Zpráva o stavu demokracie v Evropě a okolí

5. 3. 2008 / Egon T. Lánský

Slíbil jsem, že o svých krocích a jejich případných výsledcích podám zprávu a toto je první hlášení. Mohlo by začít slovy posla ze známé anekdoty „…Mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu, kterou chcete slyšet dřív?“ Bez ohledu na výběr se pak ukáže, že dobrá ve skutečnosti není ani jedna. Já si vezmu příklad z Karla Poláčka a „…jako pro ně, pane Ábelesi…“ to udělám jinak:

Napsal jsem tedy oběma komorám českého parlamentu a parlamentu slovenskému, jakož i poslanci Roučkovi, jednomu z našich zástupců v parlamentu evropském (EU). Ten text uveřejnily Britské listy minulý týden. Švédsky jsem napsal zhruba totéž předsedům vlády a parlamentu ve Stockholmu, se žádostí umožnit distribuci textu poslancům a členům vlády. Ti dle mých informací schvalovali kosovskou ‚samostatnost‘ 4. března. Ve švédském tisku a internetovém bulletinu jsem se o zveřejnění také pokusil, snad mne uvědomí; švédská vláda došlou poštu povinně zveřejňuje na svých internetových stránkách.

Poslanec Rouček odpověděl promptně, ještě v den odeslání mé elektronické pošty. Ujišťuje, že „…z převážné části…“ se s mým stanoviskem ztotožňuje a bude ho nadále prosazovat. Nepochopil jsem, co znamená výhrada „převážně“, ale tím se teď netřeba zabývat. Důležitější je, že jsem pana Roučka také požádal, aby obsah mého dopisu tlumočil v parlamentu EU. Z hlediska níže uvedených citátů se domnívám, že to je velmi potřebné.

Ze strany EU se ovšem v poslední době ozvaly hlasy, obávám se, že závažnější než páně Roučkovy.

Již 21 února si mohli čeští čtenáři přečíst rozhovor bruselské korespondentky Práva s předsedou EP Pötteringem (CDU), jenž na věcné a logické otázky novinářky neposkytl jedinou smysluplnou, právně a politicky přijatelnou odpověď. Uvedu pár vytržených příkladů:

• …vyslyšel se většinový názor…
  proto už dávno tvrdím, že za současné situace EU není schopna společnou, nikoli většinovou, zahraniční politiku ani formulovat, natož prosazovat a uskutečňovat - pozn. ETL
• … případ Kosova nemůže být srovnáván s žádným jiným…
  Proč ne, s ohledem na závazné mezinárodní úmluvy přijaté v době, kdy EU vůbec neexistovala a na jiné, přijaté Radou bezpečnosti OSN, jejíž členy jsou všechny členské státy EU? - pozn. ETL
• … nechci to přímo přirovnávat ke Slovinsku, které už je nezávislé roky, ale bylo to hodně podobné…
  Co bylo podobné, pan Pöttering nevysvětlil a celá věta je politický nesmysl - pozn. ETL
• Dál s dobře honorovaným ‚politikem‘ Pötteringem polemizovat nemíním, kdo má zájem, může si rozhovor v redakci Práva vyžádat. Myslím, že pan poslanec Rouček (a další, podobných názorů) by se měli dohodnout a vytvořit v EP jakousi pracovní skupinu která by, s malým programem, v EP a v EU vůbec, ostře lobbovala ve věci Kosovo (Španělé, Řekové, Rumuni, Češi, Slováci… atd).
  Španělé, kteří půjdou 9 března k volbám, by se ve sporu s evropským ‚nadministrem‘ zahraničí, Španělem Javierem Solanou, jenž už se světu představil přivítáním – i našim jménem - Hašima Tačiho v Bruselu, asi vyznamenali - pozn. ETL - Jak z dalšího vyplývá, nešlo jen o formální vítání:

V mých oblíbených Financial Timesech jsem totiž nedávno - 28. 2. 2008 - našel nebezpečnější vyjádření. Autorem je Pieter Feith, prezentován jako „holandský diplomatický veterán“, jenž přijel do Prištiny ve funkci “speciálního zástupce“ a šéfa západem podporovaného dohlížecího úřadu, který má zajistit bezpečnost etnických menšin. K tomu má ještě i paralelní mandát Mezinárodního civilního představitele (ICR) – ten by mohl začít platit tento týden, pokud prý se

„…USA a vedoucím zemím EU podaří přesvědčit generálního tajemníka OSN, aby své povinnosti předal Radě bezpečnosti bez souhlasu Ruska. Po 120 dnech by v takovém případě OSN měla předat ‚Tačiho vládě‘ většinu Kosova v rámci jakési dohody mezi Bruselem a ‚kosovskou vládou‘“.
Tak to je velmi odvážná hra a kupodivu nikdo nás o ní neinformoval !! - pozn. ETL
Holandský diplomat pak zmiňuje připravovanou konferenci dárcovských zemí, jež by měla rozjet „…hospodářsky kulhající stát…“ příspěvkem 700mil. – 1 md € pro první dva roky.

