Většina Vietnamců, kteří k nám přicházejí, myslí, že skutečně jdou do ekonomického ráje. Jazyková a kulturní bariéra, o niž se opírá jak praxe zprostředkovatelů na straně jedné, tak vízová praxe české vlády (a praxe na české ambasádě v Hanoji zvlášť) není pro zemi, jež se deklaruje jako demokratická, výzvou. Pokud se v ČR činí legislativní kroky, tak jen k tomu, aby se cizincům život co nejvíce zproblematizoval. Ohledy na lidská práva prakticky neexistují, o snaze pochopit situaci těch chudáků ani nemluvě. Ta děvčata zaplatila za víza do ČR kolem sedmi tisíc dolarů, což jsou pro Vietnamce astronomické peníze. Dluh budou splácet léta - budou-li mít štěstí. Když ho mít nebudou, mohou také za legislativní tvrdost "demokratického" státu zaplatit nucenou prostitucí.

Ministerstvo zahraničí má jistě možnosti k tomu, aby uchazečům o víza popsalo reálnou situaci u nás a na pracovním trhu zvlášť. Krajané Vietnamců, kteří se u nás uchytili a přijíždějí domů, rozhodně nejsou vhodnou referenční skupinou. Ve Vietnamu jsou to úspěšní "zápaďáci", přestože tady prodávají na stáncích od božího rána do tmy, nebo šroubují v českých montovnách zahraničních vlastníků. O tom, proč to MZV neudělá, si lze myslet ledacos a přímá korupce to být rozhodně nemusí. Stačí obyčejný nezájem. Jenže subjektů, které z neinformovanosti a závislosti těch chudáků prachsprostě těží a - s odpuštěním - je obchodují, je tolik, že "obchodní" zájmy ční z tématu dost zřetelně.

Mimochodem - ten komentář jsem nabídl Právu a Lidovkám. Myslíte, že je to zajímalo?

Údajně z nevysvětlitelných důvodů výrazně posílila v poslední době česká koruna vůči západním měnám. Tam, kde byl například kurs koruny vůči britské libře donedávna 45 Kč, je nyní cca 33 Kč. Je to posílení hodnoty koruny o více než 25 procent. Zdá se, jak už to v dnešním globálním elektronickém finančním světě bývá, že se koruna stala obětí mezinárodních spekulantů, na úrok domácí české ekonomiky. Letmým pohledem např. na ceny potravin na ceny v britském supermarketu Tesco zjistíme, že potraviny v České republice jsou dnes často o dost dražší než ve Velké Británii (Tesco samozřejmě ceny nesnížilo), přestože je pořád průměrný měsíční plat v Británii kolem 70 000 Kč.

Posílení ceny koruny vůči západním měnám musí být naprostou katastrofou pro české vývozce. Hovoří se nyní už o tom, že mnozí z nich se začínají hroutit. Pokud totiž během několika pár týdnů stoupnou ceny vašeho zboží či služeb, které vyvážíte do Evropské unie, o víc než 25 procent, neudržíte se vůči konkurenci.

V té věci mě fascinuje blazeovanost české vlády a České národní banky. V normální zemi by vládě i ústřední bance šlo o to, aby se jí nepoložila polovina domácího průmyslu (jistě budou především ohroženy malé podniky) a bude regulovat kurs domácí měny vůči zahraničním měnám finančními instrumenty, především snížením úrokových měr. Proč se to v ČR neděje a bankovní odborníci se jen "diví", jak to, že je koruna tak silná?

Problém vysoké ceny koruny má ovšem také druhou stranu, píše Petr Tuček, který se zabývá už třicet let mezinárodním agrárním obchodem:

Zpevňování umožňuje realizovat adekvátně levnější dovoz, stejnou měrou, jakou se znevýhodňuje vývoz. Silnou korunou jsou postiženi nejvíc vývozci, kteří produkují veškeré vyvážené zboží z domácích surovin. Těch je ovšem opravdu minimum, protože zejména energie a pohonné hmoty jsou z velké části nakupovány v zahraničí. Pokles hodnoty koruny se promítne okamžitě ve zvýšení cen veškerého dovozu.

