chtěli vmyslet do čínských poměrů, dvakrát tolik obyvatel než dnes. A teď si ještě představme, že v malé České republice by žilo 20 mil lidí a dokonce ještě více. Přece jen naše země je velmi příhodné místo k životu (vyloučíme-li různé evropské hory, tundry apod.), pak by u nás mohlo žít i 25 či 30 milionů lidí, abychom se vyrovnali čínským poměrům.

Možná, že bychom si dokázali také představit, co by to znamenalo jenom z hlediska bydlení těchto lidí, nákladů na infrastrukturu, silnice, školství, zdravotnictví, ale i pracovní příležitosti. Zkusme si jen představit, kolik prostředků bychom tak museli vydávat jenom na čištění odpadních vod, na zajištění kvalitní pitné vody, kde bychom v blízkosti svého bydliště našli volné plochy, kde by se mohlo odpočívat, chodit třeba na houby, které tolik všichni milujeme (kolik bychom vůbec měli lesů) apod.

Umí si někdo z těch, kteří o tom tak rádi píšou, představit, jak složité a nesnadné je pro takovou populaci vytvořit základní podmínky k životu. Vsadím se, že ani jeden z nich neví, o čem to vlastně je, protože nikdo z nich nikdy v praxi nemusel takový problém řešit a to se týká i mnoha našich politiků. A teď si k tomu ještě představte tu naši politickou scénu s její svárlivostí neschopností se na něčem domluvit apod.

Těžko někdy chápat, když čteme ony rady pro Čínu, o co těm lidem, kteří na Číně nemohou najít nic dobrého, vlastně jde? Chtějí Číně vnutit jiný politický systém než ten, který tam dnes je a který zrál mnohá desetiletí a který - jak se zdá - má úspěch. Ten jeho úspěch je poměrně jednoduše měřitelný tím, že lidé mají základní podmínky k životu a jejich materiální pozice se zlepšuje.

Chceme snad tam vyvolat situaci vnitřní neklidu? Evropě nestačí ty stovky a tisíce ilegálních imigrantů, které sem denně proudí z Afriky a blízkého Východu, se kterými si některé země už neví rady. Opravdu chceme, aby se čínský způsob života natolik změnil, došlo k otřesu jejích vnitřních hodnot a vyvolal se tak exodus třeba desítek milionů směrem k vyspělému světu, protože se přece také chtějí mít dobře a jdou do toho lepšího světa, o kterém jim evropští „misionáři“ říkají, že podle něho by měli žít? Když z Číny odejde sto miliónů lidí, Čína to moc nepozná, ale Evropa, kam je to nejblíže, se z toho zhroutí. Nechtějme proto měnit to, co tam funguje. Oni k tomu, že by ve svém systému měli něco změnit také dojdou, takový bude objektivní vývoj - ale ať je to výsledkem jejich poznání a nesnažme se jim to vnutit.

Proto snad bychom si měli přát, aby čínský systém i nadále byl úspěšný a situace v Číně byla i nadále stabilní, protože to je i v našem zájmu a nechtějme tuto, jednu z nejdéle existujících světových civilizací učit, jak má žít. Oni sami vědí nejlépe, co je pro ně to potřebné....