Pan Feith ujišťuje, že nepůjde o další Bosnu, ale jeho citované a další výroky mi silně připomněly osudy občanů Srebrenice, chráněné kdysi jeho krajany. Opravdu se toto vše a podle Pietera Feitha ještě víc chystá i našim jménem? Abych se opřel o pana Schwarzenberga, který tvrdil, že neztrácíme vliv, jakpak ho asi uplatňuje?

Česká vládo, sněmovno, senáte a europoslanci, probuďte se.

Mám i pár lepších informací, i když v porovnání s citovanými pány Evropany jde spíš o obsah, než o moc:

Díky internetovému deníku BL, v němž si právě čtete, se má výzva dočkala reakcí z různých zemí světa. Zastihly mne slova díků a podpory m. j. ze Slovenska, Itálie, ba i z toho Nizozemska, chtěl bych zdůraznit, že nikoli od Srbů. Z Kanady se mi ozval dávný přítel, profesor historie. Cituje paní Albrightovou, která stále tvrdí, že tak jak to probíhá, to má být. Můj přítel píše, že on, já a vlastně my všichni jsme s naši pozicí znova na Kosově poli, jen protivník se změnil. Osmané už tam nejsou.

Kanadský generál Mackenzie, veterán z Bosny, kde velel vojskům OSN, veřejně označuje Madelaine Albrightovou za původce a příčinu celého problému. Jiný příznivec mne upozornil na významnou analýzu, jež pod titulkem „Ostré varování z Kosova“ vyšla v nezávislém izraelském deníku The Jerusalem Post. Autorka, Caroline Glick předkládá řadu citátů a faktů a kritizuje izraelskou i americkou vládu a čtyři pověřené evropské země, že vystavují nebezpečí Izrael a jeho občany a také celý Blízký a Střední východ.

Ve virválu nebezpečných událostí, jež způsobují nekvalifikovaní ‚profesionálové‘, se mi připomnělo pár zážitků z minulosti a také historka o E. E. Kischovi a jeho matce, zvané „žaludské eso“. Ve své vzpomínkové knize Tetička Joleschová ji vypráví můj favorizovaný spisovatel a kdysi redaktor Prager Tagblattu Friedrich Torberg. Autor ale připomíná, že historka se původně vyprávěla o rakouském předsedovi vlády Metternichovi a vídeňském bankéři Eskelesovi,od něhož si kníže Metternich pro Rakousko často půjčoval:

Jednou při takové příležitosti chce Metternich přátelsky poradit bankéři a při loučení důvěrně prohodí, že Eskelesův syn Jakob údajně pije, flámuje a vůbec, utrácí s osobami nevalné pověsti, ať prý mu táta domluví… A zítra teda, ať přinese ty peníze. Bankéř, jenž uctivě couval ke dveřím se zastaví a povídá, že to si musí rozmyslet. Rozmyslet co, ptá se Metternich, myslel jsem, že jsme se domluvili…? Musím si rozmyslet, povídá Eskeles, jestli mám půjčit státu, co se bojí mého Kobiho.

Třetí díl téže historky se pak týká vídeňského humoristy Antona Kuha, jenž v nešťastných dobách před Anschlusem Rakouska Hitlerem mezi přáteli důvěrně vypravoval, že myslí, že ví, jak se okupaci Rakouska vyhnout. Doslechl se to rakouský ministr kultury i zavolal si Kuha, aby mu tajemství prozradil (Tak odtud podědili Češi vlastnost, že každou důvěrnost provalí… Pozn. etl). Kuh každopádně učinil, co si ministr přál, odjel domů, sbalil kufr a ještě téhož dne odjel z Rakouska. Díky tomu mohl později na otázky přátel odpovídat: „Měl jsem snad zůstat ve státě, jehož vláda se potřebuje radit se mnou?“ Anton Kuh si tím dočasně zachránil život. Jak se zachrání Evropané, to si budou muset pořádně rozmyslet a pak místo kecání něco užitečného udělat.