Žijeme ve světě podvodů a klamů. Žijeme ve světě, v němž se prospěch "horních deseti tisíc" stal prvním přikázáním nového náboženství. To se nás snaží přesvědčit, že právě to je něco, co je ku prospěchu nám všem. Základní princip kapitalistické ideologie, v nějž nás nutí věřit většinová média, je tak sám excelentní ukázkou stupidologie a lživé propagandy, o níž na stránkách Britských listů již ve více pokračováních píše František Koukolík a Jana Drtilová.

Ve svých knihách nám zprostředkovávají poslední výzkumy lidského chování, pocházející z anglosaského prostředí (viz jejich text "Racionalita" ). Přes všechnu užitečnost těchto prací bych rád poukázal na jejich zásadní omezenost a kulturní podmíněnost.

Za vynálezem premiérské plakety, kterým pana Topolánka nikdo nepověřil, nezplnomocnil ani nežádal, je vrozený pudový exhibicionismus, přerůstající značně schopnost něco podstatného sdělit. Daleko více to má být politický nástroj, kterým chce politik Topolánek ovlivňovat veřejné mínění. Udělením tohoto ocenění podivné hodnoty a povahy za kontroverzní akt, který bychom nejlépe mohli vystihnout jako krevní mstu (ačkoliv ani to samozřejmě není přesné), sleduje nějaké politické cíle. Absurdní na tom je (a na stránkách Britských listů se o tom mluví skutečně tak často, až mi přijde trapné to znovu připomínat), že reliktům komunismu musí být přímo vděčný.

Plním slib a předkládám čtenářům svůj extrakt z článku doktora Katze (ředitele "odboru veřejného zdravotnictví" v San Francisku), který vyšel v lednu v časopise New England Journal of Medicine. O obsahu článku hodně napovídá otázka, již si autor klade už v jeho názvu: (je tu) zlatá brána ke zdravotní péči pro všechny? píše Boris Cvek.

Steve Marshall je Angličan, majitel cestovní kanceláře. Žije ve Španělsku a prodává Evropanům dovolenou na slunci, včetně Kuby. Loni v říjnu přestalo fungovat 80 jeho internetových stránek. Způsobila to americká vláda, píše americký deník New York Times.

Tyto internetové stránky, psané v angličtině, ve francouzštině a ve španělštině, existovaly od roku 1998. Některé z nich, jako např. www.cuba-hemingway.com, se zabývaly literaturou. Jiné, jako www.cuba-havanacity.com, pojednávaly o kubánské historii a kultuře. Ještě jiné - www.ciaocuba.com a www.bonjourcuba.com byly čistě podnikatelskými stránkami, zaměřenými na italské a francouzské turisty.

"Přišel jsem ráno do práce a neměli jsme vůbec žádné rezervace," vysvětlil listu New York Times telefonicky z Kanárských ostrovů Steve Marshall. "Mysleli jsme, že jde o technický problém."

Letecká společnost American Airlines se stala terčem ostré kritiky ekologických aktivistů za to, že nechala jedno letadlo letět z Chicaga do Londýna s pouhými pěti cestujícími na palubě. Letadlo při tom spotřebovalo 22 000 gallonů (více než 100 000 litrů) benzínu. Ekologické organizace obvinily firmu American Airlines z nepřijatelného chování.

K "ekologickému skandálu" došlo 9. února, kdy byla firma American Airlines nucena zrušit jeden ze svých čtyř každodenních letů z Chicaga do Londýna. Podařilo se jí umístit skoro všechny cestující z plně vytíženého letadla na jiné lety, ale pět cestujících se nevešlo nikam. Byli přesunuti do první třídy. Přátelé Země obvinili firmu American Airlines z "obscénního plýtvání palivem". Odhaduje se, že cesta každého z těchto pěti cestujících způsobila emise 43 tun CO2 - a spotřebovala tolik benzínu, na něž by Ford Mondeo pětkrát objel kolem světa. Firma se hájila, že na prázdné letadlo čekaly v Londýně stovky cestujících, kteří potřebovali odletět zpět do USA.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Dost pochybuji, že se Američané "radují" z možnosti změny v prezidentském úřadě. Situace se letos vyvíjí dost zvláštně. Tak v republikánském táboře vyhrál McCain, který nemá podporu konzervativně-náboženského křídla republikánské strany. Pro mnohé republikány (což jsou také Američané) je McCain nevolitelný a současná situace frustrující.

