Obama by udělal dobře, kdyby se zamyslel nad nedávným interview Gérarda Chalianda deníku Le Monde. Chaliand je předním geostratégem specializovaným na nepravidelné války. Zná velmi dobře Afghánistán, kde je v posledních třiceti letech každou chvíli. Strávil hodně času s mudžahedíny, když v 80. letech bojovali proti sovětským vojskům. V současnosti pobývá každý rok několik měsíců v kábulském Centru pro studia konfliktů a míru, k jehož zakladatelům patří.

O vojenské situaci mluví velmi jasně. „V Afghánistánu nelze zvítězit...Dnes se musí zkoušet vyjednávat. Není jiné řešení.“ Proč? Protože Tálibové mají lokální mocenskou kontrolu na východě a jihu země, kde převládá paštunské obyvatelstvo. Tato situace by se mohla změnit, kdyby se zdvojnásobil počet vojáků vyslaných Západem, zdvojnásobila plánovaná velikost afghánské armády a kdyby se na ekonomický rozvoj vydávalo mnohem víc než nynějších 10% vnější pomoci. Chailand ale pochybuje, že je to pro Spojené státy a země NATO politicky reálné a já jsem stejného názoru. Německý ministr zahraničí už varoval Obamu, aby nenutil Německo k vyslání dalších vojáků do boje proti Tálibům. Jak ale říká Chailand, to neznamená, že by naopak mohli zvítězit Tálibové. Situace spíš uvázla na „vojenském mrtvém bodě“. Tálibové, kterým nechybí geopolitický vtip, trpělivě čekají, až se Západ „unaví vleklou válkou“.

Abychom zjistili, jak se Spojené státy dostaly do této slepé uličky, musíme se vrátit trochu do historie. Od devatenáctého století byl Afghánistán ohniskem „velké hry“ mezi Ruskem a Velkou Británií (na jejíž místo pak nastoupily Spojené státy). Dosud nikdo nedokázal získat nad touto tranzitní oblastí trvalou kontrolu.

Dnes sousedí Afghánistán se státem jménem Pákistán, který má přesně v pohraniční oblasti rozsáhlou paštunskou populaci. Prvořadým geopolitickým zájmem Pákistánu jsou přátelské vztahy s Afghánistánem jako pojistka proti případnému ovládnutí Pákistánu Indií – ale také Ruskem, Spojenými státy anebo Íránem. Pákistán podporoval a podporuje tím či oním způsobem paštunskou většinu, což dnes znamená podporu Tálibů. Pákistán s tím nemíní přestat.

Za prezidenta Cartera se Spojené státy rozhodly svrhnout takzvanou komunistickou vládu Afghánistánu považovanou za příliš blízkou Rusku. Dnes víme ze zveřejněných archivů Carterovy administrativy a také ze slavného interview, které poskytl před deseti lety Zbigniew Brzezinski, někdejší Carterův poradce pro národní bezpečnost, že podpora USA poskytovaná mudžahedínům předcházela minimálně o šest měsíců vpád sovětských vojsk. Jedním z jejích skutečných cílů bylo vlákání Sovětského svazu do léčky vojenské intervence na základě správného předpokladu, že se intervence zcela mine účinkem a vnitřně oslabí sovětský režim. Bravo! Stalo se tak. Ovšem politika USA současně zplodila al-Kajdá a Táliby – klasický případ „blowbacku“, nepříznivého zpětného účinku, na straně USA. V každém případě je to právě Zbigniew Brzezinski, kdo dnes varuje Obamu před opakováním sovětské chyby.

Takže Obama dnes slibuje něco, co nebude schopen udělat. Je sice dobré, že se mu dostalo nepřímé podpory irácké vlády pokud jde o jeho návrhy pro Irák. Obama je díky těmto stanoviskům na koni a sklidí za ně podporu také v USA i mezinárodně. Svůj kredit ale může obrátit vniveč, když nedokáže dostát nerealistickým slibům týkajícím se Afghánistánu. Jeho parta 300 poradců mu v této záležitosti moc dobře nepomáhá. Obama umí být opatrný, když je to zapotřebí. Ve věcech Afghánistánu ale vůbec opatrný není.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2007

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.