Zpět k realitám života.

V listopadu 1991 jsme s ministrem Jiřím Dienstbierem a několika pracovníky československého ministerstva zahraničí (MZV) přijeli do Štrasburgu na zasedání Rady ministrů zahraničí, nejvyššího orgánu Rady Evropy (RE). Hned po příjezdu do budovy RE jsme se sešli s některými členy německé delegace a diskuse se kroutila hlavně kolem situace v Jugoslávii. Jiří Dienstbier se s německým kolegou Hans-Dietrichem Genscherem měli rádi, často spolu konzultovali – telefonem i osobně. Na naši přímou otázku německý ministr odpověděl, že jeho země je rozhodnuta kolem vánoc uznat Chorvatsko. Nevzpomínám si na přesnou citaci, ale vím jistě, že nás to šokovalo. Jiří Dienstbier řekl něco na způsob „..No to je začátek velkých problémů…“ Cítili jsme to tak všichni a bohužel to tak bylo – a je.

Jako místopředseda vlády ČR pro zahraniční a bezpečnostní politiku jsem v roce 1998 navštívil vrchního velitele vojsk NATO v Evropě, amerického generála Wesleye Clarka v jeho hlavním stanu v Monsu, nedaleko Bruselu. Uprostřed nevázaného, přátelského povídání takového „amerického typu“ zazvonil telefon. Byla to paní Albrightová a generálovo chování se zcela změnilo. Odlehčená nálada ho přešla, odpovídal stroze a rozhovor trval velmi dlouho. Pak se generál omlouval a zmínil, že ministryně Albrightová telefonuje téměř každý den. Neposlouchal jsem, ale o nic důležitého zřejmě nešlo, to by si nechal hovor přepnout jinam.

Při mé návštěvě v Monsu jsme ještě členy NATO nebyli. Ale vzpomínám si na zasedání české vlády na jaře 1999, krátce po našem vstupu do Atlantické aliance. Honza Kavan, ministr zahraničí, co chvíli vybíhal se zvonícím telefonem do předsíně. Miloš Zeman telefonování při jednáních nenáviděl, tak tomu nikdo ani moc pozornosti nevěnoval. Po jednom návratu do jednacího sálu Kavan pravil: Volala paní Albrightová a ptá se, zda souhlasíme s přeletem letadel NATO nad našim územím. Letadla jsou ozbrojena. Chce odpověď do 15 minut. Bylo jasné, že cílem je Srbsko, čas byl kolem 23.00.

K věci patří, že dle české ústavy takový přelet tehdy musela schválit sněmovna. Svolat ji do 15 minut, ale i třeba do dvou hodin, bylo nepředstavitelné. Na dotaz, zda by šlo lhůtu prodloužit, dostal Kavan odpověď (alespoň nám to tvrdil), že ano, ale počasí je špatné a riskujeme, že zaviníme neúspěch celé akce. Riskovali jsme porušení ústavy a hlasovali. Pětkrát jsme museli hlasování opakovat, než jsme dosáhli většinu. Trvalo to přes hodinu a já jsem byl jedním z těch, co se pokoušeli přemluvit kolegy, aby pro souhlas zvedli ruku. Opravdu hodně mne to pak mrzelo.

Teprve po pohrůžce Miloše Zemana, že je nechá po telefonické dohodě v Václavem Havlem okamžitě nahradit jinými ministry a stejně se přelet uskuteční, rebelové „vyměkli“. Nezískali by nic a vše by ztratili... Proti byl nejdéle ministr zdravotnictví Ivan David a ministr školství Eduard Zeman. Nezískali nic a vše ztratili. – pozn. ŠOK

Byli jsme zcela noví členové NATO, toto byla vlastně první akce v níž jsme byli, ač nepřímo, zapleteni. Poněkud se mi ulevilo, když jsem si spočítal, že letadla, která v době telefonátu už byla ve vzduchu, nás musela dávno přeletět, když jsme konečně udělili souhlas. Ale myslím, že něco podobného by se Dánům, ba ani nečlenům, jen spojencům NATO Islanďanům, sotva stalo.

Teď už ale nováčky v Evropě nejsme – a už vůbec ne v OSN. Naši politici často hlasitě zdůrazňují, že jsou profesionálové. To potřebují dělat hlavně ti, kteří alespoň podvědomě cítí, že na to nestačí, říká mi moje zkušenost. Abych si sbalil kufr a rychle odjel, na to už jsem starý. A také nevím kam…

A to je Konec.

Vytisknout