Na druhou stranu Republikánská strana je už dlouho dost propastně rozdělena mezi dvě silná křídla: nábožensky konzervativní a "cameronsky" konzervativní (toto křídlo představuje zejména úžasný Schwarzenegger, který mne velmi pozitivně překvapil svým postojem k ekologii nebo k registrovanému partnerství) - kromě toho tu existuji další polarity, třeba mezi centristou McCainem a libertariánem Paulem.

Že znalost druhého jazyka znamená obohacení života, na to poukázal už světoznámý český pedagog, politik a filozof Tomáš Garrigue Masaryk. A že učit se několik jazyků v dětství není škodlivé, o tom se taky jazykoví vědci a psychologové dnes už nedohadují. Že ale může být znalost jazyků nebezpečím pro image člověka a dokonce i pro jazykovou kulturu, na to bych chtěl poukázat v téhle poznámce.

Normálně to člověka nenapadne a nepřemýšlí tímhle směrem, ale dneska jsem šel manželce vyzvednout hotové brýle. Nic moc - jedny z mnoha standardních obrouček, jejichž ceny se pohybují od jednoho do dvou tisíc korun a ztenčená skla, protože má hafo dioptrií a ty úplně základní skla by vypadala jako dna z flašek od okurek. Žádná ztemňovadla, žádná hyper speciální skla či jiná extempore. Prostě „průměrný, slušný brejle“. Cena pět a půl tisíce korun.

Příspěvek na lístek od lékaře nějaký tři stovky.

Pan Martínek byl chalupník a záhumenkář v zapadlé vesničce Klatovec v lůně Jihlavských vrchů. Někdy počátkem sedmdesátých let jsme s ním seděli za zimního večera ve vyhřáté kuchyni u Čekalů, která sloužila pro těch pár místních jako hospoda, a pan Martínek naslouchal debatě o roku osmašedesátém. Upíjel z plecháčku ohřáté pivo, a když debata spěla ke konci,vmísil se konstatováním: "Oni v té Praze furt blbnou a furt blbnou, a my musíme furt dělat a furt dělat."

Na tuhle hlubokou pravdu prostého člověka vzpomínám pokaždé, když naši současní politici upustí nějakou perlu z přehluboké zásoby nesmyslů, jimiž se nám pokoušejí vládnout.

Pan Martínek už dávno umřel. Ale ta jeho prostá pravda by měla být v učebnicích.

Začnu "od lesa". Pokud teď ČR v lednu 2008 dosáhla nebývale vysoké inflace, dovolil bych si na okamžik na uklidnění použít známé metody "závistivého souseda", jemuž -- kéž by -- také "chcípla" aspoň koza, když už ne přímo kráva. Čína má už několik let po sobě nesmírně vysoký každoroční vzrůst HDP (kolem 11 %; letos to prý bude "jen" kolem 7 %). V souvislosti s tím rostou nároky na kvalitu trhu nejen u podnikatelských špiček, ale zrovna tak, byť mnohem skromněji, ve vznikajících "nižších středních vrstvách" vzrůstá poptávka, třeba zrovna po mase.

Když jsme si po příchodu do Kanady koupili domek a já jsem chtěl do sklepa obyčejná kamna na dřevo - dívali se na mě jako na blázna. Proč? Nikdy zde nebyl nedostatek topného oleje nebo plynu. Když jsem navíc žádal o vývod elektrické rozvodné desky do zástrčky na dvoře, abych mohl napojit přenosný generátor (až jej koupím), pocit, že jsem blázen, ještě zesílil. Proboha vždyť v Kanadě nikdy nebyl nedostatek elektřiny!

Motto: "Nemocnici nemocnicí nedělá barák, ale jeho personál - lékaři a sestry."

Most, Žatec, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Pardubice, Brandýs nad Labem, Český Brod, Nymburk, Klatovy... - jména měst, ve kterých v posledních měsících měly a mají nemocnice problémy - personální, finanční. Příčin těchto jevů, které můžeme v poslední době pozorovat v těchto a v řadě dalších nemocnic, je několik.

Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni zahajuje dnes desátý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Už reklamní kampaň na tento festival s "kapelou" složenou z diktátorů a s neobyčejně liberálním heslem "umlčme tu písničku" nám může připomenout, co nás tento rok patrně od nevládní velkovýrobny dobra opět čeká. Řada dokumentárních filmů, mnohé z nich neobyčejně zajímavé, podnětné a informativní.

Vybudování amerického obranného štítu na českém území, jako součást „euroatlantické vazby“, kterou Bush a Topolánek „upevnili“ v Oválné pracovně Bílého domu, je uplatňováním v praxi článku 27 Unijní smlouvy. Všechny vlády Evropské unie toto opatření schválily na nedávném summitu v Lisabonu, včetně... vlády české. Vlády Topolánkovy.

Je dobré opakovat holou skutečnost, že článek 27 nařizuje všem státům Evropské unie provádět bezpečnostní a brannou politiku „v rámci NATO“ (dans le cadre de l’OTAN). Článek dále říká, že členské státy Unie „se zavazují postupně vylepšovat svůj vojenský potenciál“ (s’engagent à améliorer progressivement leurs capacités militaires), a samozřejmě  v rámci NATO.

2. března bylo na druhém programu České televize odvysíláno pásmo dokumentů Jeden svět, vypovídajících o porušování lidských práv v daných zemích v rámci projektu Člověka v tísni. Příjemně jsem byl překvapen hned prvním snímkem, který nezvyklým způsobem pojednával o stavu lidských práv v Barmě.

Změna se blíží. A jak se tak na jedné straně Američani očividně radují se z nové šance na významnou změnu, zcela jiná nálada panuje v Česku. Všimli jste si? Mrtvolno a hodně podivno. České sdělovací prostředky unisono neprojevují sebemenší nadšení a trapně přešlapují, jak se nějak logicky vyvléknout ze šíření té báječné zvěsti, že fanatický válečný dobrodruh Bush konečně a definitivně ve svém úřadě skončí!

Děvčata, seděla, opírala se o zeď, plakala. Bylo jich skoro dvacet. Jedna se mi v usedavém pláči zhroutila k nohám.

Skupina mladých Vietnamek dala za možnost pracovat v mizerné české firmě, kde si vydělaly sotva základní mzdu, na vietnamské poměry jmění. Jejich rodiny jsou rodinami vietnamských rolníků, nejchudší mezi chudými. Složily se na ně, aby se měly lépe než doma. Aby mohly žít tak dobře jako ti nejchudší Evropané. Po necelém roce o práci přišly, firma jim dala avízo, že je nebude moci dále zaměstnávat. Novou práci našly snadno, rukou, které chtějí dělat, není v Česku nikdy dost. Zaměstnavatel jim slíbil prodloužení víz. Slíbil, ale o tři dny překročil zákonnou lhůtu. A sotva osmnáctiletá a nic netušící děvčata se následně dozvěděla, že kvůli tomu budou muset jet domů.

Pro každou z nich zanedbání dotyčného zaměstnavatele znamená zničenou existenci.

Nevím, co je to plaketa předsedy vlády, jakou má hodnotu, co vlastně znamená. Jako vždy je to zřejmě kousek nějakého bezcenného kovu, darovaného za nějakým zvláštním účelem. Pro dárce alibi, pro příjemce pocit zadostiučinění. Pan Topolánek si myslí, že převzetím plakety se Milan Paumer stane symbolem diskuse, otázka je ovšem jaké. K usmíření a uznání třetího odboje sotva, to by musela mít jinou váhu, může-li mít vůbec nějaké vyznamenání v době nadužívání vyznamenání tyto ambice.

Zatímco loutkovodiči držící na špagátkách vrcholné české ústavní činitele usilovně vrtějí psem a česká média jim to žerou i s chlupama, v energetické branži se - kolektivně českými médii ignorovány - dějí věci, které ovlivní energetickou bezpečnost Evropy včetně Česka na dekády dopředu.

Při pročtení Čulíkovy obsáhlé knihy o současném českém filmu Jací jsme zůstává v mysli snad jen povzdychnutí, že se česká filmologická obec nechala v reflexi současné kinematografie předběhnout Janem Čulíkem. I Čulíkovy Britské listy se již delší dobu specializují na dobývání aktuálních prvenství žhavě ukvapenými komentáři, aby ostatním mnohdy ukázaly, že tudy cesta nevede.

Lucie Česálková, Literární noviny

Kniha je k dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE. Ukázka z jedné ze shrnujících kapitol a obsah knihy ZDE

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V lednu 2008 přispělo celkem 161 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 56 692.22 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.1. 2008 částku 246 031.56 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 783.89